Dvojí zemědělství

30. 8. 2010 / John Michael Greer

Je samozřejmě pravda, že rychlé vyčerpávání světových zásob minerálního fosfátu, klíčové složky chemických hnojiv, představuje z krátkodobého hlediska vážný problém. Dnešní zemědělské systémy závisejí na chemických hnojivech, a neexistují žádné další bohaté a vysoce koncentrované zdroje minerálních fosfátů, které by byly k dispozici pro uložení do zásobníků továren na hnojiva. Přesto to neznamená, že všichni umřeme hlady; znamená to, že způsob, jakým dnes produkujeme potraviny, nepřetrvá až do konce světa, a bude nahrazen jinými způsoby, které nejsou závislé na masivních infúzích neobnovitelných zdrojů.

Tyto jiné způsoby již existují a těší se výhodě testování a praktických zkušeností získávaných po dobu delší než století. Pro mnoho lidí je však obtížné je zaznamenat, nebo začlenit je do své budoucnostní perspektivy, neboť se vůbec nepodobají průmyslovému zemědělství. Chcete-li si vypůjčit metaforu z oblasti výpočetní techniky, nejsou to plug-and-play komponenty; předpokládají radikálně odlišné vztahy mezi půdou, zdroji, zemědělci, plodinami a spotřebiteli; a jak se budou šířit do oblastí neobsazených dnešním slábnoucím průmyslovým zemědělstvím - a tento proces již je v plném proudu - nové společenské formy definované těmito vztahy se budou tak ostře lišit od stávajících forem výroby a distribuce potravin, že mnoho lidí bude mít potíže nové možnosti začlenit do vlastního pohledu na budoucnost.

Samozřejmě, že týž vzorec prostupuje téměř všemi současnými debatami o ropném zlomu. Vezměme třeba nekonečné hašteření nad potenciálem obnovitelných zdrojů energie. Většina tohoto hašteření předpokládá, že jediný způsob, jak společnost může nebo smí využívat energii, je způsob uplatňovaný dnes v průmyslových zemích. Tak se z jedné strany trvá na tom, že řekněme větrné elektrárny mohou poskytnout stejný typ zásobování okamžitě dostupnou a hojnou energií, na jaký jsme byli zvyklí, s využitím jistých ekvivalentů týchž distribučních systémů a technologií, jež jsme zvyklí používat, zatímco na druhé straně - všeobecně s lepšími důkazy - se trvá na tom, že tohle možné není.

To co v těchto debatách téměř vždy chybí je skutečnost, že je docela dobře možné žít v technologicky vyspělé a humánní společnosti, aniž bychom například měli elektřinu v zásuvkách na každé zdi napříč celým kontinentem, nebo aniž bychom dali do zástavy svou budoucnost, abychom umožnili jednotlivcům projíždět se v beznadějně neefektivních osobních vozidlech po extravagantním systému dálnic. Čím dříve začneme přemýšlet o tom, jaké druhy a formy větrných turbín je skutečně nejvhodnější vyrábět - spíše než abychom se pokoušeli nacpat větrnou energii do Prokustova lože elektrické rozvodné sítě, která byl navržena pro využití velmi výstředních druhů energie získaných z fosilních paliv - tím dříve může být větrná energie využita k budování energetického systému budoucnosti, spíše než být oporou selhávajícího systému minulosti. V cestě tomuto uznání faktického stavu samozřejmě stojí emocionální síla dnešní ideologie pokroku a slabozraký předpoklad, že způsob, jakým dnes věci děláme, musí být nejlepší z možných.

Podobný soubor klapek blokuje jasný výhled na možnosti zemědělství ve věku ropného zlomu. Je například výmluvné, že nedávný příspěvek věnovaný kompostování přinesl několik pomlouvačských odpovědí, které trvaly na tom, že neexistuje žádný způsob, jak by jedna rodina vyprodukovala dostatečné množství kompostu k pohnojení 640 akrové pšeničné farmy nebo něčeho podobného. V jistém smyslu je reakce naprosto správná; v jiném ohledu je však úplně irelevantní, protože prostě nikdy nebudete používat domácího kompostu ke hnojení 640 akrové farmy. Kompostování, zejména na úrovni domácnosti, je v rámci udržitelného zemědělského systému zaměřeno na úplně jinou část komplexní struktury využití půdy.

