Rozhovor s Nicole Foss: Očekávejte další fázi krachu na trzích -- a to větší, než byla ta předchozí

9. 11. 2010

Budeme si muset zvyknout na životní styl s daleko nižší spotřebou energie. Energie je levná už dlouhou dobu, a tak jsme si na ní vytvořili strukturální závislost. Energie už tak laciná ovšem o moc déle nebude -- a to znamená, že mnohé z toho, co jsme si zvykli považovat za samozřejmost, si už nebudeme moci dovolit. Daleko větší část našeho příjmu budeme muset utratit za náklady na energii a na všechno ostatní nám zbude mnohem méně. Naše hmotná životní úroveň zažije propad a budeme muset začít dělat rukama, lidskou energií mnohé z funkcí, které nám zabezpečovala fosilní energie.

Bohatí budou mít stále přístup k fosilní energii, ale většina lidí nikoliv -- a nebudou moci žít moderním způsobem života. Život, který je založen pouze na energii lidských svalů, bude od lidí vyžadovat, aby věnovali ohromné množství času každodenním úkonům, a nebudou mít čas k participaci v širší ekonomice. Někteří členové rodiny budou muset zůstat doma a věnovat veškerý čas domácím pracem, které budou trvat daleko déle, než na co jsme zvyklí.

Pracovala jsem v 90. letech v Institutu pro energetická studia v Oxfordu, což je primárně ústav pro problematiku ropy a uhlí. Pracovala jsem na elektrické energii, ale většina mých kolegů se věnovala fosilním palivům. Široce jsme diskutovali o prospekci a těžbě ropy (tzv. upstream), tedy o tom, odkud ropa pochází a o faktu, že jde o konečný zdroj. Bylo jasné, že dříve nebo později se dodávky stanou problémem, ačkoliv v době, kdy jsem tam byla, byly ceny velmi nízké (kolem 10 USD za barel), takže si nikdo nemyslel, že by to mohl být bezprostřední problém. Začala jsem se zajímat o energetickou návratnost investované energie (tzv. čistý energetický zisk) a uvědomila jsem si, že problém se objeví daleko dříve, pokud uvažujeme tento čistý energetický zisk, a že už během mého života zažijeme podstatný pokles.

Energie je neviditelná, a proto ji bereme za samozřejmost. Většina ekonomů vůbec neuznává omezené zdroje, zčásti proto, že nerozumějí termodynamickým zákonům. Žijí ve světě, kde je za každý vzácný zdroj náhrada, a nechápou, že energie je primární zdroj, za který žádné náhrady neexistují.

Ekonom typicky řekne, že žádné meze neexistují, pouze funguje omezení cenou. A že když je něco vzácné, bude to stát více, ale nikdy to plně nespotřebujeme. Myslím, že je tím podceněna ohromná závislost společnosti nejen na energii, ale právě na levné energii. Všechna naše moderní infrastruktura vyžaduje ke své údržbě stálý přísun dostupné energie.

Šetření energií a zvyšování účinnosti spotřeby energie vám pomohou prodloužit časový rámec, ale samy o sobě nemohou tento problém vyřešit. Mohly by zvládnout daleko více, pokud bychom provedli všechny nezbytné investice včas, dokud jsme stále měli jak levnou energii, tak dostatek peněz k tomu, abychom mohli uskutečnit zásadní změny.

V bohatých a i ve středně rozvinutých zemích můžeme značně snížit množství spotřebované energie, protože jí tolik proplýtváme. Vším, co je dlouhou dobu příliš laciné, začneme plýtvat. Například nepotřebujete elektřinu k otevírání konzerv a nebo k čištění zubů, a přesto to mnoho z nás dělá. Pokud to dělat přestaneme, budeme moci uspořit určité množství energie celkem bezbolestně.

Používáme také mnoho spotřebičů, které nebyly navrženy z hlediska energetické náročnosti. Například pračka s horním plněním, kterou lidé v Severní Americe převážně používají, konzumuje mnohem více energie, než evropský typ s předním plněním. Pokud bychom nahradili nehospodárnou infrastrukturu za energeticky účinnější, mohli bychom pravděpodobně ušetřit 30-40% své energetické spotřeby a vcelku bychom si nevšimli rozdílu v životní úrovni. Problém je, že v době ekonomické krize nebudeme mít peníze na to nahrazovat infrastrukturu. Proto bude velmi obtížné věnovat se zvyšování energetické účinnosti.

