Podstata politické imbecility

8. 9. 2010 / Jiří Baťa

Dovolím si uvést jeden z mnoha názorů, kterým se pan Přemysl Čech vyjádřil v  Blogu.iDNES.cz (06.09.10) ve svém "Otevřeném dopise premiérovi Nečasovi" ke stavu naší společnosti, kde kromě jiného píše: "Dnes víme, že se po 20 letech v Česku vlastně nic nezměnilo. Politika je chápána jako vstupenka k lepšímu korytu a nikoliv jako služba veřejnosti. Zahraničí nás (ČR) sice akceptují jako zemi krásnou to na pohled, ale jestli vládne pravice nebo levice je jedno, protože všechno je jedna pakáž!" Jistě, nic nového pod sluncem, pokud si tato slova nedáme do souvislosti s jiným názorem, který tak nějak definuje podstatu výše uvedeného názoru P. Čecha.

Takže na jiném místě v netové síti jsem se dočetl tento názor: " Nelíbí se mi používání výrazů (pojmenování) levice-pravice...Snad se na mne nebudete zlobit, když ocituji José Ortegu y Gasseta : "Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jenž si člověk může vybrat, chce li se stát imbecilem - oba tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami mravního ochrnutí". Je to citát z roku 1930. Osobně si myslím, že si tyto výrazy -- názvy či pojmenování vymysleli politici, aby tak mohli lidi rozdělit a panovat."

Názor pana P. Čecha objektivně vyjadřuje politickou situaci ve společnosti. Nespokojenost se nevyskytuje jen v řadách obyčejných občanů, ale čím dál více i mezi malými, středními podnikateli či v jiných vrstvách společnosti, které nemají žádnou možnost ovlivnit politiku vlády, resp. zúčastnit či podílet se na utváření vhodných a přijatelných podmínek pro život většiny občanů republiky. A pokud i ano, pak vláda, politické strany, potažmo parlament na požadavky nebo připomínky občanů nereagují přiměřeně, dostatečně, jestli vůbec. Jinými slovy, či slovy pana Čecha, je jedno, kdo momentálně vládne, protože ani jedna ani druhá strana politického spektra nemají nejmenší zájem na poskytování služeb veřejnosti, zajišťování sociálně únosných podmínek pro život občanů. A je jedno, zda se jedná o občana zaměstnance, podnikatele, zdravotní personál či záchranáře, zdravého či nemocného, mladého nebo starého. Z čehož následně vychází opodstatněnost výroku zmíněného y Gasseta.

Z výše uvedeného vyplývá jakési ponaučení a výzva pro blízkou budoucnost. Nejen z výše uvedených názorů, ale z celosvětových poznatků vyplývá, že kapitalistický systém ztrácí na dechu, ztrácí pozice a dostává se do svých vlastních kleští. Svou nezkrotnou chamtivostí, nenasytností, svou bezohledností, antisociálností a bezbřehou touhou po moci. Jenže toto mravní ochrnutí v podobě kapitalisticko-vykořisťovatelské imbecility je neléčitelné. Jediná medicína pro tuto chorobu je likvidace kapitalismu jako takového. Imbecilita kapitalismu je ve značně pokročilém stavu, nicméně její finanční kapitál, tak jako v jiných případech, kdy lze za peníze všechno, jsou to i v tomto případě zase peníze jako mocné "afrodisiatikum", které je zatím drží při síle a aktivitě. Neznamená to však, že je nevyčerpatelné, je řada náznaků, že síly i moc docházejí. Bez zajímavosti není fakt, že si k tomu sami pomáhají. Současná a stále trvající světová ekonomická krize se rovná morové ráně způsobené zanedbanou společenskou hygienou. Špinavé kšefty, špinavé peníze, špinavá politika, špinavá morálka, to je důsledek infekce, vnesené do řad kapitalistického mocnářství. Vezmeme-li v úvahu, že (především) pravicové politiky netíží ani nečisté svědomí, pak je té nečistoty příliš na to, aby systém dlouhodobě přežil.

