Za limitem vlády kapitálu?

31. 1. 2011 / Miroslav Tejkl

A je něco podivného ve světě, ve kterém právě šéf Mezinárodního měnového fondu vyzýval vlády, aby ještě počkaly s vypínáním veřejných podpůrných výdajů

Ale co především:

Pomalu se smiřujeme s tím, že i když nyní snad přijde ve Starém vyspělém světě konjunktura, nebude už spjatá se snížením nezaměstnanosti, zatímco nikdo myslím nepochybuje, že ta příští depresní fáze nezaměstnanost -- jako obvykle - zase znovu zvýší.

A že tento proces "sestupného schodiště" bude starý vyspělý svět už asi provázet trvale -- pokud to Starý vyspělý svět nechá jen tak být ...

Stoupá nerovnost a podíl nejistých poptávkových výdajů

Přitom podpora v nezaměstnanosti, natož následné nižší sociální dávky, což postupně nastupuje v případě nezaměstnanosti místo mzdy (a mzda buď klesá, nebo stagnuje), se nyní neustále zpřísňují, přitvrzují a prostě snižují, a bez ohledu na rostoucí schopnost civilizace produkovat bohatství nic neukazuje, že by toto vše mělo někdy skončit ...

Současný ekonomický mechanismus reprodukuje -- mimo jiné - v dnešním globalizovaném a postindustriálním Starém vyspělém světě situaci, kdy kupodivu takříkajíc "na nic není" a je zde spíš pravidlem než výjimkou, že státy a jejich občané už velice zadluženi buď jsou, nebo jejich zadlužení stoupá nadstandardním tempem ...

... anebo platí oboje najednou -- třebaže s různou intenzitou v různých fázích umělého, "bublinatého" hospodářského "cyklu".

Přitom jak ukazuje americký příklad počínaje 70. léty, dříve celkem slušně placený průmyslový dělník se v tzv. službách obvykle mění na mizerně placeného "obraceče hamburgrů". Jen úzká vrstvička případných, přece jen nově vzniklých míst ve službách je placená aspoň trochu slušně.

V USA stagnují reálné mzdy už bezmála 30 let (s výjimkou části Clintonovy éry).

Vysokoškolák jako čím dál typičtější osoba ve společnosti logicky ztrácí každým dnem něco ze své dřív privilegované role a tedy něco ze své "renty", ze svého podílu na společenském příjmu.

A tato jeho ztráta se neděje v prospěch nějaké "dělnické třídy", jako tomu bylo (příliš a proto kontraproduktivně) při nástupu reálného socialismu, ale v prospěch kapitálu a finančních, příjmových superelit ...

V našem světě už dávno neplatí, co ekonomové kdysi učili.

Totiž že existuje stále stejný, konstantní podíl práce a kapitálu na národním důchodu, který dokonce existoval i dlouho před nástupem sociálních států. O důvodech tohoto jevu byly spory -- snad nízká cena surovin koloniálních zemí, snad větší síla odborů i před r. 1945 v éře "semknutých dělnických kolektivů a továrních hal" ...

Koncentrující se kapitál získává už několik desetiletí čím dál větší podíl na národních důchodech, kdežto práce čím dál menší. A v rámci kategorie "práce" získává nejvyšší a nejbohatší vrstva manažerů rostoucí podíl na úkor všech ostatních příslušníků kategorie "práce" (viz článek (recenze) Rudolfa Převrátila "Všeobecný základní příjem: myšlenka, která stojí za zvážení" na Britských listech z 30. 10. 2007)

Co ale ekonomicky znamenají výše uvedené změny, směřující - řečeno slovy profesora Kellera - od pouhé nerovnosti k čím dál větší nesouměřitelnosti příjmů a bohatství?

V reálné ekonomice Starého vyspělého světa mizí každou vteřinu nějaký poměrně robustní výdaj příslušníka "široké veřejnosti", výdaj, který byl motivován uspokojováním lidských životních potřeb -- i kdyby těch rozvinutějších, bohatších, intelektuálnějších, atd. ...

Mizí zde výdaj, u kterého platilo, že k jeho provedení motivuje samo uspokojování lidských potřeb (kdy už jsou zdroje), zatímco dostatečně vysoká míra předpokládaného zisku zde nehraje přímou roli. Když na něco mám, tak mnohem častěji učiním výdaj a vylepším si podmínky svého života (a někdy dokonce, i když na to nemám - jak ukazuje zběsilý a zrůdný růst soukromého i veřejného zadlužování -- tohoto morfia kapitalismu).

Čím je však tento každou vteřinu mizící robustní výdaj motivovaný uspokojováním životních potřeb nahrazován?

Vždyť z ekonomického hlediska je přece zapotřebí, aby poté, co tedy dochází v novém a dalším kole koloběhu rozdělování k odnímání části příjmů a zdrojů nízkopříjmovým a středním vrstvám (pokud se to už bohužel děje), aby po přesunu těchto příjmů k bohatým také ten nově vzniklý přírůstek u příjmů elit (který vznikl na úkor široké veřejnosti) přinášel podobný objem těch druhých, tedy investičních výdajů superelit do reálné ekonomiky Starého vyspělého světa jako byl ten dřívější, zaniklý objem výdajů motivovaný uspokojováním vlastních potřeb, o jehož zdroje nízkopříjmové a střední vrstvy přišly.