Namísto toho, abychom podstatně zvýšili energetickou účinnost, budeme muset energií šetřit v budoucnosti, kdy bude nedostatek jak peněz, tak energie. Nebudeme mít na vybranou, než se bez toho obejít, jakmile nedostatek začne nahlodávat naši schopnost vykonávat základní životní činnosti, a ne jen ty zcela zbytečné a rozmarné.

Alternativy k ropě mají daleko nižší energetickou návratnost vynaložené energie (EROEI) a jsou nákladné, a to v době, kdy bude velmi málo peněz. Jejich výroba také závisí na levné ropě. V důsledku těchto problémů mohou velmi obtížně dodávat energii v množství srovnatelném s fosilními palivy. Alternativy mohou pomoci v malém měřítku, v okrajových použitích, ale nemůžeme s nimi vyřešit problém energie celé společnosti, zvláště pokud jde o energeticky intenzivní průmyslovou společnost.

Obecně vzato, alternativní zdroje nedosahují potřebných měřítek, z důvodů čistého energetického zisku, peněz a času. Nemáme dokonce ani kapacitu k výrobě věcí jako jsou solární panely v hromadném měřítku a nemáme ani čas, ani peníze, abychom vybudovali tyto kapacity předtím, než začnou klesat ropné dodávky, a vůbec už ne na to, abychom všechny ty panely vyrobili. Připustili jsme také, aby naše elektrická síť zastarala do té míry, že její značná část potřebuje výměnu.

A protože většina alternativních zdrojů vyrábí elektřinu, jsme velmi závislí na síti. Bohužel existuje značný nepoměr mezi intenzitou zdrojů obnovitelné energie, energetickou poptávkou a kapacitou sítě. To znamená, že budou zapotřebí další investice do elektrické sítě. Budeme také muset přeorientovat energetickou spotřebu od kapalných paliv k elektřině, a to si vyžádá ohromné množství času a peněz v době, kdy bude obojího závažný nedostatek.

Finanční krize všechno velmi zkomplikuje. V deflačním světě (pozn. překladatele -- Nicole Foss zastává deflační vývoj ekonomiky, viz ZDE) budeme mít daleko méně peněz a lidé se budou vyhýbat rizikům. Nikdo (jednotlivci, podniky ani vlády) nebude ochotný utrácet v době, kdy příští výnosy budou zcela nejisté, což prakticky znemožní investice do infrastrukturních změn, které potřebujeme, abychom se vyrovnali s energetickou krizí. Pokud lidé nemají dost k běžnému životu, začnou bohužel pravděpodobně plýtvat zdroji a úsilím v konfliktech o to, co zbývá, namísto aby sdružili své zdroje pro společné dobro. Finanční krize vede ke společenské nestabilitě právě v době, kdy nejvíce potřebujeme chladné hlavy a společně přiložit ruce k dílu.

Ano, očekávám krach, a to opravdu ohromný. Očekávám, že křivky budou několik let směřovat převážně dolů. Mnoho investic ztratí velkou část své ceny a tam, kde byly použity k vzájemnému ručení (collateral) za půjčky, to spustí lavinu dalších důsledků. Při poklesu hodnoty budou muset investoři zaplatit dodatečné úhrady (margin call) a celkový dluh nyní převyšuje hodnotu kapitálu, takže jsou nutné dodatečné úvěrové splátky. Budeme svědky velmi velkého množství bankrotů a mnoha dlužnických úpadků. To bude hlavní faktor vedoucí ke kolapsu zásob oběživa, toho oběživa, které "promazává" ekonomický stroj.

Ohromná dluhová bublina je samotné jádro problému. Nafukovala se celé dekády a je nyní větší, než jakákoliv předchozí dluhová bublina v dějinách lidstva. Lidstvo vždy čas od času poté, co vzpomínky a poznání z minulé epizody vymizí z živé paměti, znovuobjeví spekulativní investice v masivním měřítku. Dluhová a úvěrová expanze vytvoří zdánlivě velké bohatství, ale to je pouze iluzorní (virtuální). Splátky jsou ovšem reálné. Věřitelé očekávají, že je dostanou nazpět, ale k tomu nedojde, takže se začnou domáhat zabavení skutečného jmění dlužníka (collateral, zajištění úvěru) které nebude stačit. Toto je deflace a její účinky budou velmi výrazné. Velmi dlouhou dobu bude závažný nedostatek peněz.

