Hrobům v dáli -- kdo a jak řídí naše osudy s naším souhlasem

27. 9. 2010 / Jozef Bohumil Ftorek

Proč proti sobě tehdy stáli se zbraní v rukou, jistě jinak rozumní lidé, občané národních států, kteří měli podobné životní i pracovní zkušenosti, vzdělání a zaměstnání? Lidé, kteří měli rodiny a těšili se ze svých dětí. Jak se jim něco tak absurdního, iracionálního a tragického vůbec mohlo stát?

Stali se obětí mocenské hry vlastních elit, masové manipulace, a to dlouho před tím, než se ocitly pod palbou těch naproti. Jatka I. první světové války byla výsledkem krize kapitalismu i práce "několika inteligentů." Těch, jací i nyní, do značné míry, řídí naše osudy s naším souhlasem.

Stádní instinkt, propaganda a obraz nepřítele

Slavný vídeňský psycholog, autor teorie psychoanalýzy, nevědomé motivace lidského chování, Sigmund Freud, již během světové války pracoval s poznáním, že lidová masa je iracionální a instinktivní. Podle Freuda je člověk ve vleku vlastních iracionálních, emotivních a instinktivních sil, živočišných pudů, pozůstatků doby, kdy byl zvířetem. Tyto pudy (zejména pak sexuální) jsou podle Freuda podstatou lidské agrese. Moderní člověk je potlačuje, ukrývá ve vlastním hlubokém podvědomí, protože jsou pro něj za standardních okolností velmi nebezpečné.

Většina lidí není podle Freuda schopna racionálního kolektivního jednání, pokud je nevede osoba či úzká skupina osob nadaná výjimečnou schopností promlouvat k lidskému podvědomí, ovládat lidské pudy, integrovat bezprizorní jedince, dát společnosti žádoucí směr a řád. Takto výjimečně nadané osoby pak automaticky dokáží úspěšně kontrolovat i lidové masy, které instinktivně hledají svého vůdce.

Toho, kdo bezprizornímu jedinci poskytne pocit sounáležitosti a bezpečí, často postavený na rezervovanosti nebo přímo odporu vůči všemu a všem, kteří jsou jiní, odlišní, kteří sdílejí jiné kulturní a politické hodnoty. Obraz nepřítele je tak klíčovým prvkem posilování soudržnosti vlastní skupiny.

Český sociolog Jan Keller v této souvislosti hovoří o pragmatickém využití abstraktních symbolů pro posílení instinktivní soudržnosti stádního původu. Symboly a pojmy jsou podle Kellera používány nikoli jako náhrada, nýbrž přímo jako stimulátor slábnoucích živočišných instinktů člověka coby sociálního tvora.

Moderní, masová společnost odcizuje podle Kellera člověka druhým lidem i sobě samému. Po zániku dílčích pospolitostí tradiční společnosti podle něj hledá jedinec vlastní identitu a uplatnění. Nalézá je v identifikaci s velkými abstraktními celky, jako je rasa, národ nebo třída. Vlastní úzkost a pocit bezvýznamnosti pak překonává fanatickou angažovaností v masových hnutích, jako je např. nacionalismus, schopných mobilizovat jedince podle potřeb politických demagogů. V zákopech I. světové války tak proti sobě stáli lidé, občané národních států, kteří měli podobné životní i pracovní zkušenosti, vzdělání a zaměstnání. Měli rodiny, těšili se ze svých dětí. Věřili, že čím dříve zvítězí, porazí nepřátele tam naproti, tím dříve se vrátí domů, ke své rodině a zahrádce.

Vůdce poručí, my poslechneme!

Princip vůdcovství se ve 20. století stal výrazným znakem totalitních ideologií. Fašismu, Stalinova byrokratického socialismu a Hitlerova německého nacismu. Režimů a ideologií, jež byly na svém počátku společně se selháním stávajících elit reakcí významné části veřejnosti na tehdejší krizi moderní společnosti, vrcholící I. světovou válkou a následnou krizí hospodářskou. Otřesné zážitky a obrovské lidské oběti II. světové války přebyly hrůzy a oběti té I. Byť byla předehrou a do nemalé míry i důvodem té II..

