Jsme ohroženi, Sněmovna je zprivatizovaná

11. 4. 2011 / Josef Mrázek

Problémy zůstávají a prohlubují se

Ještě se nepodařilo odvrátit zhoubný návrh vydávaný za důchodovou reformu, ani s ním spojené dvojstupňové zvýšení DPH a již hrozí další daňové úpravy ve prospěch bohatších a znovu tažení proti úplnému a solidárnímu poskytování zdravotní péče, na které jsme byli zvyklí. To by mělo vyburcovat zájem občanů o to, co a proč se chystá. Pokusím se podat trochu informací.

Nejprve hledejme, co je příčinou selhávání Vlády a Parlamentu v roli ochránců zájmu občanů. Zdravotnictví s obratem 280 miliard Kč (7.2 % HDP) a důchody s vyplácenými 360 miliardami (9.7 % HDP) jsou lákadlem pro silné kapitálové skupiny, které zde hledají svou kořist. Překážkou na jejich cestě k velkým ziskům stojí veřejnoprávnost obou systémů a jejich hospodárné uspořádání. Proto si tito zájemci o peníze zajistili pomoc vlivných politických stran a začala lživá kampaň na téma, že systém je před zhroucením, spása je v zapojení soukromého sektoru, zvyšování spoluúčasti a spoření v soukromých fondech.

Opak je pravda, v českém zdravotnictví na výše uvedené relativně nízké procento HDP měla positivní vliv mimořádně malá složka individuálních plateb a malé zastoupení komerčních prvků, které prodražují systém. Jsou tam i chyby, které je potřeba opravit, tomu ale brání ti, kteří se peněz navíc zmocnili. Ale o zdravotnictví až příště, teď nejakutněji hrozí "důchodová "reforma".

Průběžné financování důchodů bylo přebytkové do chvíle, než začalo být schválně podkopáváno. Je nejen nejspolehlivější, ale také nejhospodárnější. Je schopné se přizpůsobit každé změně okolností v budoucnosti. Bohužel je málo těch, kteří si to dovedou spočítat.

Ekonomizace politiky

Kapitálové skupiny nemají zájem na tom, aby veřejné systémy fungovaly hospodárně. Chtějí získat přístup k veřejným fondům a z nich těžit zisk.

Pro prosazení zájmů velkých peněz je klíčová privatizace politických stran, přirozený jev v období ekonomizace politiky. Cílem je vlastnit Sněmovnu. Je to jako v jiném byznysu. Nemusíte vlastnit všechno, stačí většinový balík akcií. Při jeho sestavení může rozhodovat i strana s méně jistým vlastníkem, nebo se pár akcií přikoupí. Po privatizaci Sněmovny a při relativní poddajnosti Ústavního soudu se uplatňují pravidla byznysu celkem bez překážek a neměli bychom se divit, že k zájmům občanů se nepřihlíží.

Tak zvané "reformy", převážně slouží zájmům majitelů stran a při jejich prosazování slyšíme hlavně lhaní. Rozumně se zdůvodnit nedají, velké většině občanů skutečně škodí. To se dá prokázat po odkrytí zastíracích manipulací, ale sdělit to lidem není snadné. Nezávislost a informovanost medií je velmi vzácná a za šíření pravdy nikdo nezaplatí.

Cesta k nápravě by měla začít u Vlády. Ta je nástrojem stran, které si "reformy" objednaly. Vláda dává nepokrytě najevo, že se necítí vázána Ústavou ani zákony o lidských právech, a chybí nástroje, jak ji k tomu donutit. Vláda dělá špatně i to, z čeho nikdo nic nemá. Je neúnosné čekat celé volební období, zda příští vláda nebude lepší. A tak by občané měli podpořit myšlenku předčasných voleb a doufat, že odbory pomohou generální stávkou. Ukážeme si na případu důchodové "reformy", jak se občanům vnucuje něco, co by nepřineslo žádný užitek, ale způsobilo vážné a trvalé škody.

Znovu důchodová reforma

Podívejme se na poslední podobu návrhu důchodové reformy podle Drábka, která zdánlivě trochu uhýbá kritikům, ale jen tak, že podstata návrhu, a tím i jeho naprostá nepřijatelnost, zůstává zachována. Zaměstnancům se nabízí dvě možnosti:

1. Zůstat v dosavadním solidárním průběžném systému, do kterého zaměstnanec odvádí 6.5 % z hrubé mzdy a zaměstnavatel dalších 21.5 %, celkem tedy 28 %.