Jenže ten robustnější výdaj člověka "široké veřejnosti" Starého vyspělého světa, který dnes relativně méně než včera uspokojuje své potřeby, je bohužel víc a víc nahrazován pouhou (ve Starém vyspělém světě čím dál nižší) pravděpodobností, že ze zvětšených objemů peněz u ultrabohatých osob fyzických i právnických, kde je podíl výdajů na uspokojování životních potřeb zanedbatelný, bude snad možná do reálné ekonomiky Starého vyspělého světa proveden nejistý, volatilní, neurčitý výdaj, podmíněný ziskovou mírou, která v REÁLNÉ ekonomice Starého vyspělého světa neslibuje zrovna žádné povzbuzující výsledky.

Když tento nový přírůstek příjmů boháče ještě zůstával u nižších a středních vrstev, nepotřeboval dostatečnou ziskovou míru, aby k výdaji došlo. Aby ale také příjmová elita přeměnila svou "novou kořist" ve výdaj právě do reálné ekonomiky Starého vyspělého světa, už závisí na dostatečné ziskové míře právě v té reálné ekonomice Starého vyspělého světa ...

Snad jen kdyby bylo dostatek zdrojů ve veřejných zdrojích a kdyby celospolečenské instituce, ziskové míře bezprostředně nepodřízené, prováděly sice užitečné, ale autonomní, na zisku přímo nezávislé investice. Jenže vývoj za posledních 30 let v naší části světa jde v tomto ohledu jiným směrem ...

Úspory, které v dané chvíli už existují, by se měly investičními impulsy v ekonomice "rozpouštět" podobným tempem, jako jinde v ekonomice převisy úspor nad spotřebními výdaji naopak vznikají (marxovským slovníkem druhého dílu Kapitálu věnovaného reprodukci by se objem "prodejů bez koupí" měl rovnat objemu "koupí bez prodejů" -- a lze dodat, že nyní už bez role zlata, která byla ve světovém peněžním systému Marxovy doby významná).

Pokud ale rostou příjmy jen velmi bohatých, přirůstají jen další a další vrstvy na už dávno existujících vrstvách převisu nad uspokojováním potřeb u bohatých. A "rozpouštění" takto vysokých vrstev v převisech nad spotřebou nemá s touhou uspokojit potřeby a s motivací takto odvozenou co dělat. Kromě nějaké té filantropie a financování takového druhu politické i jiné korupce, která nemá ekonomický cíl a není jeho nákladem, jsou výdaje z takto vysoko položených vrstev v převisu nad spotřebou plně závislé na míře nějakého motivujícího výnosu, obvykle zisku -- a ne na nějakém, ještě vyšším uspokojení potřeb, které je u této skupiny naprosto absurdní představou ...

V roce 2004 zdůraznil roli výdajů zaměřených na uspokojování lidských potřeb kanadský sociolog skotského původu a významný ekonom institucionálně-keynesovského zaměření John Kenneth Galbraith ve své knize "Ekonomika nevinného podvodu":

"Jediným zcela spolehlivým lékem proti recesi je nepřerušovaný tok spotřebitelské poptávky. Pokles této hladiny znamená recesi..." (viz Fred Magdoff a Johna Bellamy Foster, Velká finanční krize -- příčiny a následky, česky GRIMMUS, Všeň 2009, str. 21)

Jak vidět, stoupající nerovnost, která směřuje nebo už dokonce dosahuje úrovně oné kellerovské "nesouměřitelnosti" je nejen nezdůvodnitelná a nespravedlivá, ale také ekonomicky nebezpečná.

Systém pak ve snaze průběžně řešit dilemata efektivní poptávky, funguje jako zcela otrocky závislý na nikoli jen prosté, ale na rozšířené reprodukci dluhu a není už schopen se z této závislosti na dluhové expanzi jakkoli vyvázat ...

V soutěži o co nejmenší mzdové náklady přitom nemůže onen Starý vyspělý, kapitálově saturovaný svět beztak zvítězit -- ani držet krok.

Zaměřit se na vysoce sofistikované produkce není přitom samo o sobě řešením.

Je to cesta, kterou může Starý vyspělý svět nanejvýš získávat čas -- mozky stamilionů Asiatů, Indů atd. nejsou méně výkonné.

Jak dlouho lze "vrtět dluhem"?

Je sice pravda, že od doby, kdy se "peníze ve vlastním slova smyslu" (money-proper) emitované centrálními bankami staly poukázkami bez komoditního krytí (fiat money, fiat currency), bylo dlouho možno dalším a dalším dluhem udržovat Starý vyspělý svět v růstu (už Adam Smith zjistil, že v kapitalismu jsou poměry pro širokou veřejnost uspokojivé jen tehdy, když dochází k růstové fázi). Ještě mnohem víc než předtím zaplavily svět další a další bankovní, úvěrové peníze ("out of air") a banky dnes už musí dodržovat jen nepatrné (a dokonce čím dál menší) rezervní krytí v řádu několika procent oproti objemu půjčených peněz.

Vnucuje se ovšem logická otázka, zda skutečně neexistuje objektivní limit, objektivní hranice zadlužování daná kritickou mezí "dluhové důvěry"?

Vždyť pro nynější kapitalismus Starého vyspělého světa nutná, a tedy dostatečně rozšířená reprodukce stávajícího objemu dluhu (prostá reprodukce dluhu nestačí) přece nemusí být navždy možná.