Pokud byste naskočili do stroje času a vrátili se navštívit zemědělské oblasti zhruba tak před jedním stoletím, v době, kdy rozsáhlé systémy mezistátních dálnic a flotily nákladních vozidel ještě v kontinentálním měřítku nezlikvidovaly význam vzdáleností, nalezli byste na farmách té doby něco, co tam většinou dnes už nenajdete: Každá měla vedle hlavní plošné výměry určené k pěstování kukuřice, pšenice nebo jiné hlavní plodiny ještě zelinářskou zahradu, ovocný sad, kurník a kousek pastviny pro krávu či dvě. Tyto části měly úplně jiné ekonomické funkce než hlavní výměra, a byly spravovány zcela odlišným způsobem. Jejich úkolem bylo produkovat potraviny pro farmářovu rodinu a zemědělské dělníky, zatímco hlavním výměra byla využívána k produkci tržní plodiny určené na prodej; a prvně zmíněné části byly obhospodařovány intenzivně, zatímco hlavní výměra extenzivně.

Rozdíl v předponě těchto dvou slov definuje téměř úplnou změnu přístupu. Extenzivní zemědělské hospodaření, jako výraz napovídá, vyžaduje značnou výměru. Udržuje úrodnost půdy prostřednictvím střídání plodin a období, kdy je země ponechána ladem, spíše než prostřednictvím hnojiv nebo půdních doplňků. Základním nástrojem je pluh a nějaký potah - koně nebo voli, pokud nemáte továrny na výrobu traktorů a fosilní paliva k jejich pohonu - s různými doplňky až po obrovské koňmi tažené kombajny sklízející americká pole ve 20. letech 20. století. Plodiny, které lze pěstovat v rámci extenzivního zemědělství v mírných oblastech, pokud nemáte levnou a hojnou energii, se do značné míry omezují na obilí, sušené fazole a hrách, ale ty můžete produkovat v dosti značném množství a lze je dobře skladovat i přepravovat, a tak jde o dobré tržní plodiny, i když jediný způsob, jak je dostat na trh, představuje cesta vozem k nejbližšímu říčnímu systému a odsud dál lodí po kanálu.

Intenzivní zahradničení je třeba provozovat v mnohem menším měřítku; mimo jiné proto, že práce, kterou vyžaduje, je příliš mnoho, než aby se dala použít na nějaké větší výměře. Udržuje úrodnost půdy tím, že do ní přidává jakékoliv přípravky na zlepšení, které jsou k dispozici - kompost, hnůj, hnijící listí, ryby pohřbené pod každé zrno kukuřice, zkrátka na co si jen vzpomenete - a základní nástroje představují motyka a někdo, kdo ví, jak ji používat. Plodiny, které můžete pěstovat v zahradě obhospodařované intenzivním způsobem, zahrnují vše ostatní kromě zrnin a suchých luštěnin, od první jarní ředkvičky až po pór přezimovaný pod slámou; slepice, krávy a ovoce ze sadu patří do stejného intenzivního odvětví a podílejí se na jeho těsných cyklech koloběhu živin. Ve věku bez fosilních paliv velmi málo z toho, co může být pěstováno intenzivně, bude moci být přepravováno na jakoukoli vzdálenost, aniž by se to zkazilo, takže intenzivní pěstování se vždy bude odehrávat blízko místa, kde budou potraviny snězeny.

To je důvod, proč každá farma v Americe měla před sto lety vlastní intenzivní zelinářskou zahradu, ovocný sad a hospodářská zvířata, a také důvod, proč každé americké město bylo před sto lety obklopeno zahradami, drůbežářskými farmami, mlékárnami a podobně, aby police městských obchodů s potravinami byly zaplněny i něčím jiným než obilím a sušenými luštěninami. A je to také důvod, proč většina amerických městských domů před sto lety, a to i stísněné malé řadové domky stavěné pro tovární dělníky, měla vzadu malý pozemek, který měl denně k dispozici alespoň několik hodin slunečního svitu. Právě tam byly umístěny zelinářská zahrada a kurník; bývaly stejnou součástí běžné městské domácnosti jako spíž.