Kromě toho se na scéně objevuje i nový element medicíny v podobě tzv. přímé demokracie. Lze to také nazvat "plíživým nebezpečím pro kapitalismus". Něco podobného se vyskytovalo i za totality, tenkrát to však pro kapitalismus znamenalo "plíživé rudé nebezpečí". (Pak že se "dějiny" neopakují). Na rozdíl od "rudého" nebezpečí však v tomto případě nejde o nebezpečí, vycházející z  pravo či levostranných politických ambicí, tedy z úmyslu získání postavení, prospěchu a moci z vládnut, ale z cela prozaické apolitické neutrality.

Přímá demokracie není totéž jako demokracie, notabene demokracie v našich podmínkách. Trvám na faktu, že současná, vládou a politickými stranami (až na výjimky) proklamovaná demokracie není nic jiného než pseudodemokracie, demokratický paskvil, který jednostranně vyhovuje vládnoucí straně (bez rozdílu, zda pravicové či levicové). Hrátky na pravostředové či levostředové politické směry některých stran jen nabízí falešné nabídky občanům-voličům, které v předvolebním období potřebují získat pro svoje kandidátky, aby po eventuálním zvolení své středové programy ignorovali a prosazovali své původní pravo či levostranné programy a záměry. Bez ohledu na to, co voličům ve svých programech předkládali. Tomu právě čelí přímá demokracie, tedysnaha oprostit vládnutí od politických ideologií, aby vládnutí bylo apolitické a vycházelo z vědomí spravedlivých potřeb občanů. Není zde dostatek místa ani času interpretovat celou charakteristiku přímé demokracie, je to téma složité (byť ve své podstatě velmi jednoduché), ale pro pochopení podstaty přímé demokracie to pro mnohé (neřadové občany) může být existenciální problém. Je to ovšem otázka chtění zda porozumět, či v zásadě odmítnout, což ovšem je na každém jednotlivci, především z politických, ekonomických a podnikatelských kruhů, kde smysl pro pochopení (tzn. pro sociální spravedlnost a solidaritu) se dá dost těžko předpokládat. Nicméně ne vždy a všechno závisí jen na nich.

Arogantní mocenské přehlížení a nerespektování zákonů, potažmo samotné Ústavy ČR, je pro naše současné politiky typické. O to horší, že bez následků. Příčinou toho je tolik nežádoucí imunita. Proto se může stát beztrestným konání a činnost, která v jiném odvětví společenského života nemá na beztrestnost šanci. Ba i tam, kde dosah imunity nedosáhne, cesta spravedlnosti nevede, protože korupce, styky a peníze neznají hranic, tím méně zákony (kauza Čunek). Takovému šlendriánu moci by mělo čelit právo občanů, které mu dává i Ústava ČR: právo na petice, právo na referendum. Jedno ani druhé však (až na nepolitické obsahy případů) nemají šanci na politické uplatnění, resp.  respekt vlády a parlamentu. O podpoře prezidenta nemluvě.

Je proto nutné, pro samý začátek v boji proti všem politickým a mocenským činům a tendencím, resp. svéráznému pojetí demokracie současných politiků, dosáhnout úspěchu v podobě prvního bodu stupnice hodnot přímé demokracie: uznání práva na (vše)obecné referendum občanů, které by mělo vyznít připravovanou peticí pro tento požadavek. Bude-li toho dosaženo (a lze očekávat, že občané tuto výzvu k podpisu petice přijmou za své), bude snažší čelit svéráznému, nespravedlivému a protiobčanskému vládnutí té které (dnes pravicové) vlády. Není to cíl snadný, ale pokud se občané ztotožní s názory pana P. Čecha a dalším názorem výše uvedeným, nemělo by být jejich rozhodování zas až tak obtížné. Je to jen otázka chtění či nechtění, porozumění či neporozumění smyslu a cílů, které přímá demokracie má. Ty, velmi zjednodušeně, jsou: Ne politikům, ale nestranné právo a spravedlnost pro všechny občany.

Vytisknout