"...pravou hranicí kapitalistické výroby je sám kapitál"

(Karel Jindřich Marx, Kapitál III / 1, 15. kapitola)

Byla doba, kdy kapitalistický ekonomický řád neexistoval - a není žádný důvod, proč by měl existovat navždy jen proto, že existuje dnes ...

Kde ale hledat přirozený limit, přirozenou hranici, za kterou by už měl sociálně-ekonomický systém jinou než kapitalistickou podstatu?

Za posledních 100 let zastarala značná část Marxovy teorie.

Pokud jde ale o způsob, jak Marx vymezil limit a hranici "kapitálu", mám za to, že na tomto vymezení není v zásadě co měnit ...

-.-.-.-.-.-

V 15. kapitole první části třetího dílu Kapitálu se Marx zamýšlí nad vývojem vnitřních rozporů zákona kapitálového zhodnocování a říká zde následující:

" ... meze kapitalistické nejsou meze výroby vůbec, tedy nejsou to meze (dokonce!) ani tohoto specifického, kapitalistického způsobu výroby. Rozpor tohoto kapitalistického způsobu výroby je však v jeho tendenci k absolutnímu rozvoji výrobních sil, který se ustavičně dostává do konfliktu se specifickými výrobními podmínkami, v nichž se kapitál pohybuje a v nichž jedině se může pohybovat...

...Nejde o to, že by se vyrábělo příliš mnoho životních prostředků v poměru k danému obyvatelstvu. ... Nejde o to, že by se vyrábělo víc výrobních prostředků, než je nutné k tomu, aby byla zaměstnána (ta) část obyvatelstva (která je) schopná práce. Naopak....

...Ale periodicky se vyrábí příliš mnoho pracovních a životních prostředků, než aby mohly fungovat jako prostředky k vykořisťování dělníků s určitou mírou zisku. Vyrábí se příliš mnoho zboží, než aby za podmínek rozdělování a spotřebních poměrů daných kapitalistickou výrobou bylo možno realizovat hodnotu obsaženou ve zboží a vězící v ní nadhodnotu

... Nejde o to, že by se vyrábělo příliš mnoho bohatství, Ale periodicky se vyrábí příliš mnoho bohatství v jeho kapitalistických formách...

(Karel Marx, Kapitál III / 1, SNPL Praha 1955, kapitola XV (Rozvinutí vnitřních rozporů zákona), str. 274-7 -- tam, kde Engels používá kurzívu, je tady vyznačena tučná kurzíva)

"Rozpor, řečeno zcela všeobecně, je v tom, že kapitalistický způsob má tendenci absolutně rozvíjet výrobní síly bez ohledu na hodnotu a v ní obsaženou nadhodnotu a bez ohledu na společenské poměry, za nichž se kapitalistická výroba uskutečňuje, kdežto na druhé straně je jeho cílem uchovat existující kapitálovou hodnotu a co nejvíce jí zhodnotit ...

Pravou hranicí kapitalistické výroby je sám kapitál, je jí to, že kapitál a jeho sebezhodnocení je výchozím a konečným bodem, motivem a účelem výroby, že výroba je jen výrobou pro kapitál a ne naopak výrobní prostředky pouhými prostředky k neustálému rozšiřování životního procesu společnosti výrobců"

Prostředek -- neomezený rozvoj společenských produktivních sil - se dostává do neustálého konfliktu s omezeným účelem, zhodnocením daného kapitálu..."

(Karel Marx, Kapitál III / 1 jako shora, str. 266-7)

Podle Marxe by tedy postkapitalistická společensko-ekonomická soustava měla být takovým systémem, kde by výchozím a konečným bodem, motivem a účelem výroby NEBYL zisk a kapitál jako soukromá sebezhodnocující se hodnota.

A výrobní prostředky by sloužily neustálému rozšiřování životního procesu společnosti výrobců a nikoli k produkci zisku a reprodukci kapitálu. Tento neustále rozšiřovaný "životní proces společnosti výrobců" by ovšem byl také zhodnocováním -- jenže ne soukromým, ale společenským (komplexním) zhodnocováním ....

Veřejné vlastnictví nebo veřejné rozpočty?

Levice ale -- včetně té, pro kterou byl Marx vždy takovým zdrojem inspirace - si od počátku silně navykla klást proti sobě nikoli kapitál a nějaký jeho protipól v postkapitalistické éře (jak by to zřejmě mělo být).

Zvykla si klást proti sobě jako protipóly dvě poněkud odlišné kategorie - soukromé vlastnictví a vlastnictví společenské ...

A tam, kde zvítězily revoluce vedené marx-leninskými (komunistickými) stranami, došlo prostě k zestátnění soukromého vlastnictví výrobních prostředků - tedy ke změně vlastnictví (výrobních prostředků). Kapitál byl v systému tzv. reálného socialismu přímou akcí vyříznut, odstraněn, amputován, místo toho, aby byl dialekticky zrušen zahrnutím a pohlcením do širší, komplexnější kategorie.

Není potom divu, že hned jak přestal politicko-mocenský a ideově-represivní tlak jištěný vedoucí úlohou typově marxisticko-leninské strany (každá neměla vždy v názvu "komunistická"), kapitál znovu na těle společenskoekonomického organismu vyrostl a dorostl ... jak useknutý ocas ještěrce...

V dnešní době lze už říci téměř jednoznačně, že "paní učitelka historie" nám prostřednictvím svých sluhů a zbrojnošů, zvaných "trendy", vzkázala vcelku zřetelně, že pro systém, který by měl přirozenou cestou nastoupit po kapitalismu, nebude zřejmě základní určující charakteristikou tzv. "společenské vlastnictví" a zaměstnanecký vztah k veřejnoprávnímu zaměstnavateli -- zejména státu -- jako monopolní, dominující forma zapojení do pracovních procesů.

