■ ■ ■

22. 12. 2010 / Petr Štengl

Šli jsme do hospody řešit literární problematiku. Všude plno sněhu. Mrzlo.

Před hospodou stála babička v bačkorách. V ruce igelitku a rozdrbanou peněženku.

"Prosim vás, pánové, nebyli byste tak hodní a neskočili mi támhle do tý vietnamský večerky koupit čtyři rohlíky a nějakou pomazánku? Mě pustili z nemocnice."

"Jasně. Já vám tam skočim!" Nakoupil jsem plnou igelitku. "Ne, ne! Peníze si nechte. To je dobrý."

"Že ty jsi tý babičce koupil plnou igelitku?" přivítali mě. "Ty jsi vůl! Za chvíli tu bude stát celá fronta takovejch babiček!"

Potom ke mně na zastávce přistoupil mladík s nudlí u nosu. Bylo znát, že to má nadrnčený.

"Dobrý den. Nebudu vám lhát. Jsem na ulici a sháním jakýkoli drobný. Nemáte nějaký drobný?" Copak jsem nějakej serpenízek? Peněženku jsem měl narvanou drobnýma. Nedal jsem mu ani floka.

Potom jsem jel navštívit matku. Vezl jsem ji dárek k Vánocům. Našli ji rakovinu a příští týden se dozví, kolik jí ještě zbývá.

"To si zase můžeš odnést. Já už to neužiju."

A pak jsem jel domů, sedl si k televizi, díval se na seriály a došly mi křupky.

Vytisknout