Největšími antikomunisty jsou právě čeští komunisté

11. 2. 2013 / Filip Mahďák

V zamlčování a překrucování setrvávají dále. Pravděpodobně také proto, že mnoho z nich si svou kariérku právě na tomto potlačování a pronásledování ideálů Pražského jara v české společnosti během komunistické totality a diktatury před rokem 1989 v této organizaci založilo, či aktivně budovalo. Vždyť je to jak z děsivé pohádky na poslední dobrou noc: "kdysi dávno milé děti, před mnoha a mnoha lety, existoval v této zemi komunismus levicový. Pak přišli komunističtí normalizátoři, černokněžníci, drábové, katové a udavači a skutečnou komunistickou levicovost zakleli v normalizačním mrazu. Srdce národa vyhaslo, přestali se starat jeden o druhého a začali se posmívat pravdě, a tak jsou tam všichni v tom normalizačním mrazu zakletí až do dnes".

Odsoudila snad někde nynější komunistická strana, či podstatná část jejího členstva, jednoznačně kolaborační reakci a činnost konkrétních skutečných vlivových členů svého aparátu po okupaci Československa? Vyvodila z těchto neoddiskutovatelných historických faktů nějaké konkrétní důsledky pro její aktivní hráče a totalitní aktéry, či alespoň nějaké hlubší analytické a systémové ponaučení pro budoucnost?

Kdopak to nutil české komunistické kolaboranty spolupracovat s ruským okupantem na vlas stejným způsobem, jako byli Češi nuceni spolupracovat v předchozí okupaci s tím německým? Protirežimní politické vězně za německé okupace drželi ve vězení převážně Němci. Protirežimní politické vězně za ruské okupace drželi ve vězení jen Češi.

Kolikpak z těchto aktivních kolaborantů minulosti má do dnes členství v "obrozené" komunistické straně a kolik pak z nich dokonce zaujímá klíčové rozhodující funkce? S jistotou nevíme dodnes.

Co však víme jistě je, že během pookupačních dvaceti let, provázených pozvolným rozkladem hnijící mrtvoly diktatury protireformačních a prookupačních kolaborantů, to byly právě tyto režimní totalitní protilevicové struktury, spolu s protidemokratckými a antihumánními praktikami aparátu tajné policie, které nesou hlavní vinu na potlačení a překroucení skutečných pohnutek skutku Jana Palacha a tak i přímo hlavní vinu za vznik falešné lidové ikony - modly, kterou nešťastný Jan Palach jako symbol antikomunistického odboje dnes ve stále velmi historicky pomýleném, obecném společenském vědomí představuje.

Skutečný Jan Palach nikdy žádným antikomunistou nebyl. Skutečný Jan Palach byl možná jedním z mála opravdových komunistů, kteří po této zemi kdy chodili.

Smutná modla falešného a popleteného antikomunismu jenž z jeho oběti postupem času zamlčováním jeho skutečných pohnutek a osudu vyrobili, udatně přiživovaná nechutnou propagandistickou prací současných medií, zaujímá dnes, díky jejich pilné normalizační práci, pevné místo ve vylhaném hrdinském panteonu protikomunistického odboje současných politických lhářů, podvodníků a tlachalů.

Protikomunistický odboj, pokud vůbec nějaký existoval, byl však ve skutečnost jen jedním z mnoha okrajových neorganizovaných menšinových hnutí, jejichž programem většinou nebyl nějaký organizovaný odboj, ale prostá touha člověka dělat si někdy věci jinak a po svém, uprostřed většinově konformní a machisticky (převážně na problémy chlapců) orientované společnosti, v podstatných rysech nezměněné až do dnes. Společnosti spokojené, do sebe zalezlé a zahleděné většiny, pernamentně přiopilých, zpocených nemytých a dojemně švejkujících buřtíků v červených proprděných trenýrkách, utíkající před realitou na své chaty a zahrádky, nespokojeně brumlající tak nanejvýš u pivka, posilujíce svou odvahu nic s tím vším marasmem kolem sebe nedělat dobrou tučnou jitrnicí, nebo i jen pouhým vzdáleným příslibem její vůně.