Versailleská mírová smlouva z roku 1919 Německo nešetřila. Výše válečných reparací, které mělo poražené a pokořené Německo platit vítězům, zejména pak Francii, přesahovala možnosti jeho tehdejší ekonomiky. Když Německo v první polovině 20. let odmítlo svoje závazky vítězům uhradit, napochodovala do Porúří francouzská armáda. Francouzská okupace části německého území ještě posílila pocit křivdy a spiknutí, jež vůči Německu zosnovali jeho nepřátelé. Traumatizované a pokořené Německo čekalo na spasitele, na politického vůdce, který vrátí národu jeho hrdost, slávu, moc a sílu.

Ve vědomí pamětníků i v učebnicích dějepisu se I. světová válka, jako produkt krize kapitalismu, ocitla ve stínu boje proti nacismu, fašismu a japonskému militarismu. Přesto, že tato extremní zkušenost, kterou zejména v Evropě učinily miliony lidí, byla zaznamenána v mnoha působivých kulturních, nejčastěji literárních nebo filmových uměleckých dílech (včetně povinné četby), veřejnost stále a opakovaně reaguje na podobné pokusy a aktivity vlastních politických vůdců o pokračování politiky jinými prostředky stejně naivně, iracionálně, pudově a souhlasně!

Veřejnost je vlastním vůdcem či vůdci na základě emocionální a informační manipulace vedena k postojům nebo akcím vůči konkrétním jednotlivcům, skupinám, institucím, národům či kulturám, se kterými vůbec nemá vlastní zkušenost, a nedokáže tedy ani posoudit význam, natož pak věrohodnost informací, na jejichž základě se rozhoduje a nakonec i souhlasí.

Prostě věří těm chytřejším a schopnějším. Nacisté v Německu tento "ideální" stav veřejné mysli převedli do jednoho z ústředních sloganů tehdejší doby, jenž ji současně velmi dobře vystihuje: "Vůdce poručí, my poslechneme!" ("Führer befiehl, wir folgen dir!").

Paluba vítězů

Propaganda, respektive public relations, vztahy s veřejností, jsou integrální součástí ideologie jako společenského pojiva, souboru idejí, způsobu výkladu světa či slovy Gaetana Mosky systému iluzí, politickou formulí, nutnou ke spokojené duchovní existenci člověka.

Propaganda probouzí a sjednocuje rozdělenou veřejnost na základě formulace a šíření závažných informací, často nesených silným emocionálním nábojem. Dobře zvolené, dávkované a prezentované emoce dokáží vzbudit iracionální masový souhlas spojený se silným, nekritickým odhodláním veřejnosti, která tak uspokojuje i svoje původní, animální pudy.

Public relations v liberálně demokratickém prostředí, včetně současného euroatlantického společenství, pracují s významy, které získaly pozitivní náboj už v období osvícenství ve druhé polovině 18. století, v časech formování raného kapitalismu a jeho nové elity -- buržoazie.

Klíčová slova jako svoboda, lidská práva, demokracie a spravedlnost jsou stejně jako pojem vztahy s veřejností poměrně abstraktní. Mají množství různých významů. Umožňují i zcela protikladné výklady. Nicméně oslovují emoce, posilují iluze, jež jsou nutné k psychologické stabilitě každého jedince. Stejně dobře slouží k jeho manipulaci, integraci a žádoucí akceleraci těmi, kteří disponují schopností a dovedností formulovat stěžejní sdělení, jež oslovují veřejné vědomí i podvědomí.

V praktické liberálně demokratické politice se účinky politické propagandy projevují i tak, že spousta lidí, občanů, volí v rituálu demokratických voleb politické strany, jejichž politický program i praxe jdou evidentně proti sociálním, ekonomickým, politickým a občanským zájmům těch, kteří je nadšeně volí.

Podle výkladu některých kritických sociálních vědců si mnozí občané, voliči, takovým značně iracionálním jednáním kompenzují pocit vlastní nedostatečnosti. Svou volbou se identifikují se skupinou těch úspěšnějších, progresivních, vítězných. Odmítají svoji reálnou sociální pozici a situaci. Sugerují si pocit, že patří minimálně mentálně jinam, k vítězům. Svou volbou si tento pocit i potvrzují.

Vlastní energii, averzi a agresi pak nejčastěji směřují vůči sociálně deklasovaným, případně i vůči státnímu aparátu, státním zaměstnancům, úředníkům, všem těm, kteří "parazitují" na jejich poctivé, tvrdé, každodenní práci.

