Svědectví o jednom zoufalém pokusu resuscitovat svědomí

11. 2. 2013 / Lubomír Brožek

Motto:

Řečníkům je vskutku dovoleno lhát o historických záležitostech, aby mohli něco říci vybraněji.

Marcus Tullius Cicero

Upřímně řečeno, nejsem si tak docela jist, zda jsem výše uvedený citát zvolil správně, neboť po parlamentní debatě o smyslu a motivech Palachova činu lze jen těžko považovat za "vybrané" argumenty létající zprava doleva a zpět, balancující mezi teatrální ideologičností, historickou ignorancí a utilitární tlachavostí. Chudinka Pravda! Myslím, že když se sklopenou hlavou odcházela zadním vchodem, byla dost smutná. Nejspíš nejsem sám, koho napadlo, co by tomu asi řekl sám Jan Palach, případně ten, kdo se rozhodl ho následovat.

Cynikové by možná podotkli (a Česká televize se nás o tom opět v jednom ze svých komentovaných vstupů pokusila přesvědčit), že historie není nic jiného než kreace historiků. Máme však kvůli tomu rezignovat na fakta? Což lze imperativ diktovaný srdcem, v němž Naděje neztratila Víru, propírat v jalové debatě jako na bleším trhu? Jak mrazivě snadné je mluvit za mrtvé!

Možná by bylo namístě spíše ticho, jak o tom v této souvislost píše v únoru 1969 Jaroslav Seifert:

"Jsou události, kdy je případnější hluboké ticho, kdy je marná lidská řeč...Ani Beethovenova symfonie nevysloví to, co nám v takové chvíli řekne hluboké a moudré ticho."

A v obavách, že by Palachova oběť nemusela být poslední, pokračuje: "Jsem stár a jsem nemocen. A přece v této chvíli pozvedám svůj hlas k vám -mladým lidem- i když vím, že se často zdráháte uvěřit dnes lidem, kteří jsou starší než vy. Tuším stav vašich myslí a vašich srdcí. Prožíváte chvíle, kdy se vám často zdá, že všechna usilování jsou zbytečná a život marný... Jak bych byl šťastným v této smutné chvíli, kdybych vás mohl aspoň trochu přesvědčit, že nemáte pravdu..."

Básníkova obava o osud dalších mladých lidí je hluboká, opravdová a, dodejme, oprávněná. Ve stejném měsíci, kdy Seifert vyslovil své obavy, a pouhých několik týdnů po vysokoškoláku Janu Palachovi , 25. února 1969 se v Praze na Václavském náměstí upálil středoškolský student Jan Zajíc. Ale to už o sobě dávala vědět stupňovaná cenzura a o této tragédii se zdaleka tolik nepsalo.

Ani dnes se, pohříchu, o Janu Zajíci příliš nemluví a téměř zapomenutá je i báseň, kterou o Palachovi napsal. Dovolím si ji proto odcitovat.


Jan Zajíc / Janu Palachovi

Rozmarné odpoledne.
Kolem vezou víc než Promethea.
Oči jsou prolomená hráz.
Pláču -- v dešti -- na chodníku.
Pro všechno.
Pro těch jednadvacet let,
pro Člověka, co odmítl jít zpět,
pro srdce, do kterého by se vešel svět,
pro několik nevykřičených vět,
pro cizími vojáky sražený jarní květ.
Chce se mi zařvat -- teď, hned:
"Pryč s nimi! Ať žije nový svět!!!"
To ticho řve za mne.
Praha teď skutečně dotýká se hvězd.
Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.
Ticho rve uši.
Všichni to vědí a mlčí.
Ústa jim zacpal strach ze života i smrti.
Je leden roku 69.
I láska bolí --
Proto pláču.

V citované básni se znovu a důrazně opakuje motiv ticha, avšak ve zcela jiném kontextu nežli u Seiferta. Jan Zajíc se skrze metaforu ticha snaží oslovit mlčící, jimž "zacpal ústa strach..." a jichž stále přibývá a brzy, jak mladý student tuší, jich bude většina.

Jsem přesvědčen, že navzdory všem snahám, ať už z kterékoliv strany, si přivlastnit historii, je třeba především nezapomínat. I proto není možné vytrhnout Jana Palacha z kontextu doby - a nejenom její zjitřené atmosféry, ale i obav z narůstajícího defétizmu a rezignace, proti nimž postavil svou výzvu i často opomíjený Jan Zajíc, jehož poslední apel na již značně vybledlé kopii mám před sebou a je rovněž svědectvím doby, o níž se zvedla vzrušená debata, svědectvím, jež stojí za to (bez gramatických a jiných úprav či komentáře) připomenout:

Občané republiky československé!!!

Protože se navzdory Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako POCHODEŇ č.2.

Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!

Pamatujte: "Když někomu vystoupí vody nad hlavu, je už jedno o kolik."

Nemáme se čeho bát -- jedině smrti.

Ale: "Smrt není zlá, strašné je jenom umírání." A toto je pomalé umírání národní svobody. Nenech si hrdý a krásný český a slovenský lide diktovat s kým na věky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí, a kteří nechcete aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy!

STÁVKUJTE, BOJUJTE! KDO NEBOJUJE, NEVÍTĚZÍ!

Nemám na mysli jen ozbrojený boj!

Ať moje pochodeň zapálí vaše srdce a osvítí váš rozum!

Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU !!!

Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. NEZAHAZUJTE JI !!! Jen tak budu žít dál.

UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO SEBE !!!

Jan Zajíc

P.S. Co dodat? Snad ještě báseň, již Jan Zajíc příznačně nazval: Poslední Slyším Vaši zbabělost. Křičí v polích. Řve ve městech, skuhrá na rozcestích, jektá strachem ze smrti a necítí, že smrt upozorňuje a vábí. Bije z věží kostelů umíráček národu a zemi. Ve jménu života Vašeho !! Hořím... Jan

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 11.2. 2013