A strpět vnucené znevýhodnění a bezdůvodně platit za zřizování fondů.

2. Odvádět do průběžného systému celkem jen 25 % hrubé mzdy a zbylá 3 % odvádět do soukromého spořicího fondu a přidávat k tomu ještě další nejméně 2 %. Celých těchto 5 nebo více % by šlo na individuální účet zaměstnance, nebyly by předmětem solidárního dělení.

Právě možnost vystoupení části odvodu ze solidárního systému by motivovala zaměstnance s většími příjmy, aby volili možnost 2. V tom případě by 10.7 % toho, co odváděli do průběžného systému, vyváděli bez krácení na svůj individuální účet, a snížili by tak svůj příspěvek málo placeným zaměstnancům. Ti by naopak preferovali možnost 1., jakmile by se dozvěděli, že jsou příjemci solidárního příspěvku. Jeho průměrná velikost by ovšem byla proti dnešku vlivem příklonu bohatších k možnosti 2. asi o 10 % menší.

Pozornosti může snadno uniknout, že by zaměstnanci s většími příjmy realizovali své vklady na individuální účet z peněz, které by se v průběžném systému uplatnily při výpočtu důchodu jen z jedné čtvrtiny, nebo ještě méně. To by zvyšovalo Ústavním soudem požadovanou zásluhovost, ale zhoršovalo by to bilanci ve skupině 1.

Skutečné cíle "reformy"

Povinnost odvádět v alternativě 2. dalších nejméně 2 % hrubé mzdy do soukromých fondů odhaluje skutečný cíl "reformy". Tím je přilévat do těchto fondů každý rok aspoň 20 miliard Kč použitelných jako kapitál, z kterého se dá těžit. Při vstupu asi třetiny zaměstnanců do systému v prvním roce (zejména většiny mladších 35 let) by ta 3 % vydala jen 12 miliard, tak proto ten povinný doplněk 2 %. V dalších letech by počet spořících jen stoupal. Ti, kteří dobrovolně vstoupili by již nesměli vystoupit.

Proč nové soukromé fondy

Nabízí se otázka, proč by se měly zřizovat nové soukromé společnosti kvůli fondovému spoření, když máme spoření na důchod se státním příspěvkem, které by se mohlo pro nový účel snadno zadaptovat. Důvody jsou hlavně dva:

1) Především ten, že kapitálové skupiny chtějí otevřít další, nové doly na peníze.

2) Již existující spoření na důchod se státním příspěvkem je napadnutelné pro rozpor s Ústavou. Funguje to vlastně výhradně jako fondové spoření končící vyplacením jednorázového plnění s tou zvláštností, že klienti jsou do fondů lákáni jinak bezdůvodnými příspěvky z veřejných prostředků. Toto uplácení stojí stát 6 až 8 miliard Kč ročně a jde o použití státních peněz ve prospěch jen některých občanů v závislosti na tom, zda a kolik spoří. Chudí nespoří a nedostávají nic.

Řešení důchodů ve vzdálené budoucnosti

Po zavedení fondového spoření na důchod by první rok chybělo ve fondech na průběžné financování důchodů to, co odpovídá dnešním asi 12 miliardám korun a roční deficit by každým rokem stoupal podle toho, kolik procent zaměstnanců by odvádělo do spořicích fondů 10.7 % původního odvodu na průběžné financování. Tyto peníze by chyběly při vyplácení důchodů a musely by se nějak obstarat. Než se podíváme, jaké opatření s následky postihujícími všechny občany (a přitom věc neřešící) navrhla Vláda, ukážeme, že cíl, kvůli kterému se těžkosti a rizika mají podstoupit, vlastně neexistuje.

Představme si naši občanskou společnost po mnoha letech. Občané aktivně činní budou produkovat jistý objem zboží a služeb a o tento výtěžek se budou dělit s důchodci a dalšími občany, kteří v tu dobu nebudou pracovat. Uvažujme dvě možnosti.