Z hlediska historického vývoje totiž vůbec nic nesvědčí o tom, že by nejen trh, ale ani svébytná podnikatelská role a NEzaměstnanecké formy pracovního zapojení do výrobních procesů měly historicky nějak slábnout, zanikat a mizet (jak měl tendenci se domnívat i známý -- a nikoli levicový - ekonom moravského původu Joseph Alois Schumpeter). A pokud jde o NEzaměstnanecké formy zapojení do pracovních a produkčních procesů (osoby samostatně výdělečně činné), vypadá to dokonce spíš naopak, že jejich role objektivně vzrůstá -- a to i tehdy, když nástup nezaměstnaneckých forem pracovního a produkčního zapojení není uměle a úmyslně prosazován a vynucován...

Pokud lze tedy hovořit o tzv. zespolečenšťování, má tento výraz jako případná zákonitá tendence zjevně jiný obsah než se levice původně domnívala a spočívá nejspíš v tom, co občas zdůrazňuje známý "osmašedesátnický" ekonom blízký českým odborům a současné české levici Miloš Pick.

Proces "zespolečenšťování" by pak zřejmě spočíval v dlouhodobém -- i kdyby kvůli zájmům elit i z jiných důvodů dočasně brzděném - růstu role veřejných rozpočtů ve vyspělých státech. A právě Miloš Pick -- aniž by on sám výslovně pojem zespolečenšťování užíval -- naznačuje, že jde nejspíš o zákonitý a přirozený proces, který pouze byl a je brzděn reaganovskou-thatcherovskou kontrarevolucí nebo neoliberální třídně podmíněnou ofenzívou v dnešní době.

Miloš Pick k tomu píše:

"Míra zdanění v poměru k HDP ve vyspělých zemích činila na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 50 procent ve Skandinávii, 40 procent v EU 15 a 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích. Vyspělé země, podle neoliberálních receptů, v polovině devadesátých let minulého století toto stoleté zvyšování míry zdanění zastavily a částečně ji dokonce snižují. I to platí ve zvýšené míře pro ČR, kde míra zdanění je asi o 5 procent v poměru k hrubému domácímu produktu nižší než v průměru EU, tedy o více, než činí současný schodek našich veřejných rozpočtů.

Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují - prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje se poškozování životního prostředí. Plýtvání se na tomto zvyšování výdajů podílí jen asi desetinou a lze je účinně omezovat. Pro odpůrce sociálního státu -- počínaje Margaret Thatcherovou i Tony Blairem a konče současnou vládou ČR i programem Michala Haška z ČSSD - však je jen záminkou k odsouzení sociálního státu jako neudržitelného a k jeho oklešťování pseudoreformami.

Brzdění zdanění vede k tlaku na deficitní financování těchto veřejných služeb a na jejich privatizaci, přestože to zvyšuje jejich nákladnost a zhoršuje jejich kvalitu. Východiskem by mělo být spíše přiměřené zvyšování míry zdanění, mezinárodně harmonizované zejména v rámci měnových zón. Přitom v budoucnu by některé daně mohly být společné, jako zejména Tobinova daň z finančních operací či některé ekologické daně. Hubené výsledky posledního summitu zemí G20 přitom signalizují, že dosud nenazrála ochota ani k řešení akutních problémů. Nebyla přijata ani žádná opatření k překonávání globálních nerovnováh ..."

(citováno z Pickova článku "Hrozí další kolo globální ekonomické krize" uveřejněného v Britských listech ze dne 20. 12. 2010 a napsaného pro edici "Studie-analýzy-prognózy" v občasníku Českomoravské konfederace odborových svazů POHLEDY)

Nejvyšší míry zdanění dosáhl přitom vývoj právě v severských zemích, které jsou ale finančně konsolidované, nejméně zadlužené, k výrazné demontáži sociálního státu zde nedošlo a ekonomika je v těchto zemích nejen konkurenceschopná, ale podle renomovaných průzkumů jsou severské státy dokonce i poměrně "přátelské" k samotnému podnikání (viz Monbiotovo srovnání neoliberální Velké Británie a sociálního Švédska v mém článku "Kde sociální stát neslábne a reprodukuje se" uveřejněném v Britských listech dne 29. 10. 2010).

Charakteristika kapitálového ekonomického systému

Technicky efektivnější kapacity a vůbec výrobní síly znamenají potenciálně rostoucí tempo produkce -- a k využití této "potence" je majitel kapacity veden, protože se mu potom fixní náklady rozpouštějí v maximálním počtu statků a jednotkové náklady a tedy cena mohou být takto nižší a produkt konkurenceschopný.

Naopak tempo zániku statků spotřebou a opotřebou zůstává vcelku stále stejné.

Z hlediska sociálněekonomického se dá říci, že moderní společnost Starého vyspělého světa je natolik kapitalismem, nakolik v ní typicky vznikají takové cenové hladiny užitečných statků, že dílčí, soukromě vlastněná kapacita reálné výroby je stále ještě i ve Starém vyspělém světě sama o sobě schopna typicky přinášet klasický kapitalistický zisk (soukromý převis společenské hodnoty soukromě vyrobeného statku nad soukromými náklady), aniž by veřejná moc kromě "pořádku" a "práva" (což bylo třeba zajišťovat v kapitalismu vždy) musela pro vznik soukromého kapitálového zhodnocování vytvářet i finančními impulsy zvláštní podmínky, aby kapitál vůbec setrvával u reálné a užitečné produkce i ve Starém vyspělém světě a nepřesouval se do reálné výroby užitečných statků v jiné části světa -- nebo do "světového financializačního nádoru" ...

