Svět se bouří proti škrtům

27. 9. 2010

Francouzi: Neříkejte jim poraženecké sýrožroutské opice

Tento měsíc se do ulic vydal víc než milion Francouzů, aby protestovali proti škrtům ve vládním rozpočtu navrhovaným prezidentem Nikolasem Sarkozym. Shromáždění byla součástí čtyřiadvacetihodinové stávky, která navrch k uzavření škol po celé zemi ještě zastavila leteckou dopravu a železnici. Protesty vyvolaly plány vlády zvýšit věk pro odchod do důchodu z 60 na 62 let, i když Francie již má jednu z nejnižších měr odchodu do důchodu v Evropě. Opozice byla vyvolána také odporem vůči plánům na propuštění 7 000 učitelů, navrhovaným prodloužením výplatních termínů zaměstanců veřejného sektoru a plány na snížení penzí.

Masová účast milionu lidí ve Francii je funkcionálním ekvivalentem 4,5 milionu ve Spojených státech. Takové hnutí proti škrtům v rozpočtech jednotlivých států a masovému propouštění zaměstnanců veřejného sektoru nebylo k vidění, navzdory faktu, že tento segment ekonomiky tradičně profituje z nejsilnější zaměstnanecké organizace prostřednictvím trvajícího spoléhání se na na masovou odborovou organizovanost.

Nejde také o první protest ve Francii během posledních let. Vloni v červnu protestoval proti navrhovaným rozpočtovým škrtům takřka milion lidí - což je známkou trvalé celonárodní aktivistické kampaně, která neustává, dokud vláda od úsporných opatření neustoupí. Případ Francie ukazuje, že to nemusí být nouze, co naučí Dalibora housti. Dobře zajištění lidé se mohou organizovat kvůli obraně těžce vybojovaných zvýšení mezd a dalších výhod, a nemusíme čekat, až budou na pokraji bídy (tak jako Američané), aby se zapojili do aktivismu a protestů. Samozřejmě, bohatá historie francouzských odborů napomohla vyvolání trvajícího odporu vůči škrtům, zatímco americká veřejnost zaujímala v minulých dekádách vůči odborové organizovanosti zaměstnanců stále větší odstup (odbory dnes reprezentují méně než 15% všech amerických zaměstnanců)...

Úpadek Evropy: Protesty proti poklesu životního standardu v Británii, Španělsku a Řecku

Zatímco naprostá většina Američanů zůstává pasivní a přijímá "nutnost" masivních rozpočtových škrtů a masivního propouštění, což ekonomickou krizi nevyhnutelně zhorší, odboroví aktivisté v Evropě se ve svých zemích chápou iniciativy a odmítají obdobné úsilí. Letošní červen znamenal vznik národní rebelie ve Španělsku, kde došlo k celodenní stávce na protest proti 5% snížení mezd ve veřejném sektoru hrozícímu učitelům, hasičům, zdravotnímu personálu a dalším zaměstnancům regionálních úřadů. Škrty byly prosazeny ve jménu vyrovnaných rozpočtů a ochrany prosperity potomků, což je ironie, jestliže dnes útočíte na životní standard rodičů i dětí. Rebelie ve Španělsku byla opravdu masivní, účastnilo se jí odhadem 75-80% zaměstnanců veřejného sektoru - neboli více jak 2,5 milionu lidí.

Španělská vláda si přeje další škrty, chce v roce 2011 zmrazit platy a budoucí penze, které nebudou navyšovány podle vývoje inflace. Španělští zaměstnanci vysílají signál, že nechtějí ustoupit bez boje. V okamžiku, kdy nezaměstnanost přesahuje 20% (celkově jsou bez práce čtyři miliony lidí a podzaměstnanost se týká 40% populace), španělští zaměstnanci se staví na odpor a říkají "už ne"!