1. Průběžné financování důchodů.

Při ještě přežívající kulturnosti naší společnosti lze očekávat, že výsledkem společenského konsensu bude dohoda o rozumném poměru mezi příjmy důchodců a aktivních pracovníků. Podle toho se nastaví výše odvodů aktivních občanů do důchodového pojištění tak, aby poměr průměrné mzdy a průměrného důchodu odpovídal dosažené dohodě. Pokud by důchodci měli z minula nějaké úspory a chtěli je uplatnit, přebytek poptávky a tomu odpovídající inflační účinek by pravděpodobně nevznikal, protože ekonomicky aktivní občané by asi podobný objem své spotřeby odkládali formou úspor na pozdější dobu.

2. Fondové spoření na důchod.

Při fondovém spoření na důchod bychom nevěděli, co budou mít důchodci naspořeno, protože je pravděpodobné, že o část svých úspor, nebo všechny, přijdou. Na tom ovšem moc nezáleží, protože i v tomto případě bude nakonec rozhodující především společenský konsensus, podle kterého bude rozděleno právě to, co bude na základě produkce aktivních občanů k dispozici. Mzdy a ceny by se totiž přizpůsobily situaci tak, aby důchodci za jakékoliv své sebevětší a dokonce i menší úspory dostali právě to, co by se jevilo jako společensky přijatelné. Nebyly by vyloučeny značné individuální rozdíly a deformace.

Docházíme k závěrům odsuzujícím fondové spoření na důchod

V úvodních úvahách jsme viděli, že Drábkův návrh poškozuje systém průběžného financování, ale v navrženém rozsahu by na konečný výsledek neměl zásadní vliv, pomineme-li, že zvýhodňuje zaměstnance s většími příjmy na úkor méně placených zaměstnanců. Toto zvýhodnění může zaniknout neúspěšností fondů, poškození chudších zaměstnanců by však zůstalo zachováno.

Zajímavé je, že fondové spoření na důchod nemá smysl, ani kdyby nevyžadovalo žádné vedlejší náklady a nezpůsobilo potíže. Jisté je to, že zaměstnance s nižšími příjmy poškozuje, ale výhody zaměstnanců s vyššími příjmy nevyvažují náklady na provoz fondu, zisk jeho majitelů a rizika.

Ale je tu ještě to nejpodstatnější. Drábek navrhuje vyvádět ze státního průběžného fondu 10.7 % tam vkládaných peněz a jistě by rád vyváděl více, ale musí z něčeho vyplácet již přiznané důchody a další musí přiznávat. Již těch 10.7 % znamená vyvádět ročně 12 až 36 miliard korun, podle toho, kolik zaměstnanců by se zúčastnilo. A to chce nahrazovat výtěžkem ze zvýšeného DPH. Ovšem zvýšení nižší sazby DPH na 17.5 % vynese asi 44 miliard Kč ročně, a zatíží to hlavně sociálně slabší vrstvy a zdravotnictví, zatímco snížení horní sazby DPH na 17.5 % přinese asi 21 miliard z větší části bohatším vrstvám a sníží celkový výnos na nedostatečných 23 miliard Kč ročně.

Drábkův návrh nesmí být přijat, ať premiér odejde, jak slíbil

Je jasné, že ani při vyvádění pouze 10.7 % odvodů by výtěžek ze zvýšení DPH nestačil na doplňování fondů průběžného financování důchodů a na nejnutnější kompensace ze sociálních důvodů již ani v druhém roce po spuštění systému. Drábkův záměr se tak znova obrací zejména proti sociálně slabým, rodinám s dětmi, důchodcům a nemocným. Dále vede ke dlouhodobému omezení koupěschopnosti obyvatelstva a inflačnímu schodu. Během 40 let rozjezdu by soukromé fondy inkasovaly ekvivalent více než bilion dnešních korun. Nikdo nevěří, že by se aspoň zachovaly, ale jisté je, že nejvíce by přispěli občané s nízkými příjmy, kteří by se spoření ani nezúčastnili a z existence fondů by měli jen nevýhody.

Závěr je ten, že jen a pouze kvůli zisku majitelů soukromých fondů a kvůli zvýhodnění občanů s vysokými příjmy je navrženo opatření poškozující velkou většinu občanů. Nesmyslnost a škodlivost tohoto opatření je prokázána. Je hrozné, že tato špatnost je vydávána za hlavní smysl existence trojkoalice. Nesmí být přijata, hrozba generální stávkou je nutná. Souhlasit se dá jen s tím, aby premiér na základě nepřijetí důchodové reformy složil funkci, jak slíbil. Nevadilo by, kdyby odešel ještě dříve, důvodů je dost. K ochodu mu dopomáhejme ze všech sil.

Vytisknout