Takže Amerika před sto lety měla dva oddělené systémy produkce potravin. Přesně to samé byste ve stejné době našli ve většině ostatních zemí; pokud byste nechali stroj času zaparkovaný v nějaké stodole v Iowě, nasedli na vlak do New Yorku a rezervovali si lístek na parník jedoucí kolem světa, mohli byste se spolehnout, že naleznete do značné míry stejný dvojitý systém ve většině přístavů. Pokud byste chytili vlak do Paříže, zatímco vaše loď by byla nakládána v Marseilles, zjistili byste, že zahrady kolem francouzského hlavního města využívaly k intenzívnímu zahradničení předchůdce dnešního systému hlubokých záhonů; a pokud byste měli k dispozici čas, který by se dal zabít v Kowloon, zatímco by byl vykládán náklad z Marseilles, mohli byste trochu cestovat vnitrozemím a vidět další předchůdce dnešního organického zahradničení prosperující na malých plochách půdy, kolem nichž by se do všech směrů rozprostírala monotónní zeleň rýžových polí.

Velká transformace amerického zemědělství v polovině dvacátého století, která byla o několik desetiletí později vyvážena do celého světa pod hlavičkou "zelené revoluce", se soustředila na opuštění intenzivní poloviny tohoto systému a jeho nahrazení extenzivním pěstováním všech plodin, které bývaly pěstovány intenzivně. Tato transformace byla možná jen proto, že chemická hnojiva mohla (dočasně) nahrazovat živiny, které intenzivní zahradnické metody dostávaly do půdy jinými prostředky, a proto, že ropou poháněná doprava mohla (stejně tak dočasně) umožnit produkci určenou k přepravě přes kontinenty a oceány, aniž by došlo ke zkažení, a to buď ve formě konzervované, nebo nověji ve zdánlivě čerstvém stavu.

Zejména zelená revoluce byla doprovázena masivními propagandistickými kampaněmi o nasycení světa, ale věřím, že většina lidí už si teď uvědomuje, že značná část skutečné agendy se zaměřila na proměnu zbytku světa ve zdroj luxusních plodin pro průmyslové národy. Tento model byl propagován na počátku 20. století americkými ovocnářskými společnostmi ve Střední Americe, a to včetně korporacemi podporovaných kleptokracií, které k obohacení anglického jazyka přispěly frází "banánová republika". Projekt byl v úzce ekonomickém smyslu úspěšný; podle očekávání následovalo nahrazení malých farem celého Třetího světa určených k pěstování potravin pro místní spotřebu velkými farmami pěstujícími plodiny pro export, stejně jako masivní vyvlastňování půdy, které od té doby zaplavilo města Třetího světa ožebračenými rodinami zemědělců, a také nevyhnutelné hladomory a krize veřejného zdraví. Nedávné pokusy změnit potraviny dosud produkované v zemích Třetího světa v automobilové palivo pro průmyslové národy jsou prostě jen logickým důsledkem stejného procesu.

Bohužel pro architekty a příjemce výhod tohoto systému, i když možná naštěstí pro mnoho dalších, je celý projekt závislý na ohromných dodávkách hnojiv a fosilních paliv, z nichž ani jedno nebude k dispozici donekonečna. Pro neprůmyslové národy světa tedy konec průmyslového věku ohlašuje obtížnou, ale nakonec pozitivní změnu, při níž mechanismy exportu spolu s divokými deformacemi politické a ekonomické moci, které přinášejí, prasknou ve švech. Pro světové průmyslové národy na druhé straně konec systému, který udržuje nakupující v lednu šťastně zásobené jahodami, slibuje uvést na scénu potravinovou krizi, během níž bude muset být ve spěchu oživen systém intenzivní lokální produkce.

Není tedy náhodou, že materiál diskutovaný v posledních příspěvcích je zaměřen přesně na ten typ intenzivního ekologického zahradničení v malém rozsahu, které se dobře hodí k vyplnění zmíněné niky v lidské ekologii blízké budoucnosti. Z tohoto hlediska není náhoda ani to, že značná část z posledních padesáti let výzkumu a experimentování v oblasti organického pěstování potravin se zaměřilo právě na tento druh intenzivní produkce; bezpochyby zde pomohl fakt, že je mnohem snazší vyčlenit dvorek nebo dva pro experimentální zahrádky, než zajistit 640 akrů pro tu či onu inovativní metodu ekologického zemědělství - i když také k tomu došlo, a s dobrými výsledky. Někteří ze čtenářů mohou mít nyní nebo v budoucnu možnost vyzkoušet své schopnosti při extenzivním hospodaření za použití ekologických metod k produkci obilí a luštěnin, a ode dneška za sto let si možná polovina amerických obyvatel bude vydělávat na živobytí právě tímto způsobem, nicméně bude mít také vlastní zelinářské zahrady, kurníky, a tak dále - a mnohem větší podíl čtenářů zde a nyní má možnost udělat totéž.

Produktivní potenciál intenzivního zahradničení, zvláště v mimořádných situacích, by neměl být podceňován. Tým výzkumníků průkopnické skupiny organických zahradníků Ekology Action na základě rozsáhlých testů zjistil, že je možné nakrmit jednu osobu po celý rok úspornou, ale dostatečnou vegetariánskou stravou vypěstovanou na výměře menší než 95 metrů čtverečních intenzivně obhospodařované půdy. (Podrobnosti najdete v knize Davida Duhona uvedené v sekci zdrojů.) V obtížnějších částí budoucnosti mohou někteří z nás dělat právě tohle; mnohem více z nás bude muset být schopno zahradničit, aby se vypořádalo s případnými nepravidelnostmi v zásobování potravinami, které je v krátkodobém výhledu zoufale zranitelné výkyvy v cenách a dostupnosti hnojiv a fosilních paliv. "Zahrady vítězství" minulých válek jsou pravděpodobně užitečnými šablonami pro "zahrady přežití" deindustriální budoucnosti.

O něco později, až zdrojová a energetická základna konvenčního zemědělství začne být nápadně nedostatečná, by měl následovat přechod k udržitelnějšímu extenzivnímu zemědělství. Neočekávám, že bych k tomu výrazně přispěl, neboť nemám žádné zkušenosti s velkými výměrami; zelení čarodějničtí učňové, kteří mají zájem o extenzivní ekologické zemědělství, tak budou muset udělat pořádný kus práce na domácím úkolu. Pro tuto chvíli je však intenzivní zahradničení stále ještě naléhavější, a s ním mám v té či oné podobě asi tak třicet let vlastnoručních zkušeností. Zvyk abstraktně spekulovat o vědomostech jiných lidí není tak užitečný, jak si někteří si myslí; užitečnější a důležitější je teď výuka právě toho, co člověk zná.

Zdroje

Dnes existuje spousta knih o intenzivním organickém zahradničení; každý má své favority. How To Grow More Vegetables Johna Jeavonse patří k nejpopulárnějším, ačkoli je také spousta lidí, kteří ji odmítají. Většina posledně jmenovaných, zdá se, má v oblibě Gardening When It Counts Steva Solomona, takže může být dobrý nápad mít v polici obě. Pokud jste dosud ještě nevypěstovali žádnou jedlou rostlinu, Square Foot Gardening Mela Bartolomewa je pro vás zvlášť dobrá. Dva další mí favoriti sice už nevycházejí, ale jsou snadno dostupní na trhu s použitými knihami: The Self-Sufficient Gardener Johna Seymoura a The Postage Stamp Garden Book Duane Newcombové. (Pro české začátečníky lze doporučit třeba: Biozahrada. Praktická příručka od Annelore a Susanne Brunsových z nakladatelství PLOT - KD.)

Tvrzení, že intenzivní ekologické zahradničení může uživit jednu osobu po celý rok na méně než 95 čtverečních metrech, je podrobně dokumentováno v knize One Circle Davida Duhona, která je vyprodána a není vždy snadné ji najít; můj výtisk byl zakoupen na akci pořádané nejmenovanými organizacemi z oblasti ekologického zemědělství a zahradnictví, které se levným výprodejem svých knihoven ze 70. let trvale zdiskreditovaly. Další kniha, která zčásti pokrývá stejnou oblast a podporuje stejné tvrzení, je Survival Gardening Johna A. Freemana.

Článek v angličtině: ZDE