DOKUMENT

Klaus: Jde mi o autoritu parlamentu jako suveréna

8. 9. 2010 / Václav Klaus

Po opakujících se patových výsledcích voleb, v nichž o tom, kdo sestaví vládu, rozhodoval jeden či dva poslanecké mandáty, se letos stalo něco jiného. Došlo k překreslení politické mapy, které je svým rozsahem mimořádné. I v minulosti jsme sice zažili, že do sněmovny přišli poslanci nových stran, které dostaly důvěru na základě předpokladu, že cokoli nového je vždy lepší než to staré, zavedené a vyzkoušené, ale většinou to nevyšlo. I tentokráte se teprve ukáže, zda u nás vzniká úplně jiné rozvrstvení politických sil, či zda budou očekávání voličů opět zklamána.

Překvapivých změn je celá řada:

• poprvé od roku 1918 nebyla do sněmovny zvolena lidová strana;
• dvě, v posledním dvacetiletí nejsilnější strany na levici a pravici výrazně oslabily na úkor stran nových, které naopak získaly velmi silný mandát;
• prvně po téměř dvou desetiletích mají strany vládní koalice výraznou parlamentní většinu, což může umožnit klidnější vládnutí a zemi přinést tolik potřebnou stabilitu;
• první týdny a měsíce ukazují i to, že ubylo hrubostí a osobních útoků, což se snad ve sněmovně projeví i na klidnější a dělnější komunikaci. Přál bych to Vám, ale i celé veřejnosti.

Nejsem zastáncem oslabování ideového politického soupeření, ale věřím v jeho vyzrálejší a kultivovanější podobu. Bylo by dobré, kdyby i v zásadních a jistě oprávněných politických střetech ubylo vulgarit, zkratovitých reakcí a nedůstojných schválností. I v tomto ohledu, nejenom tvorbou zákonů, je parlament normotvorným prostorem, neboť, ať si to přejeme, či nikoli, atmosféra ve sněmovně, prezentovaná veřejnosti prostřednictvím médií, na atmosféru v celé společnosti působí. Chci věřit, že jak nové složení Poslanecké sněmovny, tak změny ve vedení hlavních politických stran ke kulturnější a pozitivnější tváři naší politické scény povedou.

To všechno jsou v zásadě pozitivní změny. Neměli bychom ovšem současně zapomínat na dnes trochu pozapomenutou věc, která byla předstupněm květnové malé "voličské revoluce". Bez ohledu na to, zda nám volební výsledky vyhovují, či jsme z nich zklamáni, nesou na sobě zřetelný stín, který se týká samotné podstaty naší parlamentní demokracie. Mám na mysli bezprecedentní zásah Ústavního soudu, který znemožnil loňské podzimní konání předčasných voleb v termínu, o kterém přijetím ústavního zákona o zkrácení volebního období rozhodly předchozí sněmovna i Senát. Nebylo to politicky neutrální. Politika se vždy odehrává v konkrétním čase a volby jsou v čase podmíněným výrazem postojů veřejnosti. Nemůže být pochyb o tom, že pokud by volby proběhly v termínu, který stanovil zákonodárce, byly by jejich výsledky jiné. Posunutí volebního termínu o více než půl roku situaci změnilo.

Nemluvím o tom proto, že bych chtěl jakkoli relativizovat legitimitu volebních výsledků z letošního května. Připomínám tuto věc právě zde a právě teď z důvodů zásadních a systémových. Jde mi o autoritu parlamentu jako suveréna, jako primárního zdroje, z něhož vyvěrají a z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě - tedy včetně moci výkonné a soudní. Pro demokracii je ničivé, bude-li pokračovat trend, který v posledních letech pozorujeme u nás i v celé Evropě, že si různá soudní tělesa pro sebe usurpují větší díl moci, než jim přísluší. Nesmíme se smířit s tím, že Ústavní soud, místo toho, aby ústavu vykládal, do základního zákona naší země samovolně zasahuje a nad rámec svých pravomocí ústavní zákony mění.

Jsem přesvědčen, že parlament, tedy instituce vzniklá v přímých, rovných a všeobecných volbách, tedy skutečná tresť a obsah pojmu demokracie, musí svou autoritu bránit a prosazovat. Proto by se tato sněmovna měla zabývat i redefinicí postavení Ústavního soudu v našem ústavním systému tak, aby nemohl fungovat jako svým způsobem třetí - a často rozhodující, neboť už nikým nekontrolovatelná - parlamentní komora. Ústavnímu soudu patří role vykladatele a strážce ústavy ve vztahu k obecným zákonům, nikoli role faktického ústavodárce. Touto mocí jsou v parlamentní demokracii nadáni výhradně přímo volení zástupci občanů. Pokud tendence k pozvolné proměně této elementární zásady bude u nás i ve světě pokračovat, hrozí hluboká eroze demokracie.

Stejně tak bychom neměli přistupovat na to, aby byl náš parlament pouhou převodní pákou rozhodnutí, nařízení či zákonů, které nevznikly přímo z potřeby voličů našich, respektive které nejsou odrazem jejich autentických zájmů. Mám tím na mysli mechanické přebírání legislativy a nařízení Evropské unie, zvláště těch jejích částí, které se netýkají chodu společného evropského prostoru, ale které "shora" a často mimořádně necitlivě zasahují do výsostných a detailních pravomocí České republiky a zájmů jejich občanů.

