Potkani jsou miloučcí a inteligentní hlodavci

22. 12. 2010 / Miloš Kaláb

Noviny nepřidaly ke snímkům žádný komentář, však ona se ta situace nějak vyvrbí. A vyvrbila se. "Komise hlavního města" veřejně prohlásila, že co nejdříve z parku odstraní jedovaté návnady. Vždyť by napáchaly více škody než užitku, kdyby některé dítě vytáhlo návnadu z potkaní díry a snědlo ji. Nebo kdyby některý potkan zahynul na povrchu a stal se potravou pro náhodnou sovu nebo jestřába. Potom by zahynuli i tito dravci a lavina smrti by se dala do pohybu. O pastech, které by potkany zabíjely, se neuvažovalo, protože jde přece o to těmto hlodavcům neublížit. Naopak se uvažovalo o humánních pastech, do nichž by se potkani chytali živí, ale problém by byl, co s nimi. Podle zákona nesmí být chycené divoké zvíře přemístěno dále než 1 km od místa, kde bylo chyceno. Kam tedy vypustit ve městě potkany? Snad ne někam do neznámého prostředí bez zeleně a potravy! O možnosti pustit na potkany teriéry zatím nikdo neuvažoval asi proto, že by při tom došlo ke krveprolití a malým dětem by musel být přístup k parlamentu zakázán, aby tu hrůzu neviděly. Zakázat přístup k parlamentu je ale nebezpečné pro demokracii neboť parlament je jejím symbolem.

Podle novin se potom obyvatelstvo města rozdělilo na příznivce a odpůrce potkanů. Uvažovat o najmutí nějakého krysaře, který se v minulosti osvědčil v německém městě Hameln, nepřichází do úvahy, protože se tehdy k těm miloučkým hlodavcům nezachoval lidumilně. Navíc stav městské pokladny nezaručuje, že by krysař nevyšel do ulic znova a nelákal děti - někdy je dobré znát i cizí pohádky. Zatímco příznivci potkanů jsou spokojeni, jejich odpůrci tvrdí, že půl tuctu těchto zvířat pobíhajících po parku za denního světla neznamená, že se předvádějí všechna, ale že jich je pod zemí ještě více, že se potkani rychle množí a přenášejí choroby, a že se vůbec nejeví soužití s nimi ve vnitřním městě jakožto blahodárné. Jeden čtenář navrhoval, aby se potkani chycení do pastí dali do péče potkanomilům, ale to opět naráží na problém, že se nesmí divoké zvíře přemisťovat ze svého prostředí. Je pozoruhodné, jak hlučný nátlak, byť zaměřený proti zájmům města, může vyvolat u úřadů obavu z hněvu pomýlených občanů. Je tomu u Vás také tak?

O kus dále je malý park Riverview. Okolním lidem vadí, že se každé odpoledne slétají na jeho stromy tisíce velkých černých vran, aby přenocovaly na jejich větvích. Země pod nimi je pokryta bílými výkaly - podobně jako střechy aut. Sotva se ještě za šera vrány probudí, krákají si o tom, co se jim zdálo a dělají plány na nový den a potom letí zase do lesů za městem. Zatím nikdo nesledoval, kam přesně létají a čím se živí, což je chyba, ale radní jsou přesvědčeni, že vinu na jejich velkém počtu mají samotní lidé tím, že buď vrány v parku krmí nebo nechávají potravu přístupnou pro každého ptáka, který přiletí.

Jednou pozdě odpoledne jsem hleděl k obloze na hejna vran. Přistoupila ke mně starší paní se slovy: "To je krása, že? Miluji vrány. Každý týden jim kupuji tuny žrádla. Mám jenom je. Víte, ony jsou lepší než lidé. Mladé vrány se totiž starají o své prarodiče a pomáhají jim hledat potravu. Tak jim to usnadňuji". Uvažoval jsem, jak jí slušně říci, že mluví jako mladá straka, jak by se řeklo česky. Nepustila mě k tomu, jen opakovala, že je miluje, že jsou inteligentní a že jim dává tuny žrádla - tons of food - každý týden.

Městští radní v sousední čtvrti ale vydali návody, jak se vran zbavit. Kromě požadavku, aby je lidé nekrmili, doporučili vyrábět strašáky na vrány - hodně strašáků a některé tak velké, aby je bylo vidět ze silnice vedoucí kolem parku. Občané se s chutí pustili do tohoto úkolu a zapojila se i mládež - všichni v naději, že se ráno klidně vyspí, uchovají si při chůzi parkem čisté podrážky a v okolí parku zůstanou čisté střechy aut zaparkovaných pod stromy.

