Lidstvo kulturu častěji předstírá, než ji skutečně má

18. 10. 2010 / Ivo Šebestík

Filozofická pýcha nakonec v podstatě znemožňuje pochopit, oč v lidské společnosti vlastně stále jde a na věky patrně půjde. Možná jsou si filozofové a sociologové (i politologové) těchto přírodních souvislostí vědomi, ale neodváží se do 13. komnaty ani nahlédnout, natož vstoupit.

Tyto zábrany Konrad Lorenz, Desmond Morris a další znalci v oboru chování zvířat nemají, a díky tomu jsou schopni podávat skutečně okouzlující výklad k lidské kultuře. Také odborníci na chování primátů, jako je například Jane Goodallová, by mohli -- kdyby chtěli -- poučit samotného Platóna, jakými zákony se řídí polis a její občané. Vpustit přírodovědce ve větším počtu do oblasti sociologie by, podle mého skromného odhadu, znamenalo skutečnou revoluci v chápání lidstva, a s ní ovšem i hrozbu jejího téměř úplného pochopení. Horší rána by naší pýše již ani nemohla být zasazena.

Buďme ale konkrétní a vraťme se k Lorenzově knize o odbourávání či "odumírání" lidskosti. Celá kniha je nelítostnou pravdou o omezenosti lidstva na cestě ke skutečné humanitě. A Lorenz v ní navíc dokládá, že člověk se k humanitě nejenom nepřibližuje, ale v poslední době se od ní ještě výrazně vzdaluje. V podstatě se dá říct, že tenká kulturní slupka v mezních situacích snadno praská a pod ní se objevuje živočich v zásadě uvažující velmi podobně, s prominutím, jako šimpanz (Lorenz to tak přímočaře neříká, ale není těžké to uhodnout). Vzhledem k trefné analýze pojmu lidskosti, která prostupuje celou knihou, pak čtenáře asi překvapí optimistická poslední kapitola, v níž Lorenz nakonec vysloví názor, že současný člověk je v podstatě pouze "vývojovým stupněm" na cestě k bytosti skutečně humánní. Přičemž věří, že se takový "lidský" člověk někdy opravdu objeví.

Konrad Lorenz se rád utkával v polemikách se svým neméně slavným současníkem, filozofem Karlem Popperem. V těchto debatách, opravdové to "bouři mozků", byl Lorenz pesimistou a Popper otimistou. Popper byl znám názorem, podle kterého přítomnost je i přes všechno špatné nakonec vždy lepší, než bývaly doby minulé. Lorenz naproti tomu nechtěl uvěřit tomu, že by přijetí kultury bylo pro člověka také známkou trvalého kvalitativního vzestupu. Dovolím si jít trochu za hranice Lorenzových formulací: Co když lidstvo v podstatě kulturu pouze předstírá? Co když lidem kultura nikdy nepronikne pod kůži, ale zůstává navždy jen obalem, tenkou slupkou, pod níž se objevuje zvíře, které se bojí, ale zároveň je útočné. Zvíře, které je sobecké, zvyklé dělat jen to, co se vyplácí v boji za přežití. Zvíře, které usiluje o vůdčí postavení ve smečce, protože mu to přináší výhody při rozmnožování a zachování života? Zvíře, které v submisivním postavení jedná podlézavě a v dominantním arogantně?

Copak všechny tyto vlastnosti nejsou charakteristické i pro člověka? Copak tak nejedná i "kulturní" člověk? Co je to tedy kultura? Obal nebo přetvářka? Nebo příležitostná póza, zábava či hračka sofistikovaného lidského intelektu, tak vynalézavého, pokud jde o převleky? Stačí se podívat do dějin, aby bylo vidět, jak snadno se v období válek či v jiných vypjatých situacích kultura vytrácí. V podstatě každého člověka lze při jeho fyzické křehkosti dostat do situace, kdy jednoduše přestane být kulturní bytostí.

Tyto mechanismy útlaku a nátlaku na lidskou bytost Lorenz skvělým způsobem analyzuje a upozorňuje na jejich univerzální nebezpečí. V závěru zmíněné knihy píše: "Mocní činitelé přelidněného a přeorganizovaného světa budou i nadále používat všech známých a mnohých nových technik k manipulaci lidmi a k jejich uniformování. Je třeba se obávat toho, že se tyto metody neracionálního přemlouvání bez rozpaků podpoří ekonomickým nátlakem, ba hrozbami a násilím. Jestliže chceme zabránit takovéto tyranii, která při určité velikosti státu nastává nezávisle na jeho politickém vyznání, musíme ihned začít imunizovat naše děti proti manipulaci s jejich duševním a duchovním vývojem. Této imunizace lze dosáhnout pouze tím, že se každý dospívající člověk naučí důkladně chápat techniku propagandy. Na metody propagandy, běžné v naší společnosti, jsme si tak navykli, že jsme získali nebezpečnou toleranci vůči planým slibům a jiným institucionalizovaným formám lží."

Lorenz v této souvislosti připomíná pokus jistého amerického filantropa jménem Filene, který v roce 1937 založil ústav pro analýzu propagandy. Byla v něm analyzována zejména propaganda, která se neobracela na rozum, ale na city. Pak ale vypukla světová válka a Spojené státy, které vedly "psychologickou válku", tento ústav odstranily. Postavily se proti němu vojenské úřady, neboť dostaly strach, že by rekruti mohli analyzovat rozkazy velitelů. Proti analýze propagandy vystoupily církve a pracovníci reklamy. A bylo po Ústavu. Je evidentní, že takový institut by pohořel i dnes, nebo, a to spíš, by se jeho činnost vložila právě do služeb některé propagandy.

