O domovských listech, aneb Ať už doktor kouká mazat

1. 11. 2010

Rád bych zareagoval na článek o domovském právu a domovských listech.

Nejsem sice historik, ale více než 10 let se zabývám genealogií a s pojmy domovského práva, domovské příslušnosti atd. se tudíž setkávám poměrně často, napsal čtenář Martin Pytr.

Domovské právo bylo právní pouto osoby ke konkrétní obci - nárok na nerušený pobyt v ní, právo na chudinské zaopatření. Domovské právo měl zpravidla člověk v obci, kde se narodil, ale nemuselo tomu tak být vždy. Když se přestěhoval do jiné obce mohl tam zažádat (po určité lhůtě) o udělení domovské práva, avšak nemuselo mu být vyhověno. Domovské právo se dědilo, takže pokud pan Novák narozený v Kotěhůlkách, měl domovskou příslušnost v Kotěhůlkách, ačkoliv se přestěhoval do Zlámané Lhoty, dědily tuto domovskou příslušnost i jeho děti. V dospělosti si pak mohly zažádat o DP do Zlámané Lhoty (ale nemuselo jim být vyhověno).

Státní zaměstnanci získávali DP v místě své působnosti automaticky. Ženy získávaly sňatkem domovskou příslušnost manžela.

U nás vznikl institut DP v roce 1849 a zanikl po roce 1949. To, že člověk měl k obci DP, osvědčoval domovský list. Takže jinými slovy pokud obec někomu udělila domovské právo, zavazovala se, že ho bude v případě zchudnutí živit, zatímco když mu ho neudělila, mohla mu říci "táhni tam, kde ses narodil", a poslat jej tam tzv. "postrkem" na náklady jeho domovské obce (za asistence četníků). Postrk se německy řekne "Schub", odtud tedy úsloví "poslat jej šupem domů".

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 1.11. 2010