Má Lidový dům skutečnou vizi?

12. 4. 2011 / Jan Mládek

Jestliže se mi dokument nelíbí, mám požádat o stažení svého jména ze seznamu autorů. Tyto bolestné úvahy jsou mi velmi dobře známy a sám jsem uvažoval, jestli je ještě únosné být pod tímto dokumentem podepsán. To je ovšem obecný problém kolektivních dokumentů, nemohu chtít jen prosadit svou vůli, a pokud má pocit, že výsledný dokument je proti mému vědomí a svědomí, tak nejsem spoluautorem. Druhou nekorektností hodnou zmínky je snaha kritizovat dokument za to, že "O konkrétnější představě o hospodářské politice pro nejbližší roky se tam čtenář nedozví skoro nic". To tam opravdu, ale opravdu není, avšak takovou ambici tento programový dokument nikdy neměl a většina jeho autorů nejsou ekonomové.

Nicméně výše uvedené není důvodem, proč cítím potřebu reagovat na tento článek. Výše uvedené je spíše úředně stranický problém a nestálo by to za napsání článku. To, proč cítím potřebu reagovat jsou tvrzení v článku, která říkají, že dokument sice konstatuje systémovou krizi, ale: "navzdory tomuto zásadnímu tvrzení se dokument dále systémem jako celkem příliš nezabývá". Z toho pak autoři dovozují, že ČSSD nemá vizi a že jí ujede brzy vlak.

Obávám se, že vše je trochu jinak. Předně si myslím, že sociální demokracie skutečnou vizi má. Touto vizí je sociálně tržní ekonomika, sociální stát, návrat progresivního zdanění, mírné zvýšení daňové kvóty za účelem lepší fungování sociální státu, který by se popral s nezaměstnaností a to zejména tou dlouhodobou, který by vedl k hospodářskému růstu, sociální soudržnosti a vůbec udělal z České republiky příjemné místo pro život. Na tomto je myslím Lidovém domě a obecně v ČSSD celkem shoda. Navíc ČSSD se pozitivně hlásí k návrhům Evropské sociální demokracie (PES), která navrhuje zdanění finančních transakcí. To je reakce na světovou finanční krizi. Takové zdanění by nejen vytvářelo zdroje na budoucí selhání finančního sektoru, ale také by omezilo spekulativní transakce, které provádějí počítače často mnohokráte za den. Je tedy vše v pořádku a kritika Ungermana a Švihlíkové naprosto nesmyslná? Bohužel není vše v pořádku a kritika má určité racionální jádro.

Hlavní problém výše uvedené sociálně demokratické vize, není, zda je správná, ale zda je to vůbec dosažitelná. V minulosti to totiž fungovalo tak, že sociálně-demokratické a křesťansko-demokratické strany zajišťovaly sociální soudržnost (především v Západní Evropě) a za tuto stabilitu platili daněmi jednotlivci i firmy s vysokými příjmy. Kapitalismus byl do té míry zcivilizován, že se mu začalo říkat "sociálně-tržní hospodářství". Navíc existence sovětského bloku bylo jistým mementem, že jsou jiné alternativy než kapitalismus.

Dnes je to jiné. Celkově panuje přesvědčení, že je snaží si představit konec světa než konec kapitalismu. A nakonec i to, co dělají čínští soudruzi, není nic jiného než budování kapitalismu pod vedením KSČ (Komunistické strany Číny). V takové atmosféře se prosazuje myšlenkový směr (neoliberalismus), který říká, že vysoké daně na udržování sociální smíru jsou zbytečným výdejem, je třeba je zrušit a sociální stát omezit, když ne přímo zrušit. A to navíc za situace, kdy kapitalismus nemá alternativu a snahy o to nechat se civilizovat dnes připouští snad jen ve Skandinávii.

Abych to zjednodušil, kapitalisté a dobře vydělávající profesionálové nechtějí platit sociální stát. A co hůře sociálnědemokratické a podobné strany včetně ČSSD je k tomu nejsou schopny dotlačit. Hrozí jim jednoduchý problém: mají dobrý program, dobré úmysly a chybí jim na to peníze. A tím ztrácí legitimitu a věrohodnost a otvírá se prostor pro radikálnější nápady, než je progresivní zdanění.

