STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

Cena E. E. Kische, HOSTování vs. NAIFF a Bernard Michel

29. 9. 2010 / Josef Brož

Ocenění / Cena E. E. Kische. Cesta do města Letohradu byla minulý týden malebná, nebýt ale GPS, patrně bychom se na zámek, kde se konalo tradiční udílení dvou cen, Ceny E. E. Kische a Ceny Miroslava Ivanova, asi nedostali. Sluncem rozzářená obloha končícího podzimu ale letošnímu XXV. ročníku, pořádané Klubem autorů literatury faktu (KALF), nebývale přála. Byl jsem tu poprvé. V přilehlé restauraci jsem již zdálky zahlédl bílé vlasy pamětníků literatury faktu... Jejich web je ZDE.

Mělo to milý rámec: zazněly dvě operní árie, vznosné dívčí soprano i meditativní piano, a nakonec i velká slova. Ta přece k oceněním od nepaměti patří, že? To, že tématem letošního ročníku bylo národní obrození, jsem si přečetl ale až zpětně. Nálada byla obrozenecká po celou dobu ( - i když jsem si chvílemi připadal tak trochu jako na setkání Kocourkovských), kdyby najednou někde, nečekaně "nevybouchly saze". Zasloužil se o to novinář Josef Klíma, který byl chvíli mezi oceněnými. Ale jen chvíli. Cenu totiž na protest vrátil. Proč?

Ve víkendových Lidových novinách se k tomu vrací v Posledním slovu, ZDE.

Jelikož jsem byl ale na místě, musím tu poznamenat, že jeho gesto zdaleka nebylo tak romantické, jak se to pokouší líčit. Jistě, každý máme právo vidět svět svýma očima. Těch očí ale bylo v sále víc. Byly tam i ty moje oči.

Své vrácení ceny za knihu Vlastníma očima představil Klíma jako hrdinské odmítnutí být dekorován v jedné řadě s generálem a bývalým komunistickým prezidentem Ludvíkem Svobodou, jemuž vyšly deníkové záznamy, a dostalo se mu na místě rovněž také ceny, ovšem in memoriam. V první řadě neseděl generál, ale způsobně jeho dcera Zoe Klusáková-Svobodová, která při tom Klímově gestu ani nehlesla. Novinář Klíma uprostřed vyhlášení ceny Svobodovi vstal, řekl: "Promiňte, nemohu..." a odešel.

Co se mu to stalo? Vždyť tu přece nebyl oceňován reálný socialismus, ale vzpomínky generála na frontu a padlé vojáky. To nebyly vzpomínky, ani oslava nějakých komunistických časů, jak si mylně Klíma vyložil. Nikdo tu opravdu nikomu neříkal soudruhu. Svým odchodem, jímž vystavil vizitku především sám sobě, slavný novinář bohužel přišel o samotné vystoupení generálovy dcery. Přišel o to podstatné...

Nemohlo být nakonec většího kontrastu mezi pozdním rebelstvím novináře a dcerou prezidenta-generála. Význam obou mužů je nesrovnatelný. Novinář Klíma, který rozjel "investigativní žurnalistiku" až po převratu, by měl možná mnohem více pátrat ve vlastní duši, neboť jsem si opravdu nevšiml, že by snad byl někdy třeba... vězněm nějakého (například totalitního) režimu. Vůči generálu Svobodovi a jeho významu, a to nejen kvůli slavné éře z Buzuluku do Prahy, bychom měli být, domnívám se -- mnohem pokornější. O jeho pozdější roli -- byť značně kontroverzní -- v čase vojenské intervence v srpnu 1968 a po ní, bohužel dosud panují spíše zideologizované řeči, než autoritativní historické závěry.

Třeba o tom novinář Klíma někdy napíše a svoje hypertrofované ego nechá pro jistotu v nějaké televizní šatně...

P. S. Pointu celé akci klubu ale nepřinesl Josef Klíma v sobotních Lidových novinách, nýbrž novinář a spisovatel Milan Syruček v pondělních Literárních novinách, ZDE.

