Individuální práva lůzy

30. 8. 2010 / Martin Profant

Nicméně řekl-li to Roman Joch takhle, nezbývá než s ním souhlasit. A kdyby s ním souhlasilo 80% českých občanů (tedy kdyby byli hlasující v Hyde Parku vysoce reprezentativní vzorek, což asi nejsou), byla by to velmi dobrá zpráva. Ano, práva mám jako lidská bytost a tudíž z nich nemohu být vyloučen, protože jsem žena, černoch, homosexuál... (jsem-li muž, běloch a heterosexuál obvykle mi to vyloučení nehrozí -- ani u nás, ani v USA).

Potíž nastává až v momentu, kdy se jedná o uplatnitelnost, vynutitelnost a záruky těchto práv. Práva mám jako člověk, ale jejich záruky získávám jen jako občan, a to obvykle občan ve společnosti, ve které se v běžném životě dosti ostře rozlišuje mezi bílým a Romem (a imigranty z nezápadních společností) a mezi homosexuálem a heterosexuálem, již méně mezi mužem a ženou. Navíc jsou některá z těch rozlišení v mnoha ohledech žádoucí, společnost, ve kterém by se svými projevy neodlišovali muži a ženy, by byla chudší nejen pro mě jakožto heterosexuála, ale právě tak pro homosexuály. Jenomže ona se podle všech těch zlomů, které dělají společnost pestrou a příjemnou, šíří možnost (a příliš často i aktualizace) diskriminace v přístupu k právům a ke vzácným zdrojům dané společnosti (u nás hlavně kvalitní vzdělání, kvalifikované pracovní příležitosti, uplatnění v rozhodovacích procesech).

Teprve ve zohlednění této potíže nastává lámání chleba. Pokud si vybavuji starší texty Romana Jocha, inklinoval k představě, která byla velkou iluzí konce 18. století a ovšem také americké revoluce: odstraňte politicky založený útlak, který za základě privilegií a subprivilegií násilně vytváří občanskou nerovnost a sociální nerovnosti, které přetrvají, budou slábnout až na přijatelnou a přirozenou míru, s níž se musíme smířit a kterou můžeme kompenzovat jen charitativně. Iluze svým způsobem zakořeněná hodně hluboko ve středověku, jehož latina stavěla proti chudákovi jako opozitum nikoliv bohatého, ale mocného (pauper/potens).

Karel Dolejší zmínil ve svém článku (http://www.blisty.cz/2010/8/27/art54202.html) Marshallovo sociálního občanství. Jedná se opravdu o dnes zcela klasické vyjádření smíru kultivovaného liberalismu s nezbytným ohledem k sociálnímu rozměru občanství v demokratické industriální společnosti (Spíše než Dolejším odkazovaného Přibáně si dovolím čtenáři doporučit sevřenou a značně aktualizovanou interpretaci Ralfa Dahrendorfa v týž. Moderny sociálny konflikt, Archa: Bratislava 1991, s.79 -- 83, pro anglicky čtoucí obecenstvo pak rovnou T.H. Marshall, Class, Citizenship and Social Development, Doubleday: Garden City, New York 1965, tři přednášky z roku 1950, o které v naší souvislosti jde, jsou krátké a přístupné ekonomicky nevzdělanému čtenáři.). Marshall ovšem kladl důraz na ekonomickou a třídní nerovnost. Pozor. To není totéž, být příslušníkem vyšší, tedy s viktoriánskou upřímností řečeno zahálčivé třídy neznamená být bohatý, ale být gentlemanem.

Šedesátá léta dvacátého století postupně otevírala veřejnou diskusi o jiném rozměru sociální nerovnosti, než byl ten třídní. Anebo chcete-li, poukazovala na tu formu třídních nerovností, která se neprojevovala jako snadno redukovatelná k ekonomické nerovnosti, jakkoliv se s touto nerovností vždy proplétala a bez ní by postrádala svoji brizanci.

Jednalo se o nerovnost distribuovanou podle rasového klíče, nikoliv o přímou rasistickou diskriminaci politickým vyloučením z určitých práv (zákaz vstupu do vyjmenovaných veřejných prostor či zvláštní režim chování v nich podle rasové příslušnosti, zákaz mezirasových sňatků apod.), to byla v civilizované části světa (tedy té části, ve které se prosadil respekt k lidským a občanským právům) okrajová záležitost, poměrně snadno řešitelná, ale o diskriminaci ve faktickém přístupu k řadě základních práv (právo na rovné šance ve vzdělání, právo volit a být volen, právo na svobodnou konkurenci na trhu práce). Další vrstva nerovností, které byly doposud považovány za přirozené, a tudíž nezměnitelné, se tak náhle ukázala jako společenská konvence, tedy jako něco, co lze lidským úsilím změnit. Ovšem tato změna vyžaduje obrovskou práci a prozíravost.

