Jaký Nečas, takový Joch

8. 9. 2010 / Jiří Jírovec

Otázka "kdo je Roman Joch" je absurdně vláčena médii. Ptát se musíme na to, kdo je Petr Nečas, jeho živitel. Je-li to hlupák, pak je jeho spojení s tímto poradcem přes lidská práva dobrou zárukou neúspěchu a zbabranosti.

Roman Joch se stal v jistém smyslu celebritou. Jeho názory jsou konzervativně severoamerické. Primitivů, kteří bezmyšlenkovitě, nebo přesněji, se zbožnou oddaností přijímají propagandu odjinud, je dost. Horší je, když český ministerský předseda takové lidi zaměstná jako své poradce a ještě jim podkuřuje, že jejich názory jsou zajímavé.

Kdyby měl Petr Nečas zájem, mohu mu za polovinu toho, co bude platit Jochovi, poskytnout daleko cennější informace. Protože mi nejde mi o peníze, dal bych celou odměnu poukázat na konto Paraple.

Upozornil bych pana premiéra na to, že pokud mají lidská práva platit pro všechny, je třeba chránit menšiny před diktátem většiny. Rasismus v USA může posloužit jako velmi dobrý příklad.

Pan Nečas se narodil v době, kdy černoši (nyní zvaní Afroameričané) nesměli do objektů vyhražených jen pro bílé.

V době kdy Collin Powell jezdil z Washingtonu domů na Floridu, byl na celé trase pouze jeden hotel, kde se mohl ubytovat. Vše ostatní bylo jen pro bílé. Když Frank Sinatra jezdil se svým programem po USA, jeho černá hvězda (Sammy Davis Jr.) nemohla být ubytována ve stejném hotelu.

George Wallace Jr., guvernér Alabamy, se ještě v roce 1963 pokoušel vlastním tělem hájit bělobu University of Alabama před jejím znečištěním černým živlem -- přesněji řečeno třemi studenty, kteří se přišli registrovat.

Pokud jde o oblast lidských práv v USA není důležité, znát jméno Ronald Reagan. Významnější jsou Lyndon Johnston, Martin Luther King Jr. a třeba Pete Seger.

Bílí američtí jochové se samozřejmě oháněli a ohánějí americkou ústavou a tím, že jsou si všichni rovni. Z jejich hlediska bylo hnutí za občanská práva černochů nevhodné, pokud ne přímo škodlivé. Nicméně se ukázalo, že jedině organizované akce menšiny vedly k významným změnám v americké společnosti.

Zajímavý obrázek nabízí i profesionální sport. V baseballu se první černoch dostal do bílého mužstva již v roce 1884, ale všechny budoucí smlouvy s černými hráči byly v roce 1887 zakázány a liga zůstala segregovaná až do 40. let dvacátého století. V košíkové se první černošský hráč objevil v roce 1950.

Když v roce 1936 vyhrál Jesse Owens čtyři zlaté medaile, Hitler mu údajně odmítl podat ruku, protože byl černoch, kdežto vůdce naopak rasista. Owens měl ovšem z USA dobrý trénink, i když se o tom moc nemluví. Když Jesse studoval na Ohio State University musel s ostatními černochy bydlet mimo universitní kampus a při cestách se sportovním týmem směl bydlet a jíst jen v hotelech a restauracích "pouze pro černé".

Když už si čeští politici berou USA za vzor, měli by si jako poradce zvolit lidi, kteří jsou schopni z vývoje v USA (za posledních šedesát let) udělat alespoň ten závěr, že se tam podařily významné společenské změny, kdežto Česko klesá směrem k rasismu a xenofobii.

Kdyby si Petr Nečas najal sociologa, který o USA něco ví, dozvěděl by se nepochybně i další zajímavé věci. Třeba to, kolik zanedbání afroamerické populace v minulosti stojí americkou společnost teď a kolik ještě bude stát.

Kdyby si najal náboženského poradce, zjistil by, že USA a potažmo svět stejně řídí prostředník Boha na zemi Ježíš Kristus. Alespoň tak praví jeho vykladači nebo teleevangelisti (což je synonymum pro šarlatánství). Stačí jim poslat pár stovek a oni se již pomodlí za zdraví, finance či jinou okamžitou potřebu. Není žádný důvod, proč by patřičný obolus nemohl zachránit třeba českou státní pokladnu. Stačí být poslušný a věřit v zázraky.

Ano, pane premiére, neztrácejte čas s jochy a nakupujte raději u odborníků.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 8.9. 2010