Moderní aristokracie

18. 10. 2010 / Boris Cvek

Nedávno v Britských listech vyšel komentář Radovana Bartoše Rebelie středních vrstev ke článku profesora Groyse Revolution der Tugend. Nebudu se vyjadřovat k Bartošovým úvahám, ale pouze k základním předpokladům Groysovy argumentace, která mne naprosto ohromila svou vynalézavostí. V žádném případě nevěřím, že existuje jedna jediná pravda dějin, spíše je podstatné umět se na dějiny podívat vynalézavě, komplexně a s odvahou zpochybnit samozřejmosti. Pro mne osobně je potřeba nějak znovu porozumět tomu, co se dělo od dob staré aristokracie, řekněme od Goetha, po dnešek, naprosto zásadní, snažil jsem se o to mnohokrát a dospíval jsem k jiným závěrům než Groys, který vnímá tento děj poněkud orwellovsky, ať už ve smyslu Farmy zvířat nebo 1984. Kůň střední třídy pracuje a vyrábí, je však poněkud zabedněný a nechá se ždímat prasečí šlechtou, která všechny manipuluje a ze všech bezpracně tyje. Svět je podle Groyse rozdělen na několik základních zájmů a zákonitostí, které musejí vést k fatalistickým střetům a pesimistickému konci. Dějiny tu jsou zas a jen hegelovský mechanismus, nikoli složitý konglomerát rozmanitých zájmů, koncepcí, náhod a lidské aktivity, která může mít mravní znaménko a také může svět obohacovat o nové objevy, instituce, o novou solidaritu a mravní a náboženské impulzy.

Především bych chtěl říci, aristokracie není definována bohatstvím. Groys příliš snadno zaměňuje zbohatlíky či moderní konzum, moderní střední třídy se systémem, v němž vládla rodová šlechta, která měla politickou a kulturní odpovědnost, vytvářela strategické sňatky, vedla války, podporovala umění, stavěla katedrály a zámky, fungovala v rovnováze s církví, městy a univerzitami. To dědictví, které tu po oněch dobách zůstalo, je ohromné, a to zejména v kulturní oblasti. Nebyly to doby žádných pustých temnot. Majetek se jako princip emancipace středních vrstev stal naopak definicí kapitálu a velmi bolestného zrodu moderní doby v zástupech vykořisťovaného proletariátu, který žil často v mnohem větší bídě než za dob stabilní aristokratické společnosti (to je ostatně úhel pohledu, ze kterého tvrdě kritizuje kapitalismus Lidská komedie royalisty a katolíka Balzaka). Během 19. století pak docházelo k obrovskému vědecko-průmyslovému rozvoji (čili k větší produkci bohatství) a také k dělnickému hnutí, které si vybojovalo morálnější společnost, v níž pracující má svou důstojnost a bohatství se rozděluje spravedlivěji. I samotná katolická církev, která byla v 19. století ostře proti společenským modernizacím, nakonec také pochopila, že sociální otázka je nepominutelná a v encyklice Lva XIII. Rerum novarum (1891) se postavila za dělnické hnutí proti majetným třídám. Zde někde se začal rodit široký konsensus o moderním sociálním státu, kterému podle Groyse dnešní superbohatí lidé vděčí za své "aristokratické" postavení, zatímco "střední třída" všechno odedře a zaplatí.