Ačkoliv na akci byl, jeho oči z hloubi sálu neviděly Klímu Josefa, ale křestním jménem Ivana. Alespoň o tom takto píše. Není ale Josef jako Ivan, že? A pak věřte spisovatelům faktu, říkám si! Nebo snad každý vidí v té vlčí mlze času, koho vidět chce? Ivane, Ivane, tys to pustil?

Festivaly / HOSTování vs. NAIFF. Uplynulý víkend hostilo Brno dva festivaly, pořádané druhým rokem, které se časově kryly. Byly mezi sebou vzdáleny jen pár minut - mezi Domem z Pánů z Kunštátu a Sálem Břetislav Bakaly je to opravdu, co by kamenem dohodil - jejich výpovědi ale byly vzdálené snad stovky let. Někdy se mi zdálo, že jsou to roky světelné. Také osazenstvo bylo jiné. V obou případech ale bylo publikum lačné, což neznamená, že byli nějak vyhladovělí...

Byl jsem se podívat v pátek na HOSTování, které původně mámivě slibovalo diskusi o legendárním brněnském časopisu Host do domu z 60. let. Musím tu podotknout, že časopisy (Květen, Host do domu, Plamen a další) patřily pro mé zrání k těm výjimečným zdrojům, odkud jsem mohl téměř necenzurovaně (jakkoliv to zní divně, ale například konec 50. let byl naprosto úchvatný právě v těchto časopisech!) dozvědět něco o české literatuře. A nejen o ní... Ohlášený literární kritik Jan Trefulka ale bohužel k lítosti mé nedorazil, hlavní hvězdou se tedy před zraky skrovného počtu návštěvníků stali spisovatelé: Antonín Přidal, Milan Uhde a Pavel Švanda. Co jméno, to pojem, a snad i z toho důvodu celou diskusi moderoval televizní Jakub Železný, který na to dojel až z Prahy. Tož, děcká, v Brně už není dobrý moderátor?

Jeho vedení odpovídalo jeho znalostem, a byť jsem se snažil vydržet až do konce, stálo mne to opravdu hodně hodně sil: zmíněny byly počátky časopisu po smrti Stalina (a polemika s Pavlem Kohoutem), průlom v čase tání na přelomu 50. a 60. let za vedení básníka Jana Skácela, nechyběla ani závěrečná agónie 69. roku. Bylo to poučné, smutné, a zajímavým způsobem konzervativní, neboť především pamětnicky soustředěně sebeoslavné. S publikem se nakonec nediskutovalo. Proč? Nikdo nevysvětlil... ale proč taky, že? Nikdo ani neprotestoval. Vše bylo jasné? Bylo přece tolik nezodpovězených otázek. Například: Proč byl Host obnoven až tak pozdě? A proč jeho zakladatelé o nic takového neusilovali?

Možná, že se mýlím, ale ani v druhém dnu jsem už neměl díky tomu zážitku chuť navštívit avízované a bezesporu lákavé čtené populární a mladé spisovatelky Petry Soukupové, ZDE. (A propos, chtěl jsem si tím trochu poopravit svůj předsudečný názor, že ona, stejně jako jiné "nové mladé" hvězdičky literárního nebe -- ta tolik prosazovaná jména v trianglu Soukupová-Hůlová-Tučková -- jsou jen nějakým zoufalým marketingovým produktem, neboť nemohou mít přece, ani jedna, za svůj tak krátký život žádnou podstatnou zkušenost. Inu, tentokrát jsem se o srovnání připravil. Příště. Příště to napravím...)

Na festivalu NAIFF věnovaném filmům o domorodých lidech jsem se zdržel déle a snad i jaksi bez předsudků, byť se nabízely rovněž, neboť tu byla diskuse velmi svobodná, s publikem se tu počítalo, dokonce to místy vypadalo, že publikum je v hlavní roli. Vítězným filmem se stal snímek, který jsem shodou okolností zhlédl -- film o dětských čarodějích, ZDE. Víte, co se vám stane, když vám zatlučou šesticentimetrový hřebík do hlavy?

Brno má svou zvláštní náladu, vlídnost a laskavost, a v kavárnách, kam se dostanete (například Spolek v Orlí, nebo Avia v Botanické - doporučuji velice!), chybí ta všudypřítomná pražská arogance. Mají tu pro vás upřímný úsměv, a nezapomenou se vás zeptat, zda vám nic nechybí. To v Praze se pořád jen ptají: "Dáte si ještě něco?" Ne, děkuji... Najdete mne v Brně.

Kniha / Město evropské avantgardy. Když před dvěma lety vystoupil ve Francouzském institutu profesor Bernard Michel, byla to senzace. Skromný a uctivý emeritní profesor a doyen francouzské slavistiky tu představil svou knihu: Prague, belle époque (Aubier, 2008). Nyní stejná knížka vychází péčí nakladatelství Argo, které udělalo z belle époque, považte: avantgardu, ZDE . Za takový posun by měli v Ostrovní ulici popravovat! Koho to proboha napadlo?

Po dlouhé době je ale vydání profesora Michela záslužné, neboť vedle Françoise Fojtö je to jediný skutečný znalec doby, kterou správně rámuje lety 1895-1928, ačkoliv ten přechod do 1. republiky je značným překročením belle époque -- a patrně právě toto vedlo editory ke změně názvu. On sám si dokonce myslí, že ta změna je k lepšímu -- ale není. Ovšem rok 1928, rok před krachem na burze, skutečně poznáte už jen hřbety knih v každém antikvariátu dosud. Už to ale nebyla belle époque. Kniha je to výpravná, opulentní, tak trochu nafouklá a -- drahá (za snobismus se má platit, n'est-ce pas?).

Rozpravy páně profesorovy jsou ale uvážlivé, i když je tu cítit, že místy je za nimi podrážděnost z míry dezinterpretace, která některé dějinné souvislosti postihla. Kritiku Jiřímu Peňásovi se líbí zejména profesorův výklad Franze Kafky, proto také rozhovor s ním Kafkou titulkuje, ZDE.

Ve snaze ale vysvětlit vše důvody interními, profesor přeci jen maskuje věci, které měly své počátky právě v onom -- i jím značně vyžehleném -- soužití tří etnik, jak se o Praze trochu nepatřičně neustále omílá. Sociologie Prahy se u něj stává místem, v němž konflikty vlastně nebyly, a Franz Kafka se tu proto musel cítit naprosto skvěle. Oproti Michelově předchozí knize, která v češtině vyšla (Smrt dvouhlavého orla, Mladá fronta, 1994), je to kniha méně reportážní, a Praha se mu stala -- jako už mnohým jiným -- útočištěm i východiskem pro pochopení celku. Vyplatí se jí prolistovat, začtete-li se, už ji nepustíte...

Méně příjemné jsou Michelovy novinářské úvahy, které se týkají Romů nebo Franze Josefa. Číst titulky, v nichž to vypadá jako monarchistická propaganda (o hygieně Romů toho asi ví také hodně), a to z úst francouzského historika, to je přeci jenom silné kafe. Ta nostalgie, která se vrací z časů Rakouska-Uherska, zastírá, že tu nebylo všeobecné hlasovací právo, občany byli jen někteří a milionům lidí vládla pouze jedna rodina, jejíž členové to prostě nemohli zvládnout (občas byli dementní, nebo minimálně neurotičtí). Nejsem si jistý, jak v rozhovoru s Michelem titulkuje novinářka Martina Buláková, že to bylo nějaké "blaho", ZDE.

Ale každá doba chce jen nově nahlédnout, co již dávno zmizelo. Lidé touží po něčem, čeho se jim nedostává. Jen bohužel zapomínají, že v té mlze dávného blaha bylo mnohdy více sazí, než si jsou schopni připustit. Ty saze potom bouchly v 1. světové válce. Kolik lidí tohle blaho stálo život?

Vytisknout