Je třeba dávat pozor i na to, že takzvané povinné přebírání norem Evropské unie v předcházejících letech v nemalém počtu případů krylo pokusy některých domácích politických sil vnášet do našeho právního prostředí prvky, které by při standardní parlamentní proceduře neměly šanci na úspěch. Jde o známé případy, kdy jsme aktivisticky šli dále, než Brusel nařizoval. Často jsem se s takovými zákony v rámci svých ústavních pravomocí potýkal a vracel je sněmovně k novému projednání. Byl bych rád, kdyby se tato sněmovna chovala i v těchto záležitostech mnohem sebevědoměji. Bylo by to určitě ku prospěchu naší republiky.

Rád bych zmínil ještě jednu spornou věc. Jde o různé, často dobře míněné iniciativy jednotlivých poslanců, kteří přicházejí s návrhy zákonů, které v izolovaném detailu mohou vypadat pozitivně, ale které nám ve svém celku či součtu postupně ubírají svobodu. V představě jejich navrhovatelů, že vědí, co je pro ostatní prospěšné, správné, dobré či zdravé, jsou vytvářeny další a další zákazy, příkazy a omezení, jako by už těch současných nebyl nadbytek. Jsem přesvědčen, že má do sněmovny s návrhy zákonů přicházet primárně vláda a že jednotliví poslanci či senátoři mají své právo legislativní poslanecké iniciativy využívat jen ve zcela krajních, výjimečných případech. A pokud někdo má ambice prospět společnosti, bylo by dobře, kdyby postupoval v opačném směru. Kdyby přišel s metodou, jak pročistit, zjednodušit a zpřehlednit náš zaplevelený právní řád, a kdyby pro to dokázal získat kolegy zákonodárce. To by byl pro naši svobodu a demokracii významný čin. Věřím, že se v této sněmovně takoví poslanci najdou.

Vše, o čem hovořím, má vztah k tomu, co mi jako prezidentu republiky leží na srdci především. Tím je zvyšování důvěry našich občanů k parlamentnímu systému jako takovému. Na tom se musí podílet všechny ústavní a státní instituce, vláda, soudy, policie i regionální a místní samospráva. Parlament a jeho Poslanecká sněmovna má v tomto - pro mne nejdůležitějším ze všech úkolů - roli klíčovou.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, máte velkou příležitost vrátit sněmovně v očích veřejnosti vážnost, která jí patří. Je to podmínka nutná - i když ne postačující - k tomu, aby veřejnost demokracii a svému státu důvěřovala více než dosud. Zda z dnešní komplikované chvíle vyjdeme posíleni, zda bude naše republika místem ekonomické prosperity a duchovního růstu, to záleží na každém z nás a na každém z našich spoluobčanů. Avšak odpovědnost Vás, nově zvolených zákonodárců, je v tomto ohledu zcela mimořádná.

Pokud si současná vládní koalice uchová elementární soudržnost, máme příležitost, která se již nemusí opakovat. Jednoznačné rozvrstvení sil dává naději, že složité reformy, které před námi stojí, a jejichž společným jmenovatelem je deficit našich veřejných financí, mají právě teď větší šanci na řešení než v minulých letech.

Bohužel nejde o věci nové a neznámé. Ve svém vystoupení ve sněmovně jsem v říjnu roku 2003 řekl, že cituji: "jako občan i jako hlava státu nemohu přehlédnout, že byl státní rozpočet na rok 2004 připraven s nejvyšším deficitem v historii naší země a to nejen za období od vzniku samostatné České republiky". Dále jsem řekl, že dnes známé návrhy "jsou spíše variantou tzv. úsporných balíčků, než východiskem ke skutečné systémové změně". A tuto část svého projevu jsem zakončil větou: "Řekněme si to naprosto jasně: reforma veřejných financí, což je vlastně reforma vztahu státu a občana, zůstává zásadní věcí naší nejbližší budoucnosti". Je smutné konstatovat dnes, po sedmi letech, že i teď je tato tolik potřebná reforma vztahu občana a státu zásadní věcí naší nejbližší budoucnosti. Právě tuto reformu zůstali politici našim občanům po celou tuto dobu dlužni. Před českým parlamentem a tedy před Vámi všemi stojí v následujícím období velká výzva. Na Vás do značné míry záleží, zda se dostatečně hluboké a rychlé reformy podaří uskutečnit tak, aby Česká republika získala dobré základy pro dlouhodobou prosperitu a konkurenceschopnost, aby byla schopna odolávat globálním či evropským ekonomickým turbulencím, aby náš ekonomický, sociální a zdravotní systém stimuloval aktivitu, efektivnost, odpovědnost a flexibilitu a aby umožnil využívat a rozmnožovat bohatství naší země ve prospěch jejích občanů. Nesmíme promarnit čas, který máme k dispozici, nesmíme upadnout do vleku politického cyklu a tak, jako se to dělo v minulosti, nezbytné reformy a zásadní rozhodnutí odkládat. Občané a voliči by nám to neodpustili.

Ke všem těmto úkolům Vám chci popřát hodně odvahy, sil a odhodlání. Jako hlava státu Vás chci ubezpečit, že jsem připraven v rámci svých možností, pravomocí i společenského vlivu s Vámi co nejtěsněji spolupracovat na všem, co přinese naší republice prospěch. Přišel jsem mezi Vás právě, dokonce úplně přesně, v polovině svého druhého funkčního období. Věřím, že čas, který nám ke společné práci zbývá, bude časem plodné spolupráce. Velmi bych si to přál.

Děkuji za pozornost.

Vytisknout