Základní Groysova myšlenka, že dnešní hospodářství stojí na masové spotřebě, je určitě správná -- a pojem mas je klíčový pojem pro pochopení toho, co se po pádu aristokratického světa vlastně stalo. Došlo totiž k obrovské homogenizaci společnosti (společnost šosáků a filistrů), která postavila své největší duchy na periferii: ať už to byl Nietzsche, Gogh, Rimbaud nebo Kierkegaard. Princip měšťáctví, který kritizuje Proust ve svém románu ještě více implicitně svým způsobem prožívání než explicitně svým vyprávěním (a v tom ohledu je baron de Charlus opravdový aristokrat, byť porušuje všechna zkostnatělá pravidla, podobně jako Beethoven prohlásil, že pro něj musí být vytvořena nová pravidla etikety, neboť těmi starými se on nenechá svázat), je postavený právě na uniformitě a kvantitativním konzumu, na filistrovství a šosáctví, které nakonec zplodí popkulturu, sport a pohádkově bohaté hvězdy tohoto typu (tzv. celebrity), zbožňované davy a sledované v bulvárním tisku. Tento princip však nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Ve všech patrech společnosti můžeme najít tento přístup k životu, není definován množstvím majetku ani přístupem k celoživotním úsporám, množstvím dřiny atd. Vychází z hodnotové orientace na materiální věci a z mělkosti prožitků. Není také podstatné, aby si Prousta v kavárně četla střední třída (většina lidí napříč všemi ekonomickými vrstvami společnosti ani neví, kdo to Marcel Proust byl, a prostě na to nemá, aby jeho díla četla a prožila), jde o to, aby Prousta nepropásl nikdo, kdo má na to, aby jím mohl být obohacen, byť by byl z chudé lidové rodiny jako největší filozof druhé půlky 20. století Martin Heidegger.

Pro skutečného aristokrata není důležité množství majetku a požitků, pohodlnost a povrchnost, nýbrž právě činnost, starost a zájem o věci netuctové, unikátní, o hodnoty, o tradice předků, o veřejný zájem a prosazování se nových, zásadních myšlenek. Proto aristokraté mohli být na straně avantgardy (Luchino Visconti), na straně sociálně spravedlivé společnosti (Saint Simon) nebo na straně pacifismu a boje proti tmářství (Bertrand Russell). Ve společnosti na různých úrovních existuje mnoho lidí, kteří věří v hodnoty "starého světa" a nevyzdvihují na první místo konzum, popkulturu a majetek. Mezi nimi jsou i nesmírně bohatí lidé, jako např. Bill Gates nebo Michael Bloomberg, ale stejně tak i středně bohatí či zcela chudí lidé (ostatně chudoba je jedním z velkých ideálů mnišského hnutí, které patří do "starého" světa aristokratických hodnot).

Je jisté, že masová společnost bude s postupující globalizací ještě masovější a dnešní EU se svou půlmiliardou obyvatel se propadne po této stránce do bezvýznamnosti. Stejně tak jisté ovšem je, že bude-li celá planeta žít stejně konzumně, jako žijeme nyní my, dojde k jejímu kolapsu bez ohledu na třídní složení společnosti či na fungování ekonomiky: prostě ji zničíme fyzicky. Není zároveň možné masy nějak tlačit zpátky do bídy před sociální standardy vybojované dělnickými hnutími, protože taková sociální nestabilita je dávno morálně neakceptovatelná. Považuji proto za jedinou možnou cestu vpřed duchovní, morální a politické vítězství aristokratických hodnot odpovědnosti za svět a společnost nad hodnotami masového konzumu. Znamená to rozvíjet a vzdělávat nadané lidi k bohatému, tvůrčímu a citlivému pohledu na život, který budou moci předávat a šířit dále do společnosti. Podobně se podařilo změnit společnost osvícenské osvětě nebo dělnickému hnutí, které bylo také postaveno na velkém intelektuálním a osvětovém výkonu socialistů, jakým byl Karl Marx. V tom ohledu má zásadní význam elitní kultura, návrat k tomu hodnotnému, skutečnému vzdělání a získávání skutečné duchovní převahy a duchovního impulzu s uchem na tepu doby. Ono stačí vyjít z Heideggerova básnicky bydlí člověk na této zemi (a z jeho kritiky vědotechniky a manipulovatelnosti světa) a z Rortyho ušlechtilé konverzace a angažovanosti se ve prospěch ideálů liberální civilizace. Kdo začne u těchto dvou myslitelů, bude se muset vracet až daleko do dějin celé naší kultury a hledat nová východiska. V každém případě, a na rozdíl od masového konzumu a jeho logiky, aristokratické hledisko setrvává na víře, že duchovní převaha je ta nejsilnější zbraň a základ každé reformy a životaschopnosti dané civilizace.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.10. 2010