Co hlava (a nejen moje) nebere!

13. 4. 2011 / Jiří Baťa

V případě, kdy se sejdou lidé ve větším počtu, vytváří se spolek s předpokladem, že mají něco, a to v převážné míře, společného. Nejspíše to jsou zájmy sportovní, kulturní, vzdělávací, náboženské, poznávací, sběratelské a jiné, ale i např. politické atd.

Tak se stalo i v případě Věcí veřejných. S tím rozdílem, že se spolčili lidé pod pláštíkem shodných politických zájmů, konkrétně o věci veřejné, avšak ve skutečnosti zde převládaly zájmy podnikatelské. Že voliči, obalamuceni proklamovanou vizí v boji o cíle v nápravách do nebes volajících nepravostí, nespravedlnosti, nepoctivosti, odstraňování (likvidace) dinosaurů a jiných negativistických jevů ve státní a veřejné správě, obecně řečeno v politice, sedli "véčkařům" na lep, je jiná věc. Ale vraťme se ke zmíněnému "spolčení", které vyústilo ve vznik politické strany "Věci veřejné".

Vznik této strany vycházel z původní aktivity lidí na městských zastupitelstvích v některých pražských částech, kde se členové těchto aktivit postupně dostávali do městských zastupitelství jako členové, kde poměrně úspěšně kontrovali zástupcům jiných politických stran v jejich konáních. Tato úspěšnost byla nejspíše základem myšlenky pro založení politické strany, čímž by, při dosažení úspěchu ve volbách, mohli ještě účinněji bojovat s "dinosaury" v podobě politických představitelů na radnicích, ale i ve vyšších patrech politiky. Jenže aby bylo úspěchu dosaženo, partaj se mohla zviditelnit, mohla oslovit občany, tedy své potenciální voliče, strana potřebovala peníze. S předem naplánovanými spekulativními cíli také potřebovala získat nějakou výraznou osobnost, což se jim podařilo v osobě Radka Johna, do té doby velmi známého a populárního investigativního novináře, reportéra a scénáristy.

Radek John však představoval i jistý most mezi stranou VV a ostatním světem, především světem podnikatelským. Jeho vazby na podnikatelskou sféru byly zárukou, že obstará sponzoring, který by finančně zajistil existenci VV, ale hlavně realizaci jejich plánů a cílů. Ty nezůstaly bez povšimnutí sponzorů, kteří seznali výhodnost vstupu do vizuálního světa věcí veřejných a záhy se ve straně angažovali jako členové ba co víc, jako představitelé této strany. Vědomi si nevídaných možností, za předpokladu úspěchu ve volbách, nalili do partajní kasy hezkou řádku milionů (byť nesrovnatelně menší, než jiné "dinosauří" politické strany) se kterými pak vstoupili na volební kolbiště. Nutno říci, že úspěšně.

Hlavní sponzorskou krávou se stala ABL, v té době ve vlastnictví Víta Bárty. Firma zabývající se ochrannou a bezpečnostní službou po celém území republiky, s ročními mnohamilionovými obraty, stejně jako zisky. Ta si díky finanční podpoře VV otevřela vrata nebývalých možností, které byly nakonec zúročeny ve volbách, kde VV skončily na čtvrtém místě, a kdy díky destabilizaci v ČSSD se nakonec dostaly až do vysněné pozice, obsadily ve sněmovně 24 křesel a zajistily si tak účast ve vládě. Byl to nevídaný úspěch, ovšem založený ne zrovna na čestných a poctivých úmyslech. Nicméně voliči rozhodli, jak rozhodli, přičemž ještě netušili, jak se budou věci dále vyvíjet. Je samozřejmé, že to voličům nelze vytýkat, volební a přesvědčovací strategie VV byla prostě úspěšná a jen málokterý sympatizant VV prozřel dříve, než bylo pozdě. Věci veřejné se staly koaličními partnery dinosauří ODS, ale i nové, neméně problematické strany TOP 09. Tolik ve stručnosti o vstupu Věcí veřejných na politický Olymp.