Letní protesty v Řecku měly přitáhnout pozornost k rostoucí národní bídě. Každý pátý Řek teď žije pod hranicí chudoby, a situace se nepochybně po provedení úsporných opatření - včetně zvýšení daní, snižování výdajů a zmrazení penzí - dále zhorší. V červenci 2010 zaměstnanci řeckého veřejného sektoru provedli půl tuctu stávek a vynutili si odstavení veřejné dopravy a uzavření škol, soudů, nemocnic i redakcí...

V Británii v červnu studenti a zaměstnanci stovky univerzit společně zorganizovali v kampusech protesty proti plánovanému propouštění, snižování mezd a rušení kursů. Veřejnost se nenechala zmást postupnými škrty, které měly být uplatňovány během několika let, ale ovlivnily by tři čtvrtiny škol. Škrty dosahují hodnoty přibližně 200 milionů liber...

Protesty v USA: Na co čekáme?

Také Spojené státy trpí v důsledku vlastní ekonomické kalamity. Nezaměstnanost výrazně roste, zatímco masivní škrty v rozpočtech jednotlivých států nadále zasahují nesčetné zaměstnance veřejného sektoru. Podzaměstnanost nyní přesahuje 20%, zatímco výplata dávek v nezaměstnanosti byla po rozhořčené letní debatě mezi oběma stranami jakžtakž prodloužena. Aby byly věci ještě horší, ekonomika vykazuje sotva nějaké známky skutečného oživení, zatímco kolem obchází strašidlo budoucích selhání bank a finančního sektoru.

Mnozí se podiví, proč existuje tolik aktivismu ve zbytku světa, ale mnohem méně je ho ve Spojených státech? Částečné vysvětlení představuje fakt, že zaměstnanci v Řecku, Španělsku, Mozambiku, Jihoafrické republice a Bangladéši se mají mnohem hůře... Toto vysvětlení je však v nejlepším případě pouze částečné. Británie je v mnoha ohledech charakterizována relativně silnějším sociálním státem (zejména pokud jde o zdravotní péči) než USA, a méně extrémními podmínkami zaměstnanců... Jenže zaměstnanci britského veřejného sektoru jsou mnohem organizovanější a netolerují osekávání veřejného vzdělávání. Francie má srovnatelnou úroveň nezaměstnanosti jako USA a mnohem rozvinutější sociální stát, ale zaměstnanci přesto odpověděli na rozpočtové škrty koordinovanou celonárodní kampaní. V kontrastu s tím americké protesty proti mnohem větším úsporným opatřením (ve formě masového propouštění a hovorů o výrazném seškrtání penzí) se setkaly v nejlepším případě s roztříštěnými místními protesty. Napříč celou zemí se neobjevuje žádná výrazná kampaň, ani ji nelze zahlédnout na horizontu někde v blízké budoucnosti.

Relativně silnější postavení odborů v Západní Evropě slabé protesty v USA také úplně nevysvětluje. Většina výše zmíněných stávek a protestů byla vedena zaměstnanci veřejného sektoru, což je ta oblast americké ekonomiky, která byla tradičně charakterizována silnou odborovou organizovaností. Zatímco v soukromém sektoru je členy odborů pouze 7,2% zaměstnanců, ve veřejném sektoru je to takřka 40% - a tento údaj ve skutečnosti mezi lety 2008 - 2009 vzrostl.

Hlavní příčinou americké apatie je patrně depolitizace amerického elektorátu a nedostatek kolektivního vědomí pracujících tříd. Většina Američanů nedůvěřuje svým politickým zástupcům, zatímco rostoucí část jich cítí, že se ve věci zlepšení životní úrovně nemůže spoléhat na národní vládu. Posledně zmíněný trend by měl obzvláště znepokojovat ty na levici, kteří v národní vládě vidí primární prostředek, jak prosadit zlepšení životní úrovně mas a stanovit a prosazovat veřejný zájem...

Dokud nebudeme čelit strukturálním problémům postihujícím americkou společnost, dočkáme se jen malého pokroku v organizování mas k protestům proti reakcionářskému útoku na obyvatelstvo... Američané si musejí připustit, že jediná cesta vpřed vede přes přímou konfrontaci politických a ekonomických elit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout