Konec světa ....jak ho známe dnes

7. 9. 2010

Pokládám tento pohled za mylný a dokonce nebezpečný, neboť v někom může vyvolat pocit, že změna musí přijít od někud jinud než od něho samého. Proto bych rád obohatil pohled na důvody současného stavu civilizace o nejhlubší pohled, který znám, o pohled člověka co po téhle zemi chodil již před více než 2500 lety, od člověka, který pochopil princip fungování mysli až do její absolutní hloubky, v které mysl dojde k poznání, že Ego je klam a jeho oddělenost od zbytku Světa je pouhou fikcí a zdrojem všech osobních i globálních problémů.

Patrně my všichni tuto fikci uznáváme a pokládáme za zřejmou a danou. I největší kritik materialismu či neoliberalismu bere hmotu a honbu za získáváním jejich rozličných forem jako standard a většinou kritizuje pouze nepravosti v její distribuci. Najdou se sice vědní obory jako je transpersonální psychologie nebo kvantová fyzika, které pracně krok za krokem potvrzují oním člověkem dávno nalezené a daleko komplexnější teze, ale tyto pohledy nejsou součástí mainstream paradigmatu naší doby, neřídíme se jimi v každodenní realitě a právě v tom je asi náš zakopaný pes a důvod současného kolapsu.

Zatímco jiné kultury pěstovaly jakou nedílnou součást života každého jejího jednotlivce různé vhledy do jeho podvědomí kde je ego přesahováno a člen společnosti získává prožitky a poznatky o svém propojení se Stvořením jako celkem, tak naše materialistická civilizace (ať levicová, pravicová, nábožensky či ateisticky orientovaná) postavila své "polidšťování" pouze na pouhém ovlivňování vědomé části psýché a na pouhém vědomém zpracování zkušeností a dedukcí namísto onoho vlastního přímého podvědomého prožitku, který jako jediný má schopnost naše chování a postoje od základu měnit a posouvat nás k hlubšímu porozumění oné materialistické fikce.

Bez takto získaného nadhledu nerozpoznáme že řídit naše životy rozličnými formami chtíče není ta správná strategie neboť jestli je něco opravdu nekonečné tak je to právě lidský chtíč.

Kdyby totiž byla tato strategie správná, pak by ti nejbohatší, nekrásnější a nejmocnější již jistě narazili na onu hranici z hmoty pocházejícího štěstí a neměli by nutkání se na této cestě hnát dál stále větším tempem, stavět větší a větší jachty, vily a maximalizovat své zisky i na úkor chudnoucí většiny populace, která se zcela logicky jednou musí obrátit proti nim, tak jako to udělala nesčetněkrát předtím. Planeta nemá kapacity obdarovat každého majetkem Romana Abramoviče, ale i kdyby měla, tahle primitivní hra na ukájení chtíče by stejně nebyla dohrána a hrálo by se dál, stejně jako se hraje teď...

Problém je navíc i v okamžiku, kdy suma oněch personálních chtíčů začne být vzájemně zřetelně nekompatibilní, čehož výsledkem je frustrace (a agrese z ní pramenící), která zase promítnuta do politických preferencí stran hrajících právě na tuhle strunu dá v tomto stádiu vývoje vyrůst ještě zrůdnějším formám společnosti. Sice je v každém z nás jistá míra nesobecké sounáležitosti a empatie (např. některá revoluční období) ale protože tahle drobná květinka není opečovávána a hnojena je brzy zase udušena plevelem, který péči nepotřebuje a roste automaticky. Sobecký chtíč je ten plevel, ale ideologie na něm postavené se nám snaží namluvit, že jeho následováním automaticky vytváříme rozkvetlou zahrádku, tedy nejlepší formu společnosti.

Vítězství neoliberalismu v naší zemi na základě této jednoduché lži je toho příkladem, příkladem o to absurdnějším, že to bylo právě neoliberální nekontrolované a nekorigované následování chtíče finančnickými subjekty, které za krizí objektivně stojí. Je dle mého i z příkladu naší civilizace stále zřejmější, že bez onoho transpersonálního propojujícího prožitku členů se každá společnost stále rychleji ubírá směrem ke svému trpkému konci, i když navenek může stále sofistikovanější ovládnutí hmoty působit jako celkově positivní vývoj.

A tak na oltář oné tak "úspěšné a positivní" ideologie dáváme vše, od pralesů, klimatu a biodiversity po symbiotické společenské vazby a vztahy. Dle mého se současný systém tedy zachránit nedá. Buď zázračně většina z nás pochopí a vydá se na velmi nesnadnou cestu vnitřního sebepoznání a pak ve světle nových prožitků tenhle systém zahodí jako špinavý toaletní papír, nebo se dál ta určující většina bude tvářit, že stejně není alternativa a z podvědomých obav o svou budoucnost k tomuto sytému ještě více přimkne. Vím, že nastane to druhé a že menšina těch, kteří se budou změny dožadovat (především u těch druhých subjektů) směřování ke společenské sebedestrukci neodvrátí.

Máme tedy nihilisticky čekat jako vepř na porážku? I na tuto otázku máme jeden velmi starý náhled, i když jeho akceptování vyžaduje asi ještě hůře přijatelnou změnu osobního paradigmatu. Existence mysli totiž dle něho není determinována existencí těla, které ji dočasně hostí, ale zmítá se v cyklech narození a smrti (ve stejných cyklech jako se rodí i umírají i kultury, které byly nerovnovážné s tím co je přesahuje). V tomto světle je pak zákon karmy (sklízení zasetého) motivací k rozumnému a nesobeckému chování, neboť neustále zasíváme a sklízíme a ani smrt na tom nic nezmění a tak má smysl se sobecky nechovat i když bychom byli třeba jen jedinou takovou bytostí vesmíru jen jeden den před vlastní smrtí. I moderní výzkumy vědomí nalézají v transpersonální oblasti psýché potvrzení oněch starých Pravd, ale za svou snahu o změnu paradigmatu sou osočováni a napadáni těmi, kteří jsou na tom starém hmotně a emočně závislí.

Dnes máme staré i nové metody umožňující nám nahlédnutí do oblastí mysli potvrzujících nesprávnost striktně materialistického pohledu na svět a je asi v zájmu každého je využít a vyměnit své primitivní podvědomého hybatele za ty "lidské" . Pouhé intelektuální akceptování nového paradigmatu totiž bez oné vlastní prožité transpersonální skutečnosti není ničím neboť naším skutečným hybatelem je naše podvědomí a na něj je i intelekt krátký.

Současnou civilizaci nezachráníme, nachází se ve stádiu sklízení své zaseté zvrhlosti a tak jako všechny nerovnovážné civilizace a systémy před ní skončí, sebe ale krok za krokem zachránit můžeme, i proto je správné nepožadovat změnu po všech kolem sebe, ale začít právě u sebe, vše ostatní je ztráta času a jen další finta ega, které se má tak strašně rádo, ega, které nás onu nekonečnou hru na ukájení chtíče nutí hrát.

Pozn. red.: Redakce nesdílí autorovy představy o "transpersonální psychologii", "moderních výzkumech vědomí" ani o "absolutních hloubkách vědomí".

Vytisknout