Nakolik naopak musí vypomáhat výdaje veřejných rozpočtů (mimo jiné i proto, aby současně udržovaly tok svých vlastních daňových a parafiskálních příjmů), nakolik jsou ve výnosech výrobců namíchány i jiné prvky než typický zisk (a nemusí jít jen o dotace pro evropského sedláka nebo o různé vymezování daňového základu), nakolik je realitou vysoký objem veřejných zakázek a tedy vysoká role fiskálních příčin producentova motivačního výnosu ...

... natolik se reálně existující společenskoekonomické uspořádání dostává do rozporu s podstatou existujícího řádu ...

Předpoklady změny ekonomického systému

Čím by ale pak měla být podmíněna i samotná kvalitativní změna?

Na začátku tohoto článku je zmiňován problém spočívající v tom, že střídavý růst a pokles nezaměstnanosti podle fází hospodářského cyklu je asi minulostí. Dokonce i předpovědi expertů z hlavního proudu ekonomického myšlení, kteří s kapitalismem "kolaborují", ukazují, že nás asi čekají konjunktury, kdy se zaměstnanost nebude cyklicky oživovat, zatímco při každé další krizové fázi se vždy znovu a znovu nevratně propadne dolů ...

Bude-li tomu ale tak, je pravděpodobné, že v reakci na hrozby "konjunktur bez poklesu nezaměstnanosti" vznikne ve Starém vyspělém světě nakonec nutnost udržovat veřejnými impulsy jakž takž únosnou zaměstnanost a vytížené kapacity. Už kvůli potřebě odvrátit sociální a politické bouře v době, kdy už vysvětlení nezaměstnanosti negativními povahovými rysy samotných nezaměstnaných bude působit nadobyčej směšně i mimo levicově smýšlející.

Pokud ale zároveň dosavadní expanze "dluhu všeho druhu" nebude už v potřebném rozsahu nadále možná, potom udržování vyšší zaměstnanosti ve srovnání s tou menší, která by jinak v budoucnosti normálně vznikala na základě kapitálového koloběhu soukromého zhodnocování, může znamenat tak velký objem produkce, který bude prodejný jen za ceny, které sice v průměru jakž takž uhradí náklady, ale dostatečně motivační standardní zisky ve Starém vyspělém světě už nevynesou.

Starý vyspělý svět by potom už těžko mohl hromadně spoléhat na klíčovou roli dostatečně vysokého ziskového prvku v motivačním výnosu reálného výrobce v ekonomice Starého vyspělého světa.

A bez dostatečného - i kdyby jinak konstruovaného - motivačního výnosu výrobce, který motivuje k obnově nabídkových hladin ve společnosti, se obejít nelze ...

Možné změny ve struktuře motivačního výnosu výrobce v naší části světa

Pokud by zisk z valné části "padl za oběť" přílišné nabídkové hladině, způsobené snahou přece jen udržovat ve Starém vyspělém světě sociálně únosnou zaměstnanost a dostatečné vytížení kapacit, muselo by vedle zisku a místo něho začít čím dál víc "vypomáhat" a snad i "přebírat otěže" něco jiného -- jiná motivační položka.

Jaká ale nezisková "ingredience" v motivačním výnosu producenta reálných statků a služeb ve Starém vyspělém světě by dostatečným způsobem stimulovala k obnově nabídky produkce, když by už zisk "nehrál hlavní roli"?

Jestliže nemá být, řečeno s Marxem, kapitál a zisk (soukromé ziskové zhodnocování), hranicí a bariérou reálné užitečné produkce Starých vyspělých zemí (na jiných místech planety bývá navzdory všem Chavezům spíš zadání využit ještě možnosti kapitalismu podle starých sociálně demokratických receptů), měl by zřejmě motivační výnos výrobce reálných užitečných statků a služeb ve Starém vyspělém světě (dosud naplněný hlavně ziskovou surovinou) rovněž obsahovat takovou položku či složku, která neklesá spolu se saturací v reálné ekonomice Starého vyspělého světa a která proto nezastaví kapacity už ve chvíli, kdy nabídková hladina by kvůli hrozbě zániku zisku musela už -- navzdory nevyčerpanému potenciálu kapacit a trvající nezaměstnanosti - přestat stoupat, aby ceny reálných statků ve Starém vyspělém světě ještě mohly obsahovat standardní zisky.

To, že by hledaná položka motivačního výnosu způsobila, že by se produkce nezastavila tak brzy, jak by se stalo, kdyby byl motivační výnos "jednobarevný" a naplněný ziskem, samozřejmě neznamená, že nabídka bude stoupat donekonečna. Jak by reálné ceny s dalším poklesem začaly prohlubovat ztrátu, tak by se stimulační položka motivačního výnosu producenta -- i když nezisková -- začala v nákladech propadat, až by se v nich utopila a díky pokrývání ztrátové výroby by ve funkci "stimulátoru obnovy nabídky" musela zmizet ...