Nejedná se vlastně o novou skupinu práv a často ani o nová témata. Emancipace žen a požadavek (i praxe), aby stát zajišťoval aktivně rovnost šancí na vzdělání, to oboje náleží již Velké francouzské revoluci. Přesně by to vyjadřoval špatně přeložitelný americký výraz »affirmative action«, kdyby postupně nerozbředl a neztratil vazbu na tu část, kterou nebylo z počátku třeba vyslovovat, protože se rozuměla sama sebou, totiž, že se jde o "akci, která stvrzuje platnost (základních) práv pro každého člověka jakožto lidskou bytost, nikoliv jakožto bílého či černého, muže či ženy atd., zahrnujíc v to stvrzení rovnou šanci na uplatnění a vynucení těchto práv bez ohledu na výše zmíněné sociální určení této lidské bytosti."

Souhlasím plně s Romanem Jochem, přesněji řečeno s osvícenskou tradicí politického a právního myšlení a s druhým článkem Všeobecné deklarace lidských práv OSN, práva musí příslušet člověku jakožto člověku. Pokud by z této teze Roman Joch vyvozoval, že tato práva mají být prosazována bez ohledu k tomu, že neexistuje žádná lidská bytost jakožto lidská bytost, ale vždy jen v řadě sociálních určení (muž/žena, té či oné barvy kůže, toho či onoho vyznání či bez vyznání, starý/mladý, bohatý/ chudý atd., příslušník většinové populace/ příslušník minority atd.), pak by tvrdil naprostou absurditu, protože práva nepotřebuje a nepoužívá nikdo jiný než lidé z masa a kostí (a tudíž vždy muži, ženy, tencí, tlustí, žlutí, hnědí, černí, méně často bílí).

A netvrdí-li to a jen se pokouší řešit politickou kvadraturu kruhu, jak zajistit občanskou a politickou rovnost, aniž bychom brali tyto společenské rozdíly v úvahu, pak si musím vážit jeho nekompromisní důslednosti, se kterou odmítá přijmout očividnou každodenní zkušenost a hrdě staví své přesvědčení proti ní. U intelektuála a básníka může být podobná nekompromisnost ve výjimečných případech přínosná, běžně bývá alespoň odpustitelná, protože je zábavná, Roman Joch se musel v minulém životě dopustit hrozného skutku. Protože jeho nekompromisnost zbavilo nějaké rozhněvané božstvo jak přínosnosti, tak půvabu, ale přesto ... zločinem se takový extrémismus stává až u politiků.

Osobně mě mnohem víc děsí představa, že bych neměl mít práva jakožto jednotlivec, jakožto lidská bytost. Nechci mít práva jakožto běloch, ani jakožto levák či heterosexuál či slabozraký. Vím, existuje nešťastný pojem kolektivních práv, ale ta práva, která se pod ně zahrnují, mají rozumné vyjádření zase jen jako práva jednotlivce. Chci mít v souladu s českou ústavou právo na volbu své národnosti a záruku, že nebudu odnárodňován. Ale nechci právní stav, ve kterém bych musel toto právo uplatňovat; ve kterém bych si musel národnost zvolit a jednat podle nějaké kolektivní představy, jak být dobře Čechem, Židem, Němcem a Maďarem (abych vyjmenoval jen národnost svých prarodičů). A právě tak považuji na svobodě náboženství za nejlepší to, že mohu být nevěřící, aniž bych se proto musel stát členem společenství ateistů, které bude kolektivně určovat, jak mám správně nevěřit.

Máme v České republice jeden případ, kdy je kodifikováno určité právo způsobem, který se nebezpečně přibližuje "právu jen pro někoho", nikoliv pro každou lidskou bytost. Institut registrovaného partnerství.

Zažil jsem shodou okolností boje, které o tento institut proběhly v Parlamentu České republiky, od prvního návrhu zákona až k tomu úspěšnému. Mohu s odstupem času a s určitou odpovědností říct, že víc se nedalo dosáhnout. Ale přesto je to jen okamžitý kompromis a špatný zákon. Jeho špatnost vzápětí oslabila praxe, objevily se veřejné obřady uzavírání registrovaného partnerství s běžnými atributy svatby a objevili se naštěstí i funkcionáři veřejné správy a samosprávy, kteří při podobných obřadech asistovali. Všichni ochotně zapomínají, že právě tomuto zrovnoprávnění sňatku a registrace se snažil zákon zuby nehty zabránit.

Jenomže přesto v zákonu zbyla ohavná diskriminace a ta pramení právě z toho, že byl ten zákon konstruován pro homosexuály a nikoliv jednotlivce jakožto lidské bytosti. Najdeme v něm tvrdou a z hlediska našeho právního řádu dosti absurdní překážku, která má zabránit případným adopcím dětí ze strany registrovaných párů. Doufám, že se dožiji doby, kdy i tento zákon bude zákonem pro lidské bytosti jakožto lidské bytosti a postaví prostě registrované partnerství na roveň sňatku. A taky doufám, že Miroslav Polreich nebudu tuto moji touhu chápat jako arogantní projev příslušníka "občanské lůzy".

Vytisknout