Reportér Channel Four News Jonathan Miller:

To, co jsem právě zažil v Gaze, je nejvíc šokující za všechna dlouhá léta mé novinářské práce

30. 7. 2014

První scéna, s níž jsem byl konfrontován byla, že moji novinářští přátelé měli celé ruce od krve těch dětí. Dávali tlakové obvazy na rány od šrapnelu na prsou těch dětí. A okamžitě mě požádali, abych pomohl. Což jsem udělal. Všichni jsme vycvičeni, jak dělat první pomoc na bojišti. Zkontrolujete tělo dítěte, jestli není něco zlomeno, co si neuvědomilo. Bylo tam druhé dítě v šoku, které jsem taky kontroloval. Nijak nekrvácelo, nemělo žádné zlomeniny, ale člověk se musí ujistit, že nedošlo k zranění, a ten desetiletý chlapec byl prostě ve stavu naprostého šoku.

Prostě ta scéna těch novinářů v tom hotelu, spolu s číšníky a zaměstnanci hotelu, jak nesli ta rozbitá tělíčka na nosítkách na ulici, do automobilů, aby je odvezli do nemocnice v Šífě, a pak později, když už jsme byli těsně před lhůtou, kdy musíme odevzdat reportáž pro Channel Four, museli jsme znovu jít do blízké mešity, kde ty čtyři děti pohřbili, ty děti zabité na té pláži, byla to nesmírně dojemná scéna. Bylo to strašlivé vidět ta čtyři tělíčka, zabalené do vlajek organizace Fatah, imám z té mešity hysterický hněvem, mešita absolutně přeplněná lidmi. To se stalo do dvou hodin po zabití těch dětí.

Moderátor: Řekl jste v jedné ze svých reportáží, že "jsme viděli věci, které bude navždy nemožné zapomenout". Jaké věci?

Jonathan Miller: Ano. Je to zvláštní, není to nutně vždycky jen tak krev a ty masakry. Pro mě to bylo v té mešitě, kde tam ležela ta čtyři tělíčka, na nosítkách, před pohřbem. Víte, bylo vidět jejich špinavé nožičky, jak čouhají zpoza těch vlajek, do nichž byly ty děti zabaleny. Víte, oni prostě jen tak běhali po pláži a hráli fotbal a hráli si na schovávanou. Mně se zdálo naprosto neuvěřitelné, že jen asi hodinu předtím byly ty děti naživu a hrály si tam na pláži, kousek od místa, kde jsem stál, a teď jsou studené a mrtvé, leží v mešitě a budou strčeny do země.

Moderátor: Tento konflikt, možná víc než jakýkoliv jiný, vyvolává na obou stranách tolik debaty. Jak zajistíte, že vaše informace jsou co nejpřesnější? Co se děje, aniž byste fakta příliš ovlivňoval vlastním osobním názorem?

Jonathan Miller: Je to těžké. To, co to dělá těžkým, je skutečnost, že já jsem v Gaze a já vidím věci, které se dějí v Gaze. To samozřejmě nijak neoslabuje skutečnost, že k utrpení a k ztrátám dochází i na druhé straně. Je mi naprosto jasné, že izraelská maminka či tatínek, kteří přišli o syna, jsou stejně tragicky postiženi jako palestinská maminka či tatínek, kteří přišli o syna. Avšak musím také zohlednit, že dochází k nevyrovnanosti, asymetrii v číslech. Což je nutno vzít v úvahu. Většina usmrcených Izraelců jsou vojáci, kteří byli usmrceni během operací v Gaze. Většina lidí usmrcených v Gaze jsou civilisté a, víte, součástí tohoto je to, že jsem byl v Gaze, Dělal jsem reportáže o tom, co jsem tam viděl. To, co jsem zažil na vlastní oči. A to, co jsem zažil na vlastní oči, bylo nejvíce šokující, NEJVÍCE ŠOKUJÍCÍ, za všechna dlouhá léta, co pracuju jako reportér. Viděl jsem příliš mnoho krve a smrti a ničení. A viděl jsem příliš mnoho mrtvých dětí.

Zdroj v angličtině (audio) ZDE

Vytisknout