Pokud by skutečně Jan Palach vkládal důvěru do schopnosti tehdejších komunistů u moci pokračovat i navzdory okupaci v započatých reformách, či alespoň vůli nezavádět diskriminaci názorů a cenzuru, jistě by neměl potřebu sahat si na život a prostě se do reformního hnutí zařadil. Potíž je ovšem v tom, že právě přesně v době jeho tragické smrti začíná umírat i celé reformní hnutí ve vládnoucích strukturách Komunistické strany Československa a duchem mladí českoslovenští občané s nadšeně radikálními levicovými názory, jakým byl i Jan Palach, plující v té době zrovna na čele poslední reformní vlny, narážejí mezi prvními, jako kanárci umírající na plyn v dole, na zdvíhající se stěnu nové reality rostoucí z cihel pragmatického uvědomění svých méně duchovně, ale zato mnohem více materiálně orientovaných spoluobčanů, již tehdy velmi pilně a uvědoměle budujících své lepší zítřky pod tradičním heslem krysím: "Zachraň se za každou cenu, kdo můžeš".

Tragická živá pochodeň Jana Palacha je děsivý milník zneužitých altruistických ideí a nadšené nevinnosti mladého života, označující dobře známé rozcestí v českých dějinách.

Rozcestí zvané okupace. Rozcestí, na kterém se v roce 1968 opět ocitla význačná část Čechů s existenčními vazbami na vládnoucí komunistický aparát jediné řídící struktury v zemi, či přímo v tomto aparátu Komunistické strany Československa organizovaných.

Tito lidé na křižovatce dějin nijak nezaváhali a vědomě opět vstoupili do kolaborace s okupanty, provedli dobře známé ponižovací a kádrovací obřadní tanečky, v čistkách postupně zavedli celý ten zvrácený inkviziční československosocialistický totatalitní aparát, za účelem udržení, či získání, osobních materiálních a pozičních výhod ve společnosti.

Pod záštitou poplivaných ideí skutečného komunismu a poplivaných ideí opravdové levice, se tito ve skutečnosti radikálně pravicoví pragmatici obrátili, jako již tolikrát před tím, proti vlastním lidem.

V čemž pak pokračovali dalších dvacet let. Zaštiťujíce se nekonečnými, bezobsažnými a prázdnými komustickými plky o lepším společenském uspořádání. Zaštiťujíce bezobsažnými hesly svou otevřenou kolaboraci, zrůdnosti jež s lidskými charaktery prováděli, propracované formy existenčního a citového nátlaku, cenzuru, mučení, porušování základních lidských práv a svobod, zaštiťujíce plky krev na svých rukou, zničené lidské osudy a ničení životního prostředí.

Zaštiťujíce těmito vyprázdněnými levicovými hesly také paralelní budování šedé zóny ekonomiky, úzce provázané s rozličnými formami kriminality plodící tak základy pro postkomunistické mafiánské struktury, jež pak úspěšně, pod hanbatou zástěrkou Sametové revoluce, prorostly "transformací" z totality až do dnešního divokého kapitalismu bez pravidel, převádějíce různými fintičkami od roku 1989 až dodnes obrovské státní majetky všech českých občanů do soukromých rukou těchto bezcharakterních postkomunistických, dnes již však přiznaně pravicově bezohledných, na sebe zaměřených psychopatických zrůd.

Vrána k vráně sedá a já na bráchu, brácha na mě.

Nemocné nelidské psychopatické zrůdy, jejichž jediným morálním axiomem je úspěšné hromadění moci a majetku. Nejprve v totalitním komunismu, kde ještě nějaké zákony jakž takž platily, posléze v kapitalismu bez zákonů a pravidel, kde se konečně po hromadách dukátů ve svých novinách, rádiích a televizích mohou dohrabat na vylhané výsluní vysněné iluze uznání své společenské důležitosti. Uznání hlouposti nenažraného křečka.

