Iluze nesmiřitelnosti

18. 10. 2010 / Jiří Dolejš

Moje reakce se týká obecně způsobu tříbení myšlenek na levici popř. v tzv. levém středu, které směřuje k riziku další fragmentace v rámci zápasu starého a nového. Článek Štěpána Kotrby jsem pochopil (možná že nepřesně, protože ho načrtl velmi lehkým perem) jako rozhodnutí řešit další cestu levice nesmiřitelnou ostrakizací některých jejích členů. Volit členy KSČM je podle něj díky její mizivé akceschopnosti ztracený hlas. A volit bývalé členy Československé strany socialistické zavání podporou národně socialistických či přímo xenofobních řešení.

Poletí balón levice lépe, když se zbaví té zátěže, kterou vytipoval Štepán Kotrba? Radikální levice, zejm. ve střední a východní Evropě objektivně koexistuje se silným tradicionalistickým proudem. Konec 80. let minulého století zde zaskočil levici nepřipravenou a když se otevřely dveře do nové levicové budoucnosti, zformovala se v podstatě obranářská reakce na vývoj, S tím souvisí i jakýsi flashback v myslích těchto lidí – sklon k určitému konzervativnímu ponárodňování internacionální společenské alternativy pod vlasteneckými hesly.

O to důležitější je úkol pozitivně vštěpovat lidem vlastenectví s modernějším obsahem a současně čelit indoktrinaci vlasteneckého hnutí nejen poněkud anachronickým národovectvím, ale dokonce otevřeným extremismem, rozněcujícím stará národní nepřátelství. U komunistické levice to souvisí ještě s recidivami tzv. stalinismu. Já mám veřejnou debatu s těmito lidmi za účinnější, než je udržovat v obranářské izolaci. Ostatně, pokud se někomu od nich za takové úsilí dostane nálepky revizionisty a kosmopolity, tak dnes už je to stejně spíše úsměvné.

V jedné diskusi sociolog Stanislav Holubec označil mou pragmatickou snahu po nenásilném soužití modernizátorů s nostalgiky v zájmu určité funkční jednoty jako appeasement a přirovnal to k čapkovskému smiřování s “mloky“. Odpověděl jsem mu tehdy, že oprávněný odpor vůči  riziku renesance stalinských deviací nám nesmí vzít smysl pro různé rozměry lidské existence. Je potřebné znát hranice, co ještě patří do svobodně vedeného diskursu a nějakou autocenzurou či ostrakizací lidí s konzervativnějšími názory si neomezovat předem prostor pro politickou akci.

Vrátím se ještě k dědictví někdejší Československé strany socialistické (ČSS). V roce 1989 se vedle transformace bývalé KSČ na vzniku nové levice podíleli nejen bývalí osmašedesátníci (jádrem byla Obroda – Klub za socialistickou přestavbu), ale také mnozí členové ČSS. Např. „Diskusní fórum socialistů“ bylo před listopadem 1989 mnohem otevřenější než přestavbové diskuse na půdě bývalé KSČ. Také Svobodné slovo bylo odvážnější, než Rudé právo. Nakonec tuto stranu oslabily silné vnitřní půtky, a nejen o archaický pojem národního socialismu. V roce 1992 se ČSS dostala do vysoké politiky, ale už jako součást Liberálně sociální unie (LSU).

Prostě házet bývalé členy ČSS do jednoho „brkounského“ koše mám za nekorektní. Někteří jsou dnes v ČSSD, jiní v KSČM či jinde, jedni mají národně frontovskou minulost, jiní třeba exilovou a většina z nich určitě vnímá realitu dnešního globalizujícího a integrujícího světa. S národoveckými stereotypy lze polemizovat, ne se kvůli nim hned vyobcovávat. Stejně tak jako mají smysl diskuse se sociálními křesťany či z dalšími, levicovému radikalismu vzdálenými proudy.

Myslím, že diskutovat je dokonce třeba skoro s každým, aniž bych ho hned posílal do chléva. Jedinou výjimkou pro mne osobně je politický extremismus. Každý, kdo by vykřikoval, jak třídnímu protivníkovi zakroutí krkem, nebo se definitivně zbaví etnických minorit (třeba jejich vysídlením do Indie, nebo radkálním omezením imigrace ze zemí mimo EU) si zaslouží být na indexu. Ale bylo by lehkovážné vztáhnout to na celou množinu socialistů z ČSS jako takových.

Po roce 1989 tu byla chvíli naděje vytvořit širokou levicovou koalici ČSS s obnovovanou ČSSD a s obrozujícími se komunisty. Nestalo se tak. Příprava na novou strategickou iniciativu levice ale vyžaduje soutěž myšlenek, tvorbu různých aliancí a ne sektářství. Také jsem hluboce přesvědčen o svém názoru na modernizaci levice, ke kterému jsem se léty propracoval. Nechci s ním ale tlouci ty druhé do hlavy. S tím má levice velmi špatnou zkušenost.

Pro 21. století se utváří levice mnohotvárná, různě strukturovaná podle své historické zkušenosti i podle segmentů jejího sympatizačního potenciálu. Soužití s některými nemusí být zrovna snadné, ale proč oživovat parodii hesla „kdo nejde s námi jde proti nám“? Zvláště pokud ti ostatní teprve zapouští kořeny v oživující občanské společnosti a provádí úklid v nově vršících se poznatcích. Zabetonovat se na počátku této cesty v představě jedinečnosti své alternativy by levici táhlo ke dnu.

Mám-li ve věci modernizace důležitý kus pravdy, měl bych o něm přesvědčit i ty, kteří se zatím změn bojí a věří těm, kteří hojí nedostatek nosných projektů vůdcovskými gesty a populismem. Takto chápu „trvale udržitelnou“ politiku já. Možná je s většími nároky na trpělivost a toleranci, bez divadla pouhých politických petard. Ale život mne naučil tomu, že radikalistická nedočkavost není totéž, co radikální důslednost a může vést i do pekel.

Autor je poslanec za KSČM

Vytisknout