Je-li ve společnosti podíl daní na HDP nadkriticky vysoký, a pokud zároveň překročily nyní tak "oblíbené" trendy přenášet daňovou zátěž na "širokou veřejnost" určité kritické meze a dluhová expanze nemůže pokračovat jako dřív, mám za to, že potřebné vlastnosti takové hledané položky v motivačním výnosu výrobce Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa splňuje podíl na těch daňových a parafiskálních příjmech, které v dostatečně významných veřejných rozpočtech přibyly právě díky tomu, že výrobce provedl užitečné (zboží je přece nutno prodat!) produktivní výdaje a zaměstnával a dával v obvodu veřejných rozpočtů práci nejen zaměstnancům, ale i dodavatelům - místo aby hrál ve světovém spekulačním kasinu nebo unikal třebas i s reálnou výrobou na jiný kontinent.

Jednalo by se tedy o podíl z peněz, které by nepřibyly ve veřejných rozpočtech, kdyby (a nakolik) toto vše neprovedl.

Svou užitečnou činností, která je spjata s výrobními výdaji, vytváří výrobce výnosy u jiných a dosahuje svého zisku, který bývá zdaněn. Tím vším vytváří daňové a parafiskální výnosy ve veřejných rozpočtech jak od sebe tak od druhých.

Výrobce reálné ekonomiky ovšem produkuje sám naturální, reálný (i kdyby nemateriální) statek -- nikoli hodnotu tohoto statku. Hodnotu "vyrábí" v krátkém období intenzita či tempo výdajů (odběru) daného statku, které je determinováno buď tempem konečné spotřeby - nebo očekávaným výnosem, když není motivem odběru uspokojování lidských potřeb. A tak výrobcova "zisková položka" je součást cenové "suroviny" jeho zboží, je utkána z výdajů jiných subjektů.

Ziskovou položku proto výrobce nevytváří, ale získává (proto "zisk") od jiných při prodeji výrobku či služby.

Naproti tomu položka "podíl na výrobcem vyvolaných daňových a parafiskálních výnosech" by byla podílem na "surovině", kterou stimulovaný producent reálné výroby svými užitečnými výdaji vytváří pro společnost ve veřejných rozpočtech v průběhu výrobního procesu, tedy v průběhu užitečných investičních a pracovních (obvykle mzdových) výrobních výdajů.

Jednalo by se vlastně o odměnu za pozitivní společenskoekonomickou externalitu daného výrobce (bez bonifikace přímých výdajů za suroviny, energii atd.), která propojuje makroekonomickou a mikroekonomickou stránku reálného hospodářství -- oproti kapitalistické izolaci obou rovin (viz též John Maynard Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, nakladatelství ČSAV, Praha 1963, str. 107 poslední odstavec).

Zmíněný podíl by mohl více či méně doplňovat a nahrazovat ziskovou položku uvnitř motivačního výnosu výrobce reálných statků a služeb vyráběných ve Starém vyspělém světě. A tato nezisková, motivační, fiskální částka -- menší než vyvolaný daňový výnos -- by vlastně neměla charakter jednosměrných dotací - ale spíše fiskálních společenských zhodnocujících se investic.

Pro obnovu nabídky reálných statků a služeb v reálném kapitalismu je nějaký, dostatečně vysoký, dostatečně stimulující motivační výnos nezbytný.

Kdyby ho nebylo, nebudou plněny veřejné rozpočty.

Nakolik by i takový motivační výnos, který by zahrnoval i jiné položky než zisk, byl převisem nad soukromými náklady výrobce reálných statků a služeb Starého vyspělého světa, natolik by tento celkový převis nad soukromými náklady producenta byl normálně zdaňován -- jako předtím motivační výnos plněný ziskem.

A dokud by zisk ještě hrál významnou -- třebaže slábnoucí -- roli při reálné výrobě, mohl by být aplikován model amerického ekonoma, publicisty a bývalého ministra Paula Craigha Robertse, kde se pracuje se závislostí sazeb daně z příjmu na tom, jestli výrobce své výrobní výdaje provádí v dané zemi (pak jsou daňové sazby nízké) nebo jinde (pak jsou daňové sazby vysoké)...

K tomu je třeba připomenout, že sice jako motiv obnovy nabídky je i současný zisk důležitý a podstatný -- ale jako zdroj příjmů veřejných rozpočtů nebývá v dnešní době ziskový motivační výnos pro veřejné rozpočty rozhodující.

Tak např. v České republice zdaněné zisky právnických osob (prognóza na letošní rok 84 mld Kč) a fyzických podnikajících osob (prognóza na letošní rok 5 mld Kč) plní nyní veřejné rozpočty z nějakých 8,5 % (vůči agregátu plánovaných příjmů (1,044 bilionu Kč) -- vůči agregátu plánovaných výdajů (1,18 bilionu Kč) je to o procento méně).

Vyšší vytížení kapacit a vyšší zaměstnanost (než "kapitalisticky přirozená") může negativně zasáhnout hladinu zisků, ale pokud se nalezne jiný mechanismus reprodukce motivačního výnosu výrobců (než ten s dominací zisku v motivačním výnosu), který by stimuloval obnovu nabídky užitečných reálných statků a služeb na trzích, může to pro veřejné rozpočty v celkovém výsledku znamenat robustnější přírůstky veřejných rozpočtů, než o kolik by se daňově přišlo kvůli poklesu ziskových hladin.

