Způsobili normalizaci v Československu antikomunisté?

11. 2. 2013 / Jan Čulík

Každoročně se mě ptají pragmatičtí britští studenti, jak je možné, že českoslovenští reformátoři ze šedesátých let a z doby Pražského jara 1968 mohli být tak neodpovědní, že nebrali v úvahu mocenské rozdělení sil a vyvolali tak sovětskou invazi. Co jim mám na to říkat? V roce 2005 jsem při jedné diskusi na Letní filmové škole v Uherském Hradišti obvinil A.J.Liehma, že neměli během Pražského jara 1968 žádný strategicky proveditelný, realistický projekt liberalizace a že svými neodpovědnými a nepromyšlenými akcemi způsobili invazi a následnou dvacetiletou normalizaci. Liehm se tehdy v té diskusi ani moc nebránil, prostě pokrčil rameny. Václav Žák mi pak vynadal, že nemohu kritizovat lidi, kteří mají legitimní touhu po svobodě.

Avšak já si myslím, že ty lidi kritizovat mohu. Chce-li někdo dosáhnout politických úspěchů, musí jednat promyšleně a strategicky a vzít v úvahu situaci, jaká existuje. Vykřikovat "My jsme nesvobodní a chceme svobodu" je strašně krásné, ale svobodu to samozřejmě nepřinese. Je zapotřebí vymyslet, jak to udělat, aby se život dal zlepšit. Samozřejmě, že bylo nespravedlivé, že Moskva Československu bránila, aby bylo demokracií západního typu. Jenže vykřikovat "Je to nespravedlivé!" jak to zřejmě dělal Štěpán Benda, je jenom infantilní. Prostě to nestačí.

Je jistě krásné vykřikovat: "Je nespravedlivé, že se na nás Západ vykašlal a nechal nás na pospas Sovětskému svazu," jak si pořád stěžoval můj otec, jenže co s tím? Má cenu bědovat nad danou věcí? Není lepší přemýšlet nad strategií, jak daný fakt chytře překonat? To se právě nikdy nedělalo, stejně tak jako žádnou promyšlenou zahraničněpolitickou či ekonomickou strategii v zájmu země nemá dnešní česká vláda.

Jsem rád, že z rozhovoru Liehm-Benda vyplývá, že si alespoň někteří reformátoři v roce 1968 uvědomovali, že Československo není demokracie a že hrozí sovětská invaze, "když Rudé právo píše radikálněji než Literární noviny". Bohužel nevypracovali strategii, jak tomu zabránit.

Pražské jaro 1968 byla vlastně jen jediná, obří, mediální orgie. Lidé se nemohli nabažit svobody projevu, kromě diskusí v médiích a v ulicích se vlastně neudělalo vůbec nic. To opojení z té svobody je pochopitelné, a mně jako teenagerovi se to samozřejmě strašně líbilo a ovlivnilo mě to na celý život. Jenže, marná sláva, celé Pražské jaro 1968 bylo infantilní a nezodpovědné a reformátoři a antikomunisté způsobili normalizaci.

Reformátoři nadávali na režim Antonína Novotného, který samozřejmě byl (mírně) utlačitelský, ale v porovnání s Husákovou normalizací to byl ráj: V médiích se smělo skoro všechno, mohlo vycházet skoro cokoliv, kdo chtěl, mohl jezdit do zahraničí. Komunističtí reformátoři i antikomunističtí aktivisté neodpovědně způsobili invazi a normalizaci, během níž národ zdegeneroval a důsledky toho dvacetiletí sklízíme v České republice dodnes.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 11.2. 2013