Zažil jsem to jinak

11. 2. 2013 / Josef Mrázek

Debata o činu Jana Palacha, která v Britských listech i jinde doznívá, je jakoby o něčem jiném, než co jsem jako pamětník zažil. V osmašedesátém jsem byl dost aktivní, ale jako nestraník, a odmítám ty "znalce", kteří si všímají jen toho, co se dělo v KSČ. Mně podobní se domnívali, že řada věcí se dělá zbytečně špatně a že bychom se, třeba na půdě odborů, mohli na nějaké optimalizaci domluvit. Tehdejší uvolnění výměny názorů slibovalo, že potenciál národa (tehdy ještě národů) by se dal lépe využít. Podstatou nemělo být zdokonalování strany a jejích struktur, do toho jsme ani nemohli mluvit, ale volnější zapojení občanské společnosti. Naděje, že se budou problémy řešit správně a spravedlivě bez zákazů shora a bez příkazů z Moskvy, byla hlavním stimulem, kterým si garnitura Pražského jara získala všeobecné sympatie občanů, bez ohledu na jejich stranickou organizovanost.

21.srpen 1968 jsme vnímali jako úplně zásadní ohrožení něčeho nejcennějšího a nechtěli jsme se s tím smířit. Ale naši náčelníci se zalekli hrozícího krveprolití a tak místo protestů začalo přizpůsobování. Postupovalo plíživě a Jan Palach přikročil k zoufalému pokusu tento vývoj zvrátit. I z jeho dopisu je jasné, že se obrací na občany, aby je zdvihl k odporu, aby trvali na tom, že o sobě rozhodnou sami. Nepodařilo se mu to, ale to nijak nesnižuje hodnotu jeho činu, světlého bodu naší historie.

Naše občanstvo se za 44 let ani tak moc nezměnilo a tak se nedivme, že máme vládu, která má důvěru asi 12 % občanů, protože dlouhá léta jen škodí a přesto ji lidé dosud nevyhnali. Prostě naši občané už jsou takoví, že se na nich dá dříví štípat.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 11.2. 2013