Bydlíme několik km jižně od parku a už několik roků pozorujeme zejména na podzim každý podvečer tah stovek vran severním směrem. Už nehledají potravu - tu si našly během dne v lesích a v polích. V kukuřičném poli jsme je viděli živit se na klasech. Před lety jsme četli o tom, že jich každou noc hnízdilo na stromech u městské nemocnice asi padesát tisíc. Jsou problémem v mnoha jiných městech - v ontárijském Chathamu jich před lety každou noc na stromech nocovalo přes 300 tisíc. Četli jsme i takový názor, že pleněním hnízd zpěvných ptáků způsobují, že zemědělci musí používat vyšších dávek pesticidů, protože úbytek zpěvných ptáků znamená šíření škodlivého hmyzu. Vrány ale nejsou jediným ptačím problémem města Ottawy. Ještě viditelnější jsou kanadské husy, ty ale nekrákorají nýbrž kejhají. Dokud je jich málo, jsou zajímavou podívanou, zejména na jaře, kdy za sebou vodí průvody roztomilých housátek. Jakmile jsou ale na každém trávníku desítky dospělých hus, které za sebou zanechávají bílá "cigára", procházka parkem nebo cestou kolem vody je nepříjemná. Vždyť se dospělá husa zbavuje svého střevního obsahu každých 8 minut! I u nich doporučují městské úřady, aby je občané nekrmili. Jako by to mělo nějaký vliv u stovek hus na jednom místě, kde se pasou celý den na trávě a létají do polí, kde vždycky najdou hojnost potravy. V americkém státu Oregon byl povolen jejich odstřel, ale v Kanadě by to bylo proti zákonu a lidé by to cítili jako svatokrádež - přestože by veterinárně pečlivě vyšetřené, oškubané a zmrazené husy mohly zaplnit police v potravinových bankách a pro mnoho občanů by znamenaly sváteční oběd.

V řece Ottawě po celé dlouhé roky provozoval pan Felice Ceprano kamenné umění. Vytvářel abstraktní sochy z kamenů, které pečlivě vyvažoval a podkládal malými kamínky. Jezdí se na ně dívat spousty turistů. Když jsem panu Cepranovi ukázal v létě na hejna kus, kachen a racků na řece a poznamenal, že se mu to snadno staví, když má tolik pomocníků, rozhněvaně mi řekl, že v minulém roce mu ti pomocníci způsobili průjem, při němž ztratil na tělesné hmotnosti 15 liber (téměř 7 kg) a to proto, že je voda plná jejich baktérií. Dostala se mu do úst přestože používá při práci gumové rukavice. Tím mě inspiroval k tomu, abych si vzal vzorek vody a posbíral trochu husího trusu a na obojí se podíval pomocí rastrujícího elektronového mikroskopu. Oba vzorky byly plné baktérií - ve vodě by bylo koupání opravdu nebezpečné. Podobně jsou plné baktérií i vraní trus a potkaní výkaly, ale dnešním tolerantním lidem to zřejmě nijak nevadí. Říkají, že byli na Zemi potkani, vrány i husy (a mývali i skunci) dříve než lidé a tedy zde mají přednostní domovské právo.

Zmínil jsem se o mývalech. Pro ně nejsou ploty ani stěny žádnou překážkou a kdo pěstuje ovoce (hrozny, jahody, angrešt), neobejde se bez pevných sítí. V naší ulici se usadili jedněm lidem na půdě. Ve zdejších domcích to je neobyvatelná část pod střechou, do níž mají lidé přístup jedině otvorem ve stropě bytu, kdežto mývali si jej našli jinde. Na půdě je v zimě chladno jako venku, ale neprší tam a je tam izolace, čili pro přezimující mývaly to je útulné bydlení. Na jaře ti lidé povolali specializovanou firmu. Celou 4-člennou rodinku mývalů pochytala a dostala od majitelů domku zaplaceno - načež všechna čtyři zvířata pustila na svobodu v zahradě. Majitelé domku byli na infarkt, ale zaměstnanci firmy jim vysvětlili, že podle zákona nesmějí chycené divoké zvíře nikam přemisťovat. Divil by se potom někdo, že někteří lidé řeší svoje problémy amatérsky a bez ohledu na zákony? S potkany u parlamentu to tak ale nepůjde. Už byli "zmedializováni" čili se o nich psalo v novinách a mluvilo v rozhlase a v televizi, takže budou pod dohledem přátelské i nepřátelské veřejnosti. Budou po parku pobíhat i když napadne sníh?

Předchozí text jsem napsal na podzim. Kanadské husy zde zůstaly až do chvíle, kdy nám napadlo hodně sněhu a teprve potom se přesunuly jižněji do Spojených států. Potkany v parku už není vidět. Za to vran létá ještě mnohem více než na podzim. Před úplným setměním je každé odpoledne vidět tah tisíců vran směrem k nemocnici. Je to fascinující pohled, jaké množství jich táhne do města. Některé se usazují ještě daleko před nemocnicí. Ráno se objevují v zahradách a dobývají se do krmítek pro sýkorky a jiné drobné ptáky. Sednou na stříšku krmítka a otočí se vzhůru nohama téměř jako datli, aby se dostaly k semenům. Na stříšku jsem umístil dýhu, do níž jsem z druhé strany zatloukl 2-cm hřebíky. To je odradilo a zřejmě informovaly další.

Uznávám, že jsem se jako člověk nezachoval humánně a jako autor nestranně a myslím, že správný titulek k tomuto článku měl znít "Autorova naprosto politicky nesprávná stížnost na přírodu".

Vytisknout