V úvodu však byla řeč o lidech, tedy o jednotlivcích, kteří díky svým shodným zájmům vytvořili tzv. kolektiv, novodobě skupinu, respektive stranu. Zde se nachází onen kámen nepochopitelnosti, nelogičnosti, co hlava nebere. Totiž, že jak již výše zmíněno, lidé, aby se dali dohromady z titulu společných zájmů nebo cílů, se musí nosné myšlence (idei) seskupených lidí věci oddat a být jí věrní. Pokud tomu tak není, jednají z pudu vypočítavosti, tedy vlastnosti nikoliv zrovna čestné vůči ostatním (s výjimkou relevantních a prokázaných důvodů). Nechci a ani nemohu tvrdit, že by Věci veřejné měly ty nejčistší, nejčestnější, nejpoctivější a nejlepší úmysly, přesto se domnívám, že nějaké pouto, program a cíl tyto lidi ve VV spojovaly. A to až na tolik, že vzhledem k jejich inklinaci k programu a cílům strany VV se dostali až do vedení této partaje. Ano, mám tím na mysli jak Kristýnu Kočí, tak Jaroslava Škárku, prvního předsedy strany VV, v této  souvislosti s dalším účastníkem kauzy, ministrem dopravy Vítem Bártou, aktéry současného maléru Věcí veřejných, způsobující až vládní krizi.

Pominu-li problematické důvody spočívající z jednoho pohledu jako uplácení (forma korupce), z jiného pohledu jako půjčka (přátelům, kteří si o půjčku řekli), je zde ještě jeden fenomén. Nazval bych jej zrada - a to přesto, že na jedné straně by to mohlo být považováno jako projev odporu a nesouhlas s praktikami ve VV, konkrétně V. Bárty, který si prý chtěl takto udržet loajalitu nejbližších spolupracovníků a straníků, na druhé straně prezentovaný způsob, provedení a úmysl je značně nepřesvědčivý, tedy nelogický, nepochopitelný a celá řada argumentů je z pohledu relevantnosti "na vodě".

Kristýna Kočí, mladá a ambiciózní žena, se "vypracovala" až do poslaneckého křesla, navíc do funkce předsedy klubu poslanců VV. To je post, lidově řečeno, s prominutím, "jako prase"! Je proto dost nepochopitelné, co ji, stejně jako Škárku, příp. S. Humla, vede k tomu, aby takovým postupem shodila svého mecenáše, který (případně kteří) jí (jim) pomohli se dostat na místa, o kterých sní řada jiných ambiciózních lidí. Z jistého pohledu (čímž nechci nijak omlouvat či zakrývat oboustranně zpochybňující skutečnosti) to lze považovat za nesmírný podraz na ty, kteří ji vnímali jako kolegyni, mající stejné cíle, jako oni. Notabene, když všichni svorně vynaložili nemalé úsilí jak o volbách, tak až do onoho osudného dne, coby koaliční strana "vlády rozpočtové odpovědnosti"!

Domnívám se, s ohledem na celou řadu pochybných skutečností a faktů, že o podplácení (korupci) ze strany K. Kočí nešlo, ale zda jiné (ne)faktické důvody, které Kočí uvádí jsou relevantní, si nyní nedovolím posuzovat. Ani ta štěnice v jejím bytě není příliš přesvědčující, může však hrát svou roli v její prospěch. Na druhé straně jsem plný očekávání, jak se věci budou dále vyvíjet, s ohledem na určitou zarputilost jedné (VV) i druhé strany (zbytek koalice), které usilují o prosazení svých specifických (vůdčích) záměrů, pokud se rekonstrukce vlády týká (především úsilí o získání postu ministra vnitra). Svým způsobem situaci "zahustil" i V. Klaus, který si poněkud (pro něj typicky) přivlastnil jemu de facto nepříslušná práva (ne poprvé), čímž napětí jenom vzrostlo.

Myslím však, že případná rekonstrukce vlády nezlepší ani její image, ani výkonnost, užitečnost, poctivost, slušnost a nevyřeší proklamované opatření (boj s korupcí, snižování zadluženosti, udržení státního rozpočtu apod.), ba ani objektivní přístup ke společenským problémům, respektive lidský přístup k oné dvoutřetinové většině, která nejen nedosahuje potřebných finančních příjmů 24 tisíc měsíčně, na kterých vláda staví nesmyslné základy svých reforem, ale přibližně stejnému procentu občanů, kteří jsou s touto koaliční vládou rozpočtové (ne)ukázněnosti vyloženě nespokojeni. Zde neobstojí Nečasovo tvrzení, že vláda dostala od občanů mandát, neboť procento jejich mandátu dvojnásobně převyšuje procento občanů, kteří s prací vlády nejsou spokojeni! Objektivně řečeno, východisko vidím v předčasných volbách. Jaká však bude skutečnost, ukážou následující dny!

Vytisknout