Vivat každá zakázka na zbraně, vivant ti, kdo přitom hbitě "rozfrcají" prostředky státu (který vždycky šetří, kde může)

8. 9. 2010 / Miloš Dokulil

Zrovna teď jsme si mohli přečíst nemálo poučné -- ne-li zároveň nanejvýš otřesné -- sdělení o tom, jak "vynikajícím" bojovým prostředkem jsou transportéry Pandur. To na vodě by -- bez ocelových plátů -- zřejmě úspěšně plavaly také selské vozy z vozové hradby Žižkovy, přitom zřejmě dodané zadarmo ve vlastní samoobsluze božích bojovníků; takže žádné výdaje pro daňové poplatníky nebo přímo jakoby jen pro kdesi svou autoritou vzdálený stát, který sice šetří, kde může, ale šetřit na obranu -- pochopitelně -- nemůže!

Přitom právě dodávky vojenského materiálu jako kdyby byly tím artiklem, kde přece ono husitské "na množství nehleďte" jako kdyby se privilegovaně týkalo ne množství a účinnosti zbraní a vojenského materiálu vůči potenciálnímu nepříteli, ale jen finančních prostředků na ne vynaložených. Také proto se zřejmě až příliš často podepisují takové zakázky málem posledních pár hodin fungování v úřadě, pokud možno s dalšími požehnanými prostředníky, bez veřejně probíhající soutěže (copak tu nejde o nutnost "utajení"?), a s finančními rezervami (že by na diskrétní "všimné", také pro ty, kteří projektu za horentní sumy pomohou k realizaci?).

Na počátku 15. století bylo možné se vydat na obranu státu okamžitě osobně (dokonce bez povolávacího rozkazu) a zprvu bez přiměřené kvalifikace, jak si potom následně počínat. Stačilo vzít ze chléva vidle nebo ze stodoly cep! A České království nemuselo vydat na "obranu" groš. --- Předběžná poznámka, jako kdyby nikoli k věci: V 21. století jsme si již také -- po počáteční nemalé nedůvěře -- zvykli na to, že třeba zrovna něco tak rafinovaného jako zrovna počítače jsou pořád stále dalšími skoky dokonalejší, ale ještě k většímu podivu je, že v obdobných skocích srovnatelně skáče dolů jejich cena. S touhle odvážnou myšlenkou, která spíše vypadala jen jako provokace, přišel už málem před půl stoletím jistý Gordon E. Moore. Říká se tomu "Mooreův zákon". (Každé zhruba necelé dva roky se zdvojnásobí počet integrovaných obvodů na čipu, ale zároveň se obdobně -- v nepochopitelném protipohybu -- také jejich výroba zlevní. Takže tu máme geometrickou řadu; k vyšší kvalitě za srovnatelně nižší cenu.)

Kupodivu u zbraní sice roste rafinovanost jejich uplatnění (jen pomysleme třeba na malá letadélka řízená na cíl na dálku bez pilota), ale také přitom přibývá doplňkové výbavy, a ta může být nakonec cenově dražší než vlastní zařízení. Také tomu tak je v současnosti. Letadla jsou stále dražší, také letadlové lodě či ponorky. Třeba hned sousední Německo také již zvažuje, že bude nějak nutné šetřit finanční prostředky i na obranu. Už personálně; armáda SRN by měla zeštíhlet (aspoň o třetinu). Americké bojové letouny F-16 ("Falcon, tj. "Sokol") stály nějakých 50 až 60 milionů dolarů kus. Nový F-22 ("Raptor", tj. "Dravec") už ale stojí třikrát tolik než F-16 (tedy $160 milionů), a s "doprovodnými" náklady nakonec sedmkrát tolik (tedy $350 milionů!). Zbrojařské firmy si budou mazat kapsy?

Pozn. ŠOK: Prominou mi, ale ozvat se musím. Ne vše je zlodějina. Trabant byl taky levnější než Superb. F-16 je letoun pro vzdušnou převahu nad stepí, pralesem či pouští. Nad moderním - byť prozatím hypotetickým - válčištěm je jako koroptev, určená k sestřelu. Jeho schopnost boje je omezena radary, protileteckými raketami, omezenou rychlostí, manévrovatelností a výzbrojí. Každá sranda něco stojí. A vždy je levnější vyvíjet a používat asymetrickou protizbraň (radar+rakety), než víceúčlový nesestřelitelný letoun pro letecké bitvy se špičkovými letouny protivníka. O této pravdě se přesvědčili i Rusové v Gruzii, kteří si mysleli několik dní bláhově, že bitevník je jeden jako druhý. Díky několika raketometům průměrné úrovně, podpořené ovšem radary špičkové úrovně, přišli o několik letounů druhé kategorie. Raketa stála padesát tisíc dolarů, letoun několik desítek milionů. Kvalitu zbraní prověřují války.

Přitom tu nepadlo slovo o celkové situaci ve světě a možných ozbrojených hrozbách v něm. Světové konflikty bývají vyvolány bojem o novou hegemonii. Nejde-li o přípravu na takovou situaci, ty "menší" války probíhají prakticky nepřetržitě a je svízelná otázka, zda "klasickými" prostředky lze zabránit terorismu nebo jej potlačit. (Přímo v Afghánistánu by bylo potřeba mít prý více vrtulníků, ne obrněné vozy.)

ČR má pochopitelně své závazky vůči NATO. Ve střední Evropě (jako politickém prostoru) přímé vojenské nebezpečí žádnému státu nehrozí. Výdaje na zbraně jsou vždy enormní, a ty zbraně přitom rychle zastarávají. Je tu vůbec korektně zodpověditelná otázka, proč vůbec mohlo dojít ke kontraktu na "Pandury" (navíc i v tom neslýchaném počtu, o jejich bojové kvalitě nemluvě)?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 8.9. 2010