Volný trh funguje s krátkým časovým horizontem, zatímco energetické investice vyžadují dlouhodobý pohled. Navíc tváří v tvář vysoké míře rizika, kterému čelíme, se horizont volného trhu ještě více zkracuje. Nikdo nebude investovat, pokud není znám ekonomický výhled a výnosy jsou zcela nejisté. Financování rozsáhlých projektů bude téměř nemožné. Budeme záviset na veřejných financích, ale vlády budou mít velmi málo peněz a mnohem více požadavků na tyto zdroje, takže ani ony nebudou schopny podstatnějších investic.

Ne, to rozhodně ne. Další a větší utrácení znamená, že se zakopeme do hlubší díry a stejně nezabráníme nadcházející deflaci. Musíme být ekonomicky zodpovědní a šetřit. To samozřejmě urychlí úpadek ekonomické aktivity, ale právě toho je zapotřebí. Pokud celý problém ještě zhoršíme utrácením, budeme čelit v budoucnu ještě horším důsledkům. Je lepší, aby celý ten domeček z karet spadl a začali jsme stavět teprve poté, co se ekonomika očistí od toxických dluhů prostřednictvím úpadků. Čím dříve se tak stane, tím dříve budeme moci začít budovat důvěru a společenskou soudržnost, které napomáhají investicím do společného dobra.

Pan Krugman je monetarista a nerozumí kritické roli dluhu jako příčině deflačního kolapsu. Monetaristé považují ekonomiku za stroj, poslouchající pouze fyzikální zákony, nikoliv za lidský výtvor. Stroje je možné ovládat a produkovat plánované výstupy, ale s lidmi to takto možné není. Jakýkoliv lidský "výtvor" bude záviset na mechanismech lidského společenského chování a to je zcela mimo rámec monetaristického modelu.

Stali jsme se daleko zranitelnějšími, protože máme tolik strukturálních závislostí. Rychlost změn jak ve financích tak i v energietice bude taková, že bude velmi obtížné se na ně adaptovat. Nebudeme mít čas se postupně přizpůsobit, a tak budeme muset čelit značným poruchám. Kvůli finanční krizi je také daleko obtížnější vyrovnat se s problémem vyčerpání zdrojů, protože nebudeme mít peníze na náhradu vysoce energeticky náročné infrastruktury. Bylo by to ohromně nákladné a trvalo by to velmi dlouho i v případě, kdy bychom měli peníze. Takže nakonec budeme přinuceni k šetření jak peněz tak i zdrojů tím, že se bez nich obejdeme.

Komplexita společensko-ekonomických systémů nesmírně závisí na energetické dotaci. S menším množstvím energie budeme mít jednodušší společnost. Dostat se k ní odtud, kde se nacházíme teď, bude ovšem velmi bolet.

To je obtížná otázka. Politici neradi bijí na poplach, protože se bojí, že by vytvořili právě tu situaci, které se snaží vyhnout. Osobně si myslím, že by politikové měli problém uznat, jako se o to snažil Jimmy Carter v 70. letech. Je to ovšem nevděčná úloha. Lidé nevidí rádi, když jim politikové dávají těžko stravitelné zprávy, obzvláště ty, které ovlivňují jejich materiální životní úroveň. Těžké časy negativně ovlivňují politikovu reputaci, ať už se snaží nebo nesnaží se s nimi vyrovnat, neboť lidé dávají politikům vinu za vše, co se jim přihodí, ať už je to vina kohokoliv.

Nakonec se tento problém nemůže začít řešit bez toho, aby veřejnost uznala potřebu jeho řešení. Ovšem události budou rychlejší a předběhnou politický proces a společnosti se prostě budou muset změnit.

Nevím o nikom, kdo by byl připraven o tom začít mluvit, ale vím, že docela dost si jich je tohoto problému vědomo. Matt Simmons věnoval hodně času, aby to vysvětlil předchozí americké administrativě, což byli stejně lidé z ropného oboru.

Armády v několika zemích přišly se zprávami o ropném zlomu a docela určitě je poskytly politikům, než s nimi vyšly na veřejnost. Ale přesto politikové mlčí.

Země, které mají méně strukturálních závislostí na laciné energii, se budou adaptovat s menšími obtížemi. Jinými slovy země, které byly chudší a nebyly schopny v několika posledních dekádách přejít na to, co se obecně považuje za plnohodnotný moderní styl života, tyto země budou mít v budoucnu méně potíží než bohatší země. Čím více je tato závislost zakořeněná, tím obtížnější bude přechod k nízkoenergetické budoucnosti.

