Titanic, aneb Konec pohádky

1. 8. 2014 / Lubomír Brožek

Co je však investorům zcela jasné a koneckonců i veřejnosti poměrně srozumitelné, že budeme všichni na jedné lodi. A ta loď nebude jen tak nějaká pirátská kocábka. Bude to největší plavidlo v dějinách civilizace. Naprosto bezpečné, pohodlné, snadno ovladatelné i v bouři a (teď to přijde, vážení pasažéři) zaručeně nepotopitelné. Hurá!

Pro každého se na některé z mnoha palub najde uplatnění. Dokonce i na té poslední, nejspodnější bude kam hlavu složit, najíst se a možná se i trochu pobavit. A především snít. O lepší budoucnosti pro sebe, pro své děti. Za takový sen platí chudí nejvíce. Většinou všechno, co mají dají za lodní lístek do vysněného přístavu Naděje.

Ti schopnější pak budou mít skvělé příležitosti se vypracovat -- třeba až na vrchol, na dohled kapitánského můstku, odkud je svět vidět jako na dlani. Stačí jen vztáhnout ruku... A to je konec snu. Střih. Probuzení.

Pravda, na horní palubě se ještě tančí a hraje hudba. Na horní palubě se ještě uzavírají lukrativní obchody a všichni se tváří jako by nevěděli, že v trupu je díra jako vrata a že tam někde dole, hluboko pod jejich úrovní umírají lidé jako štvaná zvěř. Na velitelském můstku se zabarikádoval kapitán se svými věrnými, pevně rozhodnut, že ke kormidlu nikoho nepustí, i kdyby celý ten zatracený krám měl jít ke dnu.

Pohádce o nepotopitelné zázračné lodi už nevěří vůbec nikdo. Díra v trupu se zvětšuje a mnozí zoufalci se jí marně snaží ucpat, aniž by si lámali hlavu, že taková průrva se nedá zapravit ani novinami plnými prázdných tendenčních keců, ani tunami inflačního bankovního papíru a už vůbec ne tím, že zavřeme oči a budeme se tvářit, že žádná trhlina neexistuje.

Mimochodem - hra na zavírání očí je na Titanicu jedna z nejoblíbenějších. Spojené státy například odsoudily středeční útok na školu OSN v Gaze, v níž hledali azyl uprchlíci, ale když měly označit, kdo je za útok odpovědný, zavřely oči, aby mohly svého spojence dále podporovat. Například dodávkami munice. Když totéž udělají Rusové na Ukrajině, uvalí na ně sankce. Což je na téhle nešťastné lodi druhá nejoblíbenější hra. Hra na hledání padoucha a jeho veřejné pranýřování.

Tahle hra má ovšem jeden háček. Když si ti, kteří (a třeba po právu) pranýřují nepravosti druhých, nezametou před svým vlastním prahem, vystavují se riziku, že i oni sami budou pranýřováni -- a co hůř, podle svých vlastních přísných měřítek. Ať tak či onak, plesová sezóna je na téhle plavbě definitivně za námi. Masky jsou odhozeny, dravci se přestali tvářit jako beránci a pustili se do sebe. Pravda nepravda. Risk v pysk a všechna čest stranou.

Ne být či nebýt: Kdo s koho - to je oč tu běží: Kdo v boji o přežití na stále děravější globální kocábce urve větší sousto. Pravda, jednat globálně a myslet lokálně, je sice možné - už jenom proto, že v pohádce (kterou si často pleteme s realitou) je možné cokoliv. Ale každá pohádka jednou skončí a pak, pokud si už konečně, k čertu, neuvědomíme, že za tuhle plavbu máme odpovědnost nejenom za sebe, ale i za své potomky...: "Bůh buď téhle lodi milostiv!"

Vytisknout