Debata o činu Jana Palacha, která v Britských listech i jinde doznívá, je jakoby o něčem jiném, než co jsem jako pamětník zažil. V osmašedesátém jsem byl dost aktivní, ale jako nestraník, a odmítám ty "znalce", kteří si všímají jen toho, co se dělo v KSČ. Mně podobní se domnívali, že řada věcí se dělá zbytečně špatně a že bychom se, třeba na půdě odborů, mohli na nějaké optimalizaci domluvit. Tehdejší uvolnění výměny názorů slibovalo, že potenciál národa (tehdy ještě národů) by se dal lépe využít. Podstatou nemělo být zdokonalování strany a jejích struktur, do toho jsme ani nemohli mluvit, ale volnější zapojení občanské společnosti. Naděje, že se budou problémy řešit správně a spravedlivě bez zákazů shora a bez příkazů z Moskvy, byla hlavním stimulem, kterým si garnitura Pražského jara získala všeobecné sympatie občanů, bez ohledu na jejich stranickou organizovanost.