Ať už by se jednalo (když už nezaměstnanost klesne) -

o přírůstek daní z mezd (kde ke všemu není možné daňový základ nějak znatelně nákladově -- odpočitatelná paušalizovaná položka není volbou) -

o (přece jen) přírůstek (přes všechny triky, jak se tomu vyhnout) odvodů na povinná pojištění jak od zaměstnance, tak od zaměstnavatele, -

o přírůstek nepřímých daní vytvořený vyššími nákupy kvůli rozdílům mezi podporou nebo sociální výpomocí a třebas nízkou mzdou -

o úsporu na sociálních výpomocích a podporách, dojde-li ke snížení nezaměstnanosti ...

Nový systém by měl mít i svůj vlastní mechanismus rozšířené reprodukce systému.

Zvýšená hladina nabídky by měla snížit cenové hladiny a tedy zvýšit reálný příjem konečného spotřebitele z řad široké veřejnosti. Nižší reálné ceny vytvářejí ovšem operační prostor pro další míru zdanění. Takže případným zvýšením zdanění (viz Miloš Pick shora) lze ještě posílit a prohloubit koloběh společenského zhodnocování veřejných rozpočtů a jeho produktivitu, aniž by se pro spotřebitele něco změnilo na jejich životní úrovni (protože by se jim bralo jen to, co by poklesem cenových hladin dostali a tento nulový součet (nesnížený příjem) by pak byl spojen s "bonusem" - s vyšší hladinou sociálních jistot a pracovních příležitostí) ...

Ziskový diferenciál - odměna za rizika a inovační aktivity

Domnívám se, že inovační mimořádná vrstva zisku by existovala i v tom uspořádání, které zde bylo popsáno. Dokonce i Keynes sice očekával společnost, kde samotné vlastnictví už neponese "zisk z vlastnictví" (tzv. euthanasie rentiéra), ale zároveň vycházel z toho, že různá rizika a inovace i po zániku "zisku z vlastnictví" odměňovány budou (viz John Maynard Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství ČSAV Praha 1963, str. 219-220 v 16. kapitole o kapitálu a str. 348-9 v závěrečné 24. "světonázorové" kapitole tohoto díla)

Inovační aktivitou vyvolané mimořádné zisky nebo kvazirenty efektivnějších výrobních faktorů (než standard) by nakonec byly horní vrstvou výnosu, která jenom už nebude spočívat na standardním (či minimálním) zisku jako na základu, ale na producentově podílu na zhodnocujících se daních ve veřejných rozpočtech jako na historicky nově dominující formě přebytku v novém společenském uspořádání.

Horní vrstvu motivačního výnosu, která nespočívá na "podezdívce" standardního zisku, ale na producentově podílu na zhodnocujících se daních ve veřejných rozpočtech jako na nové historicky dominující formě přebytku v novém společenském uspořádání, můžeme nazývat ziskovým diferenciálem (po vítězství kapitalismu a ziskové formy přebytku v historii už také potom renta nedominovala (jako když měla předtím charakter feudální renty) -- pouze v kapitalismu zůstávala, a to zejména jako diferenciální renta ...)

Charakteristika nové společenskoekonomické soustavy

S ohledem na výše uvedené lze tedy říci, že postkapitalistická společensko-ekonomická soustava by měla být takovým systémem, kde se historicky dominujícím výchozím a konečným bodem a účelem reprodukčního koloběhu postupně stává nikoli KAPITÁL jako dominantně soukromé zhodnocování, ale společenské (komplexní) zhodnocování veřejných rozpočtů, kde je v tomto zhodnocování zahrnut i dřívější kapitál -- ale už jako podřízený moment reprodukčního pohybu, který společenskému komplexnímu zhodnocování slouží, protože je v něm pohlcen a tedy jako KAPITÁL v tomto smyslu dialekticky zrušen - a nikoli amputován "přímou akcí" - jako tomu bylo s nástupem reálného socialismu.

Postkapitalistický společenskoekonomický systém je potom taková soustava, kde podnikatel postupně přestává být kapitalistou a stává se na trhu podnikajícím agentem veřejných rozpočtů, který těží podíl na daňových výnosech, které svými výrobními výdaji vygeneroval a který také může ke svému prospěchu těžit navíc ziskový diferenciál, odvozený od vyšší efektivnosti své produkce (včetně minimalizace společensky nebonifikovaných přímých nákladů na suroviny, energii atd. -- viz dále).

Podnikatel v postkapitalismu by takto plnil jinou, systémově odlišnou společenskoekonomickou roli než kapitalista v kapitalismu. A tento podnikatel operující v reálné ekonomice Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa by byl stimulován k optimálnímu provádění investičních ale hlavně mzdových výdajů (nebo jiných výdajů za živou práci a aplikovaný "lidský kapitál").

Za nemzdové přímé výdaje (náklady) na suroviny, materiál, energii atd. by mu ale -- z pochopitelných ekologických důvodů - žádná veřejná, společenská bonifikace (podíl) nenáležela. Počínaje zřejmě Starým vyspělým kapitálově saturovaným světem by se totiž postupně mohly formovat takové nové reprodukční poměry, ve kterých by bylo preferováno vypuzování materiálu a energie z produkce -- ale u lidské práce by bylo preferováno její efektivní využití, nikoli vypuzení.

Tedy systém, který by preferoval "zvyšování produktivity výrobních prostředků" před zvyšováním produktivity (živé) práce ...

