Vzdělanec a odborník

31. 1. 2011 / Vladimír Wagner

I když si myslím, že spíše diskutoval otázku, koho lze považovat za vzdělance, koho za odborníka a jaká kriteria jsou požadována na vzdělání u těchto dvou kategorií. Existuje totiž všeobecné, odborné a dokonce speciální, oborové vzděláni i vzdělávání. Ivo Šebestík navíc zaměňuje pojem specialista a odborník, což také nejsou synonyma. Má rovněž dost zkreslené představy o tom, jak probíhá zrod odborníka a odbornosti. Jak vzdělancem tak i odborníkem se člověk nestane vystudováním střední nebo vysoké školy, ale jak všeobecné vzdělávání tak vzdělávání odborné je celoživotní záležitostí. Chce snad Ivo Šebestík tvrdit, že uznávaným odborníkem na antickou literaturu se někdo stane prostým vystudováním filozofické fakulty bez nutnosti dalšího studia a vzdělávání? Nebo uznávaným odborníkem na radiochemii transuranů prostým studiem některé přírodovědné či technické fakulty? Tyto terminologické nejasnosti, které se v jeho článku objevují, by asi nestály za komentář, ale na jejich základě dochází k velice zkresleným a zavádějícím závěrům. Pokusím se vyjasnit, o které chybné názory u něho podle mě jde.

Vzdělanec musí být i odborníkem

U odborníka se předpokládají hluboké znalosti, zkušenosti a schopnosti v daném oboru. Jak už jsem zmínil, nelze to získat prostým vystudováním libovolné školy. Odborníkem se člověk stává až dlouhodobou praktickou činností a celoživotním odborným vzděláváním v daném oboru. Zde si Ivo Šebestík plete získání papíru o studiu dané odbornosti a schopnosti být odborníkem. Obdržením maturitního vysvědčení na všeobecně vzdělávací škole (gymnáziu) se také člověk nestane všeobecně vzdělaným. Naopak se může člověk stát odborníkem i vzdělancem samostudiem bez absolvování školy a obdržení příslušného papíru, i když je to velmi náročné a v některých oborech takřka nemožné. Ivo Šebestík správně píše, že i excelentní odborník nemusí být vzdělanec. I když většinou platí, že excelentní odborník, který je schopen získání širokých znalostí a provádění hlubokých analýz v jednom daném oboru, se většinou zajímá i o oblasti jiné. A protože je schopen intenzivně přemýšlet a analyzovat prostorové, časové a logické souvislosti v jednom oboru, je většinou pravděpodobné, že toho bude schopen i v oblasti jiné. Mým hlubokým přesvědčením však je, že nelze označit za vzdělance člověka, který by nebyl odborníkem alespoň v nějakém oboru. Člověk, který nedokázal získat hluboké znalosti a schopnosti v daném oboru, neukázal schopnost hlubokého analytického ponoření do problému a má pouze povrchní všeobecné znalosti, může být za vzdělance považován asi těžko. Představa Ivana Šebestíka, že někdo, kdo nedokáže pochopit detailněji ani malý úsek, dokáže pochopit daleko složitější komplexní celek, mi připadá naivní. U takového člověka vzniká ještě jeden velký problém. Nepocítil ten rozdíl mezi hlubokou znalostí problematiky a pouze jejím povrchním poznáním. Často tak má tendenci si myslet, že všemu rozumí, i když pojmy a zákonitosti v dané oblasti zná jen velice povrchně a pouze intuitivně. Ostatně mám dojem, že se to občas projevuje nejen v diskuzi o školství a vzdělávání i Britských listech.

Že můj názor asi není daleko od reality, ukazují i příklady význačných českých i zahraničních vzdělanců současných i těch minulých. Vždy šlo a i dnes jde o odborníky v nějaké oblasti a většinou ne jediné. Připomeňme také vzpomínky Ivo Šebestíka na prvorepubliková gymnázia a tehdejší filozofické fakulty. Právě tehdy byl každý z profesorů odborník v nějakém oboru. Když vzpomeneme ony zmiňované staré české komedie, tak jedním z charakteristických kouzelných znaků popisovaných profesorů byla zažranost do oblasti, ve kterém byli odborníci. Tu studia nějakých konkrétních broučků či motýlků, tu matematiky, tu konkrétních řeckých filozofů či úseku římských dějin.