A Lorenz pokračuje: "Velké nebezpečí, které ohrožuje každý pokus o imunizaci mladých lidí vůči reklamním lstem, spočívá v tom, že je zde vyháněn čert ďáblem: i při dobré vůli se může stát, že proti doktríně, s níž chceme bojovat, bude postavena jen doktrína jiná, stejně strnulá. Velkolepý, inteligentní a čestně míněný pokus o vytvoření filozofie neindoktrinovatelnosti tragicky ztroskotal: filozofii dialektického materialismu vytvořil Marx s úmyslem poskytnout lidstvu světový názor, který sám sebe chrání proti nebezpečí, že někdy ustrne v doktrínu. Karel Marx, navazující kriticky na Hegelovu nauku, tvrdí, že antiteze, tj. stanovisko protikladné vládnoucímu názoru, má zprvu platit jako to správnější. Skutečně jednou z nejvyšších úloh badatele hledajícího pravdu je odhodlání rozrušovat a přetvářet všechny své hypotézy."

Onou tragičností, na kterou Lorenz naráží, je to, že právě Marxovi pozdější vykladači označovali jako revizionismus v podstatě každou snahu, která odpovídala Marxovu požadavku na neustálé obnovování a kritiku názorů. Zatímco Marx apeloval na rozum, jeho údajní stoupenci útočili na citovou stránku lidských osobností. Stejně jako to dělali a dělají vyznavači všech totalitních principů včetně těch, které se uhnízdily v demokraciích, a ty už stačily nenapravitelně poškodit.

A právě tento atak na emocionální stránku lidských bytostí, která je nejméně chráněna kulturní slupkou, je tím, co Lorenc považuje za velice nebezpečný impuls k odbourávání lidskosti. Je však v roce 1983 ještě optimistou, který věří v mladou generaci. Obávám se však, že právě v tomto bodě se Konrad Lorenc mýlí v odhadu. V roce 1983 představovaly mladou generaci ročníky narozené v polovině padesátých až polovině šedesátých let. Už tato generace byla jiná než ta první, poválečná, která koncem šedesátých let vystoupila proti válce ve Vietnamu a proti (jak to vnímala) kariérismu a šosáctví generací předcházejících. Lorenc se v roce 1983 domníval, že mladí lidé budou stále revoltovat proti spotřební kultuře a očividné blbosti, že jim bude odporné žít jen pro peníze, že budou zuřivě odmítat války a pohrdat budou kariéristy, zbabělci a egoisty.

Jenže, je tomu tak i dnes? Opravdu je současné mladé generaci odporný kariérismus a konzumní život jejich rodičů a prarodičů? Nebo se spíš dívá s údivem na to, jak jsou starší ročníky v těchto oblastech ještě neefektivní, nevynalézavé a málo flexibilní? Opravdu se rodí generace mající odpor k dobyvačným, kořistnickým a falešnou propagandou zdůvodňovaným válkám? Nebo tyto války považuje za dobrou počítačovou hru a vzrušující thriller?

Zdá se, že v tomto bodě Konrad Lorenc nepočítal s prudkou kvalitativní změnou (nebo evolučním skokem?) společnosti. Nepočítal s tím, že propad do nekulturnosti bude tak rychlý. Naproti tomu ale píše skutečně prorocká a varující slova: "Ve velké harmonii života nehraje soucit žádnou roli. Utrpení je mnohem starší než soucit. Utrpení přišlo na svět zároveň se subjektivním prožíváním živých bytostí, s nevyhnutelným umíráním individua -- mnoho miliónů let před soucitem. Náznaky soucitu existují již u šimpanzů." Na tomto místě se Lorenz odvolává na výzkumy Jane Goodallové, které prováděla se šimpanzy. Tato drobná poznámka o utrpení a soucitu má obrovský význam. Lorenc upozorňuje na jev, který se od jeho doby ještě zrychlil a prohloubil. Na oslabování citových vazeb mezi lidmi, dokonce mezi generacemi v rámci rodiny. Právě citové vazby mezi členy komunity jsou zdrojem soucitu a ten patří k pilířům lidskosti. Bez soucitu není lidskosti, a bez lidskosti není kultura nic jiného než krásný obal ukrývající shnilé a zapáchající zboží.

Současná globálně se utvářející společnost, založená na permanentním ničivém útoku na vnímání svých členů, všemi možnými způsoby odstraňuje, likviduje a pohřbívá soucit mezi lidmi i se všemi jeho zdroji. Nic nemá zelenou tolik jako tvrdá a nelítostná konkurence, jakou nezastaví ohled na bližního. Soucit je projevem slabosti. Je neefektivní, a hlavně je nevýhodný pro toho, kdo jedná. Soucit brzdí "růst růstu", snižuje zisk, oddaluje úspěch. Díky této filozofii se lidstvo může v poměrně krátké době ocitnout v tragikomické situaci, jejímuž příchodu mnohé nasvědčuje už nyní. Navenek spořádané, civilizované, celoživotně vzdělávané, o solidaritě a rovnosti povídající, infantilní, roztomile žvatlající, dobře pobavené, kamarádské, veselé, zpívající a hopkající lidstvo v pestrém oděvu a ověšené dětskými hračkami, pod tím vším ale něco, co patří mentálně tak nanejvýš do druhohor.

Vytisknout