Zdá se, že až v postkapitalistickém, systémově odlišném uspořádání by mohl být nakonec zničen zrůdný "financializační nádor" a oligarchie na něm parazitující -- protože by s ohledem na nově vznikající reprodukční mechanismus vůbec směl být zničen. Protože v tom pozdním současném kapitalismu je sice financializace a expanze dluhu sice zhoubným a ničivým, ale zároveň zrůdně funkčním momentem pozdního kapitalismu.

Jak ukazují Fred Magdoff a John Bellamy Foster ve své knize "Velká finanční krize -- příčiny a následky" (nakladatelství Grimmus, Všeň 2009), pro pozdní kapitalistický reprodukční mechanismus je expanze dluhu a financializace jako jev nutností ...

V souvislosti s tehdy už asi nemožnou dluhovou expanzí a s potlačením "financializačního nádoru" by mohla nastupovat úvěrová angažovanost emisních bank, resp. jejich dceřiných bank, kde bez ohledu na případný nepatrný či dokonce nulový úrok, je kalkulováno s tím, nakolik je poskytování provozních úvěrů schopno udržovat a navýšit daňové a parafiskální výnosy -- tento zdroj nově dominující formy přebytku v nově uspořádaném ekonomickém systému ...

Podmínkou přechodu kvantitativních změn spočívajících v dlouhodobé tendenci zvyšování role veřejných rozpočtů v novou kvalitu by ale zřejmě bylo zapotřebí zdanění podobné švédskému typu a jako nezbytný startér bude zřejmě zapotřebí zavést i Tobinovu daň.

Pak by se reprodukční cyklus nového typu mohl zaběhnout a ustálit v nekonečném koloběhu už nyní nových reprodukčních procesů ...

Kdy "exit strategy" už přestává být možná ...

V medicínské terminologii je termín "exit" výrazem označujícím Smrtku.

To je vskutku výstižné ...

V operační terminologii dnešních vlád a nadnárodních finančních struktur je "exit" používán jako součást slovního spojení "exit strategy". A "Exit Strategy" je označení procesu, kdy se do ekonomiky přestávají dávat veřejné, dosud bohužel zejména dluhové peníze, které předtím měly opět nastartovat přirozený růst ekonomiky.

"Exit" je ale i vhodným klíčovým slovem pro otázku, co je přirozeným systémem, který jednou kapitalismus nahradí a kdy se tak stane.

Systémový nástupce kapitalismu (který lze nazývat jakkoli) by jako přirozený systém měl potom reálně nastupovat tehdy, pokud by ve vyspělém státě už nebylo v zásadě vůbec možné provést "exit strategy", ale současně z důvodů "nedostatku důvěry" by už ani nebylo možné potřebným způsobem zvyšovat zadlužování a proto by musel nastoupit reprodukční mechanismus a koloběh, který by veřejný dluh už nezvyšoval, přestože a třebaže "exit strategy" -- tedy vypnutí veřejných impulsů - už provést nelze...

Situace, kdy už nelze v dané společnosti provést exit strategy ani "dluhově expandovat", by pak asi byla i dobou, kdy společnost odchází z "oběžné dráhy" jednoho (dominantně kapitálového) typu reprodukce na jinou (historicky a systémově odlišnou) reprodukční "oběžnou dráhu"...

Role "široké veřejnosti"

Příslušnou sociální, či snad "třídní" roli by ovšem stěží mohl hrát jako subjekt "proletariát".

Ten se jako "třída pro sebe" naprosto rozložil a ofenzíva forem OSVČ proti klasickému námezdnímu vztahu v postindustriální společnosti bourá homogenní charakter takové třídy

Ve skutečnosti není "sociálně k dispozici" nic jiného, než to, čemu se v předvečer Velké francouzské revoluce říkalo prostě a jednoduše "LID".

A čemu my nyní můžeme říkat "široká veřejnost"

Širokou veřejností lze -- v protikladu k příjmovým elitám - nazvat okruh lidí, u kterých jejich příjmy dominantně, z valné části slouží k uspokojování - i kdyby sebebohatších, ale prostě lidských -- potřeb.

Tedy okruh lidí, jejichž příjmy netvoří z valné, obrovské části převisy nad výdaji na uspokojování (sebebohatších) lidských potřeb - jako je tomu u příjmových elit ...

Doufejme, že v budoucnosti se už nakonec bude jednat o sociální skupinu "fur sich", která si už nakonec bude vědoma svých zájmů. Dosud se ale jedná o pouhý sociální agregát "an sich", složený z lidí, kteří si své zájmy dostatečně neuvědomují (viz též Keller na toto téma) ...

"Je to na nás"

Na intenzitě aktivit této "široké veřejnosti" by pak ovšem zřejmě záviselo, komu by nový ekonomický systém s výše uvedenými charakteristikami sloužil.

I kdyby se z důvodů ekonomických, do značné míry deterministických, zformoval postupně ve Starém vyspělém kapitálově saturovaném světě shora popsaným či nějakým jiným způsobem (mám za to, že spíš obdobným) nový, systémově postkapitalistický ekonomický řád, není tím zdaleka rozhodnuto, jestli by se jednalo o politickou diktaturu nebo o politickou demokracii ...

Současný kapitalismus byl ostatně - jak známo - schopen koexistovat se sebezrůdnějšími politickými strukturami.

Není žádný důvod se naivně domnívat, že by podobných odporných symbióz nebyl schopen jeho případný EKONOMICKÝ nástupce ...

Je na nás -- co nakonec uděláme z toho, co se ve Starém vyspělém, kapitálově saturovaném světě zřejmě zformuje ...

Vytisknout