A právě hluboké, systematické odborné studium, které pochopitelně potřebuje dlouhý čas, může trpět nesoustředěností vznikající v dnešní internetové době s přehršlí velmi různorodé informace. Na druhé straně však snadná dostupnost informace napomáhá v případě zájmu k získání opravdu širokého přehledu znalostí o daném problému a může vést k zájmu o hlubokou a komplexní jeho analýzu. Tedy dosažení odborného vzdělání. Stejně jako řada dalších technologií má tak i internet jak pozitivní dopady tak i svá rizika.

Vzdělanost není omezena na kulturu a humanitní obory

Vzdělanec by měl mít široký rozhled přes všechny oblasti spojené s lidským bytím a existencí lidské civilizace. Nejenom přes humanitní oblasti, jak by se zdál naznačovat Ivo Šebestík touto svojí větou: "Kolik jen absolventů vysokých škol, kteří velmi snadno a úspěšně vykonávají svůj obor, by zcela beznadějně propadlo u středně náročného textu z kulturních znalostí." Vždyť i významní vzdělanci historie, jako byl například Leonardo da Vinci, jsou spojováni jak s oblastí kultury a humanitních oborů tak i oborů přírodovědných a technických. Dnes téměř každý uznává, že bez znalostí a pochopení kulturních, historických či jiných společenských reálií se nemůže považovat za vzdělance. Na druhé straně existuje řada lidí, kteří se za vzdělance považují, i když se chlubí tím, že jejich znalosti matematiky a matematické logiky, přírodovědných zákonitostí a funkce i těch nejjednodušších technických zařízení, které každodenně používají, jsou nulové. Neznalost přírodovědných a technických zákonitostí u velké částí populace vede k její snadné manipulovatelnosti různými aktivistickými a lobbistickými skupinami. Snadno manipulovatelní jsou pak hlavně ti, kteří se za vzdělance považují. O tom, jak se to projevuje například v otázce řešení energetických potřeb naší země jsem se nedávno zmiňoval i v článku, který vyšel i v Britských listech. Pochopitelně tak mohou lehkou manipulovatelnost u lidí bez vzdělání, znalostí a vědomostí využívat jak vládnoucí vrstvy, jak naznačuje Ivo Šebestík, tak i opoziční aktivistické skupiny. Tím se dotýkáme jednoho klišé, které se dost často objevuje v diskuzích na podobné téma.

Klišé o nebezpečnosti vzdělanců pro vládu

Ivo Šebestík přímo píše: "Zkrátka a dobře, vzdělaný národ je skutečnou noční můrou všech vládců." Toto tvrzení v sobě nutně zahrnuje dva předpoklady. Prvním je, že bohatství a sílu státu (jiného vládcem ovládaného útvaru) lze vytvořit bez vzdělaných lidí. Druhým pak je předpoklad, že vzdělanci jsou apriory více náchylní k revoltování proti vládě. Oba tyto předpoklady však neodpovídají skutečnosti ani v minulosti a tím méně pro současnou společnost. Současná technická civilizace je velice komplexní, ve všech oborech probíhá velice rychlý vývoj. Představa Ivo Šebestíka, že vysoká škola vyprodukuje odborníka, ten zapadne jako kolečko do stroje a pak už se bude jen točit, je absolutně nerealistická a naivní. Kvalitní odborník musí reagovat na změny a musí znát svůj obor v kontextu (i celospolečenském). To předpokládá vysokou úroveň vzdělání a celoživotní vzdělávání. Pokud takové vzdělané lidi stát nemá, tak prostě bude kulturně, technologicky i ekonomicky upadat a jeho bohatství i síla klesat. A přesně to si třeba uvědomují Čína a Indie, které se snaží o stálé zvětšování investic do vědy i školství a růst odbornosti a vzdělanosti svých obyvatel.