Na tomto místě je vhodné zmínit Ďáblovo pokušení, které přichází v tomto okamžiku. Na sociální stát nejsme schopni vybrat daně, a tak si půjčíme. Umožňuje to koupit si jedno, dvě možná i tři volební období a pak přijde problém. Tedy přesněji řečeno přijdou věřitelé, kteří chtějí své peníze zpět. A když stát nemá hotovost, trhy mu nepůjčí, neboť nevybírá dost daní, přijde Mezinárodní měnový fond (MMF), aby zavedl drastická úsporná opatření. Vzniká tu paradox: lidé na levici, kteří bytostně nenávidí MMF aktivně pracují na tom, aby přišel dříve, tím, že udržují v provozu sociální stát, na který již nevybírají dost daní!

Za této neveselé situace je znovu na stole otázka, zda strany sociálnědemokratického typu příliš nerezignovaly na hospodářskou demokracii, na demokracii na pracovišti, na pluralitu vlastnických forem, na účast státu v ekonomice, na družstva. Tyto otázky jsou plně legitimní. Jediný problém je, že na ně není jednoduchá odpověď. Podívejme se například na družstevnictví, které historicky sociální demokracie v Evropě prosazovaly: družstva spotřební, bytová, výrobní i peněžní.

Osobně si myslím, že je správné, že se ČSSD i ostatní sociálně demokratické strany EU hlásí k družstevnictví a jeho rozvoji. Sám jsem před 10 lety inicioval založení družstva FONTES RERUM, které se snaží působit v oblasti veřejné diskuse o ekonomických, sociálních a politických problémech. Nicméně příliš velkým optimistou, když se podívám na poslední vývoj v ČR i v EU nejsem. Spotřební družstva dožívají, v podstatě nejsou schopné konkurovat ekonomické efektivnosti řetězců a tudíž přilákat dostatečné velké množství zákazníků-příznivců. To že, některá spotřební družstva jsou stále významnými hráči na maloobchodním trhu, jako třeba švýcarský Migros je dáno spíše historickými úspěchy, než úspěchy v posledních 50 letech.

Velmi podobná situace je v peněžním družstevnictví. V Evropě existuje několik dobře fungujících družstevních bank jako třeba Raiffeisen Zentralbank v Rakousku, Rabobank v Nizozemí anebo Crédit Agricole ve Francii. Z mého hlediska problém je v tom, že tyto instituce vznikly v dávných dobách, kdy se družstevnímu bankovnictví dařilo a dobách globalizace "jen udržely pozice". Nevím o jediné pozitivní historce vybudování významné družstevní bankovní instituce v posledních 20 letech globalizace.

Nemluvě již o tom, že i výše zmíněné instituce působí jako družstvo pouze ve vlastní zemi. Příkladem je rakouská Raiffeisen Zentralbank. V Rakousku je tří úrovňové družstvo družstev, ale v České republice je to již čistý kapitalistický podnik -- bez družstevníků. Co se týká výrobních družstev tam je situace nejobtížnější, zdá se, že dlouhodobě jsou schopná se udržet pouze v oblastech, kde dostanou nějakou zvláštní podporu, například zaměstnávání zdravotně postižených. Nu a bytová družstva to je v ČR nejsmutnější příběh. Uměle vytvořené obrovské anonymní kolosy občas brutálně okradly vlastní družstevníky (Kavčí skála) a tím definitivně podryly zbytky důvěry k tomuto typu družstevnictví.

Debata o systémové krizi sociálního státu a hospodářské demokracii má smysl a je legitimní. Z tohoto hlediska mohu jen uvítat, že Švihlíková a Ungerman tuto otázku zvedají. Nemají ovšem pravdu, že ČSSD vizi nemá. ČSSD vizi má, ale možná takovou, která nebude stačit na problémy, které se na nás řítí. Nestačí ovšem takovou poněkud obstarožní vizi jen kritizovat, jak to dělají Švihlíková s Ungermanem, je třeba předložit vizi vlastní a podrobit ji veřejné diskuzi.

Bohužel v článku "V Lidovém domě chybí skutečná vize" je jen asi 20% textu věnováno alternativní vizi. Mluví se tam o lokalizaci výroby a života v Evropě a o potravinové soběstačnosti. Musím říci, že si nejsem jist, co si autoři pod těmito koncepty představují. Měli by to podrobně vysvětlit a předvést, že "mají skutečnou vizi". Do doby než se jim to povede bude nejlepší, když si ČSSD ponechá svoji trochu obstarožní vizi, která má minimálně jednu velkou výhodu. V šedesátých a sedmdesátých letech výborně fungovala v Západní Evropě. My jsme bohužel byli v té době na špatné straně plotu ...

Autor je předseda družstva Fontes rerum a stínový ministr financí ČSSD

Vytisknout