Demagogie hodná pravice, aneb: Panu ministrovi s láskou!

27. 9. 2010 / Jiří Baťa

Zcela přesně a výstižně popsal Jiří Jírovec ve svém zdařilém článku "Za stejnou práci stejná odměna?" (BL 23.09.10) stav věcí kolem záměrů a úvah ministra Drábka, jehož logika je na úrovni dobře vychovaného řeznického psa. Nevím, zda si své myšlenky, názory a úvahy nějakou matematickou, psychologickou nebo sociální analýzou ověřuje, vše však nasvědčuje tomu, že nikoliv. Konec konců není to otázka jen pro ministra Drábka, stejně to platí pro Nečase či Kalouska a další, jejichž kroky nesou stejné znaky a indicie, nicméně to co předvádí ministr Drábek je ukázka totální demagogie, absence soudnosti a logického uvažování a rovněž důkaz postoje pravicového politika k otázkám spravedlnosti, sociální vyváženosti a podceňování schopností pracujícího člověka.

Ministr Drábek zaujme několika svými nepřehlédnutelnými navrhovanými opatřeními. Jednak je to mj. otázka stejné odměny (platu) za stejnou práci a druhá, stejně kontroverzní, zrušení tzv. postupových či výsluhových tabulek (výslužného za odpracovaná léta).

K první záležitosti jen stručně, neboť jakékoliv polemiky o opodstatněnosti takového opatření jsou zcela mimo debatu. Zcela dostatečně to popisuje pan J. Jírovec. K tomu snad jen krátký dodatek, že je až s podivem, že takovou demagogii pan ministr myslí smrtelně vážně a na obhajobu svých slov dodává, že práce musí motivovat k nejlepšímu výkonu, který pak bude po zásluze odměněn. Prý až ve výši 100 či 200% odměn. Stačí si položit otázku, kolik takových odměněných pracovníků může být např. ze 100 členného kolektivu, jestliže smyslem tohoto opatření jsou úsporná opatření na mzdách. Budu-li velkorysý, napíši, že ze stovky pracovníků se odměny dočká možná 5, nanejvýš 10 pracovníků, přičemž nebude rozhodovat ani kvalita práce či jiné hodnotové ukazatele, ale jistý druh vlastností těchto vytypovaných lidí, mezi které se počítá donašečství, patolízalství alias rektální alpinismus, osobní vztahy a sympatie apod. Což jasně napovídá, jaká kriteria za účelem úspor mzdových prostředků budou, či by měly být preferovány. Stejně zajímavá je však situace u těch, kteří budou o osudu odměňování rozhodovat. Tedy, jaké oni budou mít kritéria pro svou práci, hodnocení výkonu a kvality, potažmo odměn, případně setrvání ve funkci. Že to nebudou jen pracovní výkony, výsledky a kvalita jejich práce, je nasnadě. Zde bude hrát svou roli nejen loajalita k vedení, ale i loajalita politická, firemní, osobní (někdy i s prvky intimních vztahů) apod.

Druhá záležitost má obdobné prvky, postrádají soudnost a logiku. Týká se to zvyšování platu úměrně délce zaměstnání (tzv.výslužného) za jistých předpokladů. Pan Jírovec to popisuje takto:

Pan ministr by mohl vědět, že v praxi existují dvě základní formy odměňování za práci. První je použitelná pro snadno definovatelné pracovní úkoly, jejichž provádění není zásadně ovlivněno délkou praxe. V takovém případě (napadá mě řidič auta) je práce ohodnocena určitou sumou, která je podobná pro všechny. Ženy obvykle berou méně než muži, takže se možná panu Drábkovi časem připomenou. Druhá naopak předpokládá, že zaměstnanec bude během let získávat praxi, zvyšovat svoji schopnost užitečné práce a případně přecházet na zodpovědnější pozice. Tento způsob odměňování je s oblibou používán například u začínajících vědců, lékařů a učitelů.

Já jen dodám, že mne udivuje nedokonalost záměru pana ministra, neboť je až trestuhodné, že tento systém nehodlá uplatňovat i v armádě, u policie, hasičů a jiných hodnostních složek. Vždyť i tam si "přidávají", podle ministra aniž by byl ukazatelem výkon a kvalita práce. To by ovšem, podle jeho představ, musel být každý profesionální zaměstnanec např. v armádě vojín a jen podle výsledků jeho práce by bral plat tu desátníka, tu praporčíka, tu poručíka, tu kapitána, majora či při mimořádném pracovním nasazení a vynikajících výsledků ( za zabití několika nepřátel) třeba odměnu ve výši generála.

Tak mne napadá, vždyť to není zas až tak hloupá myšlenka, ale že by unikla panu ministrovi a panu Kalouskovi včetně? Těch peněz, co by se ušetřilo, to je fakt ministrovo trestuhodně nedomyšlené uvažování. Vždyť ne každý den se v naší armádě děje něco mimořádného, co by zasluhovalo odměnu, ne vždy a každý den jsou dosahovány mimořádné výsledky ve výcviku, ba dokonce ne každý den je zastřelen jeden či více nepřátel!

Jenže věc se má úplně jinak. Pan Jírovec ve svém článku mj. popisuje vlastní zkušenosti z Kanady a uvádí:

Bez přehánění lze tvrdit, že méně výkonný zaměstnanec tam byl pro manažera velmi potřebný a absolutní blbec přímo požehnáním. Ten totiž nedostával nic motivačního a na jeho úkor bylo možné dát někomu i třeba nejvyšší hodnocení.

Na výše zmíněné osobní zkušenosti pana Jírovce bychom pak mohli (s nadsázkou) tuto situaci (v intencích ministra Drábka) aplikovat na podmínky v armádě asi takto:

Bez přehánění lze tvrdit, že méně výkonný a kvalitní voják by byl pro vládu velmi potřebný a voják, absolutní blbec a diletant přímo požehnáním! Ten by totiž nedostával za úkol nic motivačního a na jeho úkor by bylo možné dát někomu i vyšší hodnocení a tím i odměnu.

Omlouvám se, jestliže jsem zmíněný problém poněkud "literárně" odlehčil přesto, že si zasluhuje plnou vážnost. Ale resumé pana ministra k tomu přímo nabádá, vždyť jen blázen by to mohl brát vážně i když to pan ministr vážně myslí! A v tom je ten problém! V jednom ze svých článků (nedávno uvedeného v BL) jsem se zmínil o podstatě politické imbecility, přičemž jsem vycházel z výroku jistého José Ortegu y Gasseta, který mj. napsal:

"Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jenž si člověk může vybrat, chce li se stát imbecilem - oba tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami mravního ochrnutí".

Současné návrhy, opatření a všechny kroky dnešní pravicové "vlády rozpočtové odpovědnosti", stejně jako ty, které jdou na vrub ministra Drábka, toto rčení, si myslím, jen potvrzují. Bohužel.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 27.9. 2010