Taktéž země s podnebím, v němž není tolik zapotřebí vytápět a chladit, a s delší vegetační sezónou, budou zvládat budoucnost lépe. Pokud v nich existuje zakořeněná tradice rodinných farem, je to významné plus, neboť model agrárního podnikání je velmi náchylný na to podlehnout energetickým a finančním šokům. Také napomůže rozvinutá infrastruktura obnovitelných zdrojů energie a ekonomika, která je relativně lokální, méně napojená na globalizaci.

Ironií je, že nejefektivnější ekonomiky mají nejmenší schopnost adaptace, neboť z úsporných důvodů musely okrájet všechny rezervy. To jim nechává daleko menší resilienci, odolnost, než měly dříve. Jim Kunstler nazývá efektivitu "nejpřímější cestou do pekel" a je to právě ta křehkost, na kterou naráží...

Ano, protože je mu zřejmé, že zjednodušená jednorozměrná řešení prostě nebudou fungovat. Potřebujeme chápat svět ve vší komplexnosti, abychom pochopili, co potřebujeme udělat a proč, ale při tom si uvědomujeme celý rozsah našeho dilematu.

Všechny země na evropské periferii budou zažívat velké problémy. Mají příliš mnoho dluhů, veřejných i soukromých, a radikálně úsporná opatření, která bude třeba v určitém okamžiku protlačit, aby země zůstaly v eurozóně, mohou znamenat politickou sebevraždu pro toho, kdo zrovna vládne. Myslím, že to může rozložit eurozónu a způsobit velkou vlnu hněvu.

Myslím, že spekulanti s rizikem státního krachu evropských států budou mít žně a že to značně zvýší náklady na další půjčky mnoha evropských zemí. Myslím, že efekt bude velmi nerovnoměrný a je smutné, že to dále rozevře nůžky regionálních rozdílů a více podnítí regionální třenice.

Myslím, že evropské sjednocení byl a je vznešený cíl a nerada vidím, jak se stává ohroženým druhem, ale bohužel to je velmi reálná možnost.

(Pozn. překl. TH -- politikové dnes připouštějí, že eurozóna byla skutečně ohrožena během řecké krize v květnu 2010. Od komentátora, hledícího na "velký obraz", celkový pohled -- big picture person, jak se Stoneleigh sama nazývá, nemůžeme očekávat pozornost k detailům, jako že většina zemí střední a východní Evropy nepoužívá euro a má relativně nižší zadlužení než zbytek EU.)

Jsem pesimističtější než většina, protože věnuji pozornost širší míře problémů, než většina z nich. Málo komentátorů pokrývá jak oblast energie tak i finance, a ještě méně jich diskutuje geopolitiku, kolektivní lidské chování, nosnou kapacitu ekosystémů, nárůst populace, klimatickou změnu, znečišťování, resilienci... V každém poli najdeme problémy, ovlivňující všechna ostatní.

Moje pozice se významně nezměnila. Byla jsem si vědoma toho, kam míříme daleko déle než pouhých pět let.

Ne. Žiji ve vysoce industrializované zemi (v Kanadě). Žádný styl života, který by zde byl považován za aspoň trochu normální, není udržitelný. Dokonce ani odhodlaný pokus o maximální zjednodušení osobního života nevykompenzuje nadměrnou spotřebu ve veřejné a firemní sféře, které jsou součástí zdejšího života, ať už s nimi chce být člověk ve spojení či nikoliv.

Také hodně cestuji a nosím si sebou množství elektronických přístrojů, které mi umožňují fungovat, zatímco cestuji. Ty mají významné nároky na zdroje, ale doufám, že jsou ospravedlněny tím, co dělám.

Před deseti lety jsme se přestěhovali do Kanady a zakoupili farmu, což bychom si v Anglii, kde jsme žili před tím, nemohli dovolit. Snížili jsme energetickou spotřebu, jak to jen šlo, a rozhodli jsme se maximálně používat místně dostupnou energii (hlavně dřevo a slunce). Nainstalovali jsme fotovoltaický systém, bateriový systém pro ukládání energie, solární ohřívač vody, venkovní pec na dřevo a vytápěný skleník pro prodloužení vegetačního období v našem severském podnebí. Snažíme se vypěstovat tolik zeleniny, kolik jen můžeme, a také si zajistit nějaké maso a vejce z domácího chovu.

(Rozhovor vedl Alexander Ač. Přeložili Tomáš Hyjánek a Alexander Ač.)