Jan Palach byl možná v jistém smyslu naivní k charakterovým možnostem velké části lidského druhu přežívajícího v teritoriu Česko, ale rozhodně nebyl hloupý. Ve svém dopise na rozloučenou, přečtěte si ho prosím pozorně, je velmi prostý a krátký, nijak neprotestuje proti Komunistické straně Československa a dokonce výslovně ani ne proti tehdejší okupaci, s kterou jak všichni tehdy věděli nemohl český národ, ocitnuvše se zase uprostřed hry mocností, udělat nic. Jan Palach si v dopise stěžuje především na beznaděj a usínající lid této země. Co přesně má na mysli tímto naším začínajícím spánkem vzápětí velmi jasně upřesňuje, když vyzývá k zrušení cenzury a ke znovuobnovení svobodného šíření zpráv. S těmito věcmi však mohl český národ udělat hodně. Neudělal a raději opět zalezl do děr.

Touhou hlubokého ducha Jana Palacha určitě nebylo stát se bezmocnou krysou, jenž zprvu sice může dělat i nějaké ironické narážky na okupaci, ale potom už jí bude souzeno jen v klidu zahrádkařit. Jan Palach moc dobře cítil to lidské hnusno, ponížení a beznaděj, které po cenzuře a omezení svobody slova vždy následuje a pravděpodobně v tomto zoufalství mladé duše, jíž se tato společnost chystala brzy useknout její svobodná křídla, spontánně zvolil děsivou formu svého protestu a emigroval z této země, jež se znovu proti svému zájmu rozhodla opustit pravdu, kamsi do země mnohem lepší, k andělům skutečné lásky, upřímnosti a pravdy, ohnivým útěkem přes práh vždy jen pravdivé sestry smrti.

Jan Palach se upálil pro pravdu a svobodu slova. Pravda a svoboda slova mu byly dražší než jeho život. Jsou i vám?

Že si ho jakkoliv bere do úst člověk, jenž se na potlačení jeho poselství v minulosti aktivně - organizovaně podílel, je prostě s prominutím nechutné. Když již nejsou schopni se tito lidé se svou minulostí otevřeně a pravdivě vypořádat, měli by mít alespoň tolik rozvahy a prostě mlčet, jak ve svém komentáři trefně poznamenává Karel Dolejší.

Za smrt a potlačení skutečného smyslu oběti Jana Palacha nesou odpovědnost všichni, jejichž rukama probíhali tehdejší provazy, lana, provázky, nitky a vlásečky politické moci. Provázek nebo nitka, všichni museli táhnout společně. A to tehdy byli ať chceme nebo nechceme jen komunisté. Jak ti reformní, tak i ti protireformní.

Reformní nesou odpovědnost za svou slabost, se kterou před tlakem kolaborantských krys ucouvli, protireformní pak za všechny ty zrůdnosti na lidskosti a společenském soužití, co následovaly od okupace roku 1968 až dodnes.

To jak ve zdivočelé zemi českého kapitalismu bez pravidel odkaz Jana Palacha zneužívají do vyprodaného krámu dementního antikomunismu i dnešní obrozené politické kolaborantské krysy, jež pro změnu zase dnes pro svůj osobní prospěch, vesele proti zájmům zblblé většiny svých spoluobčanů, kolaborují s okupací nadnárodního kapitálu a s podvody pohrobků v kriminální činnosti postkomunistických mafií, je jen další smutný paradox, kvůli kterému ještě i dnes hoří další "Palachové" na ulicích, neschopni už ovšem svým zoufalstvím v uschlé a systémovou kolaborací prolezlé prodejné, sobecké duši vládnoucí "většiny" českého národa probudit ani pouhou schopnost tyto tragické věci, mimo obvyklý mediální šum o ničem, vůbec zaregistrovat.

Pro mě osobně je poselství hluboce nešťastného a z usínajícího českého národa zklamaného Jana Palacha křišťálově jasné.

Styďte se kolaborantské krysy, styďte se a pokud si jakkoliv osobujete právo brát do úst jméno Jana Palacha, na prvním místě především přestaňte s tím lhaním, překrucováním, zkreslováním, propagandou a cenzurou, kterou nás tady již přes čtyřicet let krmíte.

Jestli to nedokážete, alespoň v přítomnosti velkého ducha Jana Palacha, probouzejícího své spící bratry Čechy již na věky jen ku pravdě, mlčte.