Kdo se vysmívá starým lidem, strašně se bojí stáří

27. 9. 2010 / Boris Cvek

Už jako děti jsme byli káráni, když jsme se smáli nějak postiženým lidem. Navíc i mládež kolem dvaceti let může mít hemoroidy, může mít rakoviny (často agresivní), může být inkontinentní. Jak se cítí asi mladík s hemoroidy, když si čte reklamu Komerční banky?

Nemoc a bolest a smrt jsou společné nám všem lidem bez ohledu na věk, rasu, pohlaví, společenské postavení. Kdo se jim zatím úspěšně vyhýbá (jako třeba já), měl by pokorně děkovat Bohu a nikoli se naparovat a povyšovat nad ty méně šťastné. I jeho čas jednou přijde.

Na druhou stranu oproti povrchním hlupákům, kteří díky zdraví, štěstí, kráse atd. vůbec nevědí, co to je hloubka života, zodpovědnost a ušlechtilost, může mít těžce nemocný člověk díky svým zkušenostem s nemocí a bezmocí svou ohromnou důstojnost a lidskou hodnotu.

Vezměte si třeba takového Lubomíra Voleníka, který trpěl Bechtěrevovou chorobou a který dokázal svému poslání šéfa NKÚ vtisknout neuvěřitelnou vážnost a opravdovost (o to krutější je při vzpomínce na Voleníka myslet na to, co z NKÚ udělal jeho dnešní šéf Dohnal).

A o tom je snad i zítřejší svátek českého patrona Václava.

Nikoli o české státnosti. Česká státnost pod zorným úhlem svatováclavské tradice je státnost katolická, spojená s Přemyslovci. Dokonce pro tehdejší český stát dost možná více než světec Václav udělal jeho vražedný bratr Boleslav.

Je pravda, že tradice přeměnila sv. Václava na silného vojevodu, který český stát chrání před nepřáteli a nedává zahynouti nám ni budoucím, čili v něm jaksi do nebes pozvedla moc, kterou ve skutečnosti oplýval spíše Boleslav.

Křesťanství jako náboženství mocných bůžků, chránících lidi před smrtí, je vlastně jen svědectvím o tom, že se Evropu nikdy nepodařilo opravdu christianizovat.

Kdyby se christianizace totiž podařila, nebudeme sv. Václava vnímat jako vojevodu, nýbrž jako někoho, kdo žil pro Krista, a proto selhal v krvavé politice oné doby.

Nesl v sobě však ten rozměr života, který dává životu mnohem větší smysl, než jen míti moc, zdraví a krásu.

Když tak znovu přemýšlím nad tou gerontofobií všude kolem, krystalizuje ve mně přesvědčení, že ti, kdo se pokládají za mladé, krásné a zdravé, vlastně žijí v neustálém strachu, že onemocní, ztratí krásu, zestárnou, a proto jsou gerontofobní.

Jejich život je postaven na písku a bouře přijde. To musí být strašný život, hoší než život ve stáří, nemoci a ošklivosti.

Vytisknout