Druhý předpoklad je také velice zjednodušený a nerealistický. Není totiž rebel jako rebel. Něco jiného je vzdělaný rebel, který chápe souvislosti a rozumí tomu, co je špatně. A ví, zda vůbec existuje možnost zlepšení a jaké kroky jsou k tomu potřebné. Proti vládě se pak postaví jen na základě posouzení a pochopení reálného stavu. A použije způsob rebelie odpovídající situaci. Jeho chování je tak logické a předpovídatelné. Něco jiného je pak nespokojenec, který je jen a za každou cenu proti. S opravdovým vzdělancem těžko manipuluje vládnoucí garnitura, ale těžko s ním manipulují i různí aktivisté a "profesionální revolucionáři". Naopak, někdo, jehož vědomosti jsou omezené, se může chovat absolutně nelogicky a nepředpovídatelně bez ohledu na poznání a realitu. Dobře je to například vidět na množině příznivců různých i velice absurdních konspiračních teorií. Většinou se jedná právě o lidi s velice úzce omezeným rozsahem vědomostí. A ostatně se mi nezdá, že by názor, že vládci jsou gauneři, byl méně častý u ostatní populace než u vzdělanců.

Je tak vidět, že i vládnoucí garnitura má zájem na výchově vzdělanců a odborníků. Jak už jsem psal, tak zrod vzdělance a odborníka je dlouhodobou, dá se říci celoživotní, záležitostí. Takže absolvování žádné vysoké školy nezaručí, že se člověk vzdělancem či odborníkem stane. Každá vysoká škola je také odborně zaměřená, takže neposkytne tu šíři znalostí, která by se měla u vzdělance předpokládat. Vždy dá jen základy nějaké odbornosti. To, že se u nás v současné době klade důraz na odbornosti technické a přírodovědné, je dáno tím, že i díky jejich náročnosti tito odborníci v současnosti kriticky chybí. Pokud nebudeme mít odborníky z těchto oborů, tak prostě nebude dostatek energie, potravin, výrobků, obydlí, kvalitního životního prostředí a kvalita života lidí zákonitě spadne. A nic na tom nezmění ani mraky odborníků na filozofii, sociologii, politologii, žurnalistiku, ekonomii či práva. A pochopitelně to nevyřeší ani žádné revoluce a převraty. Je třeba zdůraznit, že společnost potřebuje mít kvalitní odborníky, kteří jsou zároveň vzdělanci, ve všech oborech, tedy i těch společenskovědních. Problémy nastávají, když některých začne příliš přebývat a jiných kriticky chybět.

Také současný, často až přehnaný, tlak na ekonomické výstupy škol, jejich spojení s praxí a tlak na podporu aplikovaného výzkumu na úkor základního není dán nějakou obavou před rebelujícími vzdělanci. Jde spíše o nepochopení role základního výzkumu u řady politiků. Také však o důsledek velkého nárůstu počtu vysokých škol a studentů v posledních letech, kdy se jasně nerozčlenila úloha a role jednotlivých škol. A zároveň došlo k nerovnoměrnému nárůstu v různých oborech. To by mohlo řešit právě rozdělení na vysoké školy univerzitního typu a ty ostatní, případně větší podporou studia v oborech, kde odborníci chybí. Mimochodem u těch univerzitních vysokých škol by nastavení parametrů, hlavně poměru mezi počtem studentů a pedagogů, mělo umožňovat i ono neformální setkávání pedagogů se studenty, na jaké s nostalgií vzpomíná Ivo Šebestík. Taková setkávání však probíhala i v dobách mého studia a také v současnosti, alespoň na fakultách, které jsem navštěvoval a na kterých učím.

Závěr

Podle mého názoru je pro společnost nezbytný dostatečný počet vzdělanců i odborníků. Pro udržení a případné zvýšení životní úrovně jejich členů pak je nutná i odpovídající skladba oborů, kterým se věnují. Pochopitelně jsem se v předchozích řádcích nedotkl všech aspektů, které s tím souvisí. Chtěl jsem jen upozornit na některá zjednodušení a chybné závěry v článku Ivo Šebestíka. Jestliže chceme čelit poklesu úrovně vzdělanosti a vzdělávaní u nás, musíme znát jejich skutečné příčiny a stav. A pochopitelně situace českého školství, nalezení východisek pro jeho budoucí vývoj a nastavení parametrů školské soustavy vyžaduje co nejširší diskuzi na co nejvyšší odborné úrovni. Jen bych zdůraznil, že tím mám na mysli hluboké i široké znalosti problematiky u diskutujících a ne glejt o absolvování příslušné školy.

Vytisknout