V tomto smyslu je zejména tzv. střední vrstva považována za skupinu, která se neobyčejně vytrvale a důrazně zasazuje o politické zájmy někoho úplně jiného než své vlastní.

Obraz a existence nepřítele plní vedle funkce integrační i funkci eskapistickou. Odvádí veřejnou pozornost od aktuálních společensko‑politických problémů. Frustrované veřejnosti poskytuje tzv. obětního beránka, náhradní zdroj pro uvolnění nahromaděného napětí a agrese.

Pokud např. kariérní politik veřejně prohlásí, že někteří lidé, zejména dlouhodobě nezaměstnaní nebo tzv. sociálně nepřizpůsobiví, svým přístupem, neschopností nebo neochotou se zapojit, integrovat do pracovního procesu neúměrně zatěžují veřejný sociální systém, že se jen vezou a ujídají ze společného krajíce, jde o ukázkový příklad politické, eskapistické propagandy, stejně jako uplatnění tradiční a osvědčené politiky mocenské elity: "Rozděl a panuj."

Proč má kapitalismus tuhý kořínek?

Podle stoupenců Frankfurtské školy je kapitalistická kontrola masových médií jedním z důvodů, proč kapitalismus jako společenský řád přetrval i po skončení II. světové války. Je evidentní, že ten, kdo bezpečně zvládá a ovládá symboly a mechanismy společenské komunikace včetně komunikačních kanálů, masových médií, automaticky disponuje značnou mocí nad směřováním i osudem mnoha lidí a zemí.

Schopnost či dovednost ovlivňování mínění a vytváření souhlasu je slovy otce zakladatele současného public relations Edwarda L. Bernayse většinou dána jen několika inteligentům -- těm, kdo řídí naše osudy s naším souhlasem.

Nejčastěji se jedná o představitele tzv. mocenské elity. Mocenské elity využívají k získání souhlasu občanů pro svoji vlastní politiku, správu věcí veřejných, zejména ekonomickou a politickou kontrolu masmédií hlavního, středního proudu, tzv. mainstreamu. Zejména elity ekonomické, kapitáni průmyslu a dalších oblastí hospodářství, prostřednictvím přímého vlastnictví médií nebo zadávání inzerce kontrolují činnost redakcí médií hlavního proudu. Rozhodují o redakční personální politice, a tedy i o vlastním redakčním, mediálním obsahu. Aktivním nastolováním témat formují a vymezují společenskou debatu i vnímání světa, který je mimo většinový intelektuální nebo fyzický dosah.

Vrcholní představitelé ekonomiky významně sponzorují, a do značné míry tak i kontrolují politické strany a jejich volební kandidáty. Skrze síť lobbistů ovlivňují legislativní proces, jeho obsah a výsledek. Schopnost a dovednost ovlivňování mínění a vytváření souhlasu mezi občany nicméně není dovedností, kterou disponují pouze a výhradně mocenské elity, ať už ekonomické nebo politické.

Ten, kdo pochopí a zvládne zásadní otázky teorie a praxe public relations, ovlivňování mínění - vytváření souhlasu mezi občany, má přinejmenším možnost výrazněji kontrolovat svůj vlastní osud v prostředí moderní či "postmoderní" společnosti. Jednoduše řečeno:"Dokáže ovlivňovat a nenechá se snadno zmanipulovat."

Rozhodnutí, jak použít vlastní schopnosti, znalosti a dovednosti v rovině public relations, vztahů s veřejností, ovlivňování mínění, je v pozdní kapitalistické, liberálně demokratické společnosti poměrně autonomní. Záleží na každém, jak a jestli bude kultivovat komunikaci a spolupráci mezi občany, národy a kulturami, nebo jestli bude podporovat netoleranci, destrukci a výbojnou válku, která, jak praví známý výrok Carla von Clausewitze, je pokračováním politiky jinými prostředky.

Je to i otázka angažovaného, aktivního vědomí, svědomí, osobní odpovědnosti a statečnosti. Slovy novináře, bohéma a odbojáře, autora světoznámé Reportáže psané na oprátce Julia Fučíka dodávám jediné: "Lidé bděte!"

Autor textu cituje pasáže ze své knihy Public relations a politika: Kdo a jak řídí naše osudy s naším souhlasem , Grada Publishing, 2010."

Vytisknout