Čtvrtý odboj? Myšlenka zajímavá

22. 12. 2010 / Pavel Urban

Nechci například podceňovat Pražáky naštvané současnou magistrátní velekoalicí, přesto se mi ale zdá, že masové demonstrace občanů na náměstích jako doprovod posledního převodu moci je vize poněkud přehnaná. Tvrzení, že "znárodněný majetek [v dobách odboje třetího] ovšem zůstal v zemi a byl v mezích možností rozmnožován" může budit dojem, že dnes je tomu jinak. Přitom i dnes majetek zůstává v zemi, v mezích možnosti, a je rozmnožován. Rovněž v mezích možnosti. Argument, že se v době komunismu i dobách posametových "objevily protižidovské nálady a skrytý i otevřený rasismus proti Romům a to v míře dříve nevídané" je formálně vzato správný, ale v běžném jazyce to znamená, jako by toho rasismu bylo nebývale mnoho a ne nebývale málo.

Ale to jsou detaily. V zásadě má Jiří Jírovec pravdu : tohle všechno mohou být důvody ospravedlňující boj proti režimu.

Co se týče odboje, tedy boje za hranicí legality, tady je to jednodušší. Legitimní je tehdy, pokud legální boj není možný. Podle tohoto kritéria byl třetí odboj ospravedlnitelný i v případě bratří Mašínů. Dnes má v této zemi ospravedlňující důvod k odboji pouze krajní pravice a potenciálně též islámští radikálové.

Jiří Jírovec kritizuje chystaný zákon mj. za to, že zametá pod koberec zásadní otázku: jaké procento populace stálo o to, aby přes hranice přecházeli agenti USA, aby hořely stohy a aby odbojníci popravovali spoluobčany podle vlastního výběru. To je sice pravda, ale tato otázka nebývala ve své době zvažována ani u odboje druhého. I tehdy by se mohlo dojít ke zjištěním, o které vítězná moc nestála.

Jak měla vláda v dobách zapalovaných stohů chránit státní zájmy a suverenitu země? Třeba tak, jako ji chránily demokratické státy v západní Evropě. Také ony byly pod silným špionážním tlakem z Východu. A navíc pod hrozbou sovětské armády, která byla na jakž takž mírové stavy demobilizována až po Stalinově smrti. Přesto zde existovaly legální komunistické strany (v případě Francie a Itálie s masovou podporou) a lidé nebyli kvůli svým názorům či víře posílání ani na šibenici, ani na uran. Některé státy sáhly ke státnímu teroru v koloniích, Francie po vzniku OAS i na vlastním území. Ale v tomto případě měly její tajné služby co do činění se skutečnými, dobře organizovanými teroristickými organizacemi, nikoli pouze se špiony, disidenty a případně osamělými zoufalci.

Pokud komunistický režim musel ve srovnatelných podmínkách sáhnout k obraně státních zájmů a suverenity k daleko drastičtějším metodám, pak je to samo o sobě symptom špatnosti režimu. Podle Jiřího Jírovce tehdy nešlo o lidská práva ani o demokracii, ale o americké strategické zájmy. Tyhle věci se ovšem za jistých podmínek nevylučují. Podobně, jako se za války americké a sovětské imperiální zájmy aspoň částečně shodovaly s národními zájmy českými. V extrémních situacích si spojence často nevyberete.

Souhlasím, že je chyba nepsat o vývoji v letech 1948-68. Takový debakl státní hospodářské politiky, jaký představovala první pětiletka, zažila tahle země naposledy v roce 1811. Proti tomu bylo i Husákovo Československo hospodářským tygrem.

"Z čistě filosofického hlediska to znamená, že existují i trestné činy spáchané z pohnutek čestných a vysokých." Osobně si myslím, že za války trestný čin atentátu na Heydricha byl spáchán nejen kvůli odbojářskému egu a metálu na hrudi, ale též z pohnutek vyšších. Podobně trestné činy boje proti Říši v rámci zahraničních armád. Dost možná, že z čestných a vysokých pohnutek jednali i někteří z těch, kteří se tehdy dopustili trestného činu napomáhání Židům.

Jiří Jírovec dále kritizuje, že zákon nenaznačuje, co obdobného chtěl kdosi (odbojáři?) nastolit místo komunismu. To je pochopitelné, většina odbojářů a disidentů totiž nic obdobného nastolovat nechtěla. Žádali demokracii, svobodné volby a svobodu slova. Charta 77 byla dokonce ještě skromnější, žádala pouze svobodu slova a dialog s mocí.

V této souvislosti je naopak zajímavé, co chce, nebo měl by chtít nastolit čtvrtý odboj. Podle článku by mělo jít zhruba o následující : nastolit něco (moc?), co nebude používat zákulisní machinace, co nebude podpořeno masovými demonstracemi na náměstích, co nebude privatizovat ani znárodňovat, co klidně ponechá své odpůrce ve vysokých funkcích. Něco, kde nebude existovat žádný třídní boj ani rasismus, kde nebudou zakazovány nevhodné politické strany, kde členství v politické straně nebude znamenat žádné osobní výhody, kde nebude existovat vlezdoprdelismus vůči silnějším, kde nebude historie přepisována (třeba proto, že její podoba bude dána jednou provždy), kde nebude zákony diskreditován předchozí režim, který se nebude zaštiťovat demokracií a kde volební systém nebude zajišťovat kontinuitu nové moci (třeba tak, že volby zrušíme a výměna moci se bude dít čistě násilnou cestou), kde nebude existovat nezaměstnanost ani odtržení většiny politiků od zbytku společnosti, kde inteligence bude aspoň částečně pracující, kde náš budoucí život nebude záviset na současné práci (nebo ano?), kde jazyk český nebude obohacován nevhodnými výrazy. Něco, co způsobí, že vzdělávací systém, zdravotnictví, penzijní systém a bytová výstavba již nebude problém.

To vše v podmínkách stále se zdražující ropy, rostoucí čínské konkurence a zhoršující se demografické situace.

Takový odboj by mě docela zajímal. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že bych měl proti reakcionářům typu J.M.Greera nějaký skutečně vědecký argument. A ne pouze víru ve větší pravděpodobnost úspěchu vědy a techniky.

Pokud si vzpomínám, naposledy něco podobného plánoval soudruh Trockij. Bohužel byl poražen Stalinem, který v SSSR dopřál výše popsané něco pouze vyvoleným, zahrnujícím maximálně deset procent populace. Víc se jich v Gulagu nenacházelo ani v dobách největšího teroru.

Možná, že zrovna tohle Jiří Jírovec nechce. Ale pokud nedokážeme výše uvedené prosadit v rámci existující demokracie, jak toho chce dosáhnout cestou odboje?

Vytisknout