Kurzarbeit, "oživlý mrtvý" kapitalismus a budoucnost levice

30. 8. 2010 / Greg Evans

Měl-li však pravdu vlivný, nedávno zesnulý sociální filosof André Gorz, zkrácení pracovního týdne by nemělo být pouze krátkodobým opatřením proti dopadům krize, ale klíčem k přežití evropské levice. Z jakého důvodu? Nárůst automatizace, jak jej můžeme pozorovat v mnoha oblastech -- v továrnách, v bankách, když chceme telefonicky zjistit nějaké informace apod. --, znamená radikální a hlubokou změnu v ekonomické a politické krajině kapitalismu, což levice, chycena v setrvačnosti svých vlastních duševních kategorií, vůbec nedokázala rozpoznat.

Jádrem Gorzova argumentu je myšlenka, že krize nezaměstnanosti, kterou západní Evropa trpí již více než 30 let a která se prohlubuje a nově zasahuje nejen bývalé komunistické státy, ale také USA, není ani příznačná pro sérii krátkodobých hospodářských problémů, ani není důsledkem neochoty vlád k neoliberálním opatřením a deregulaci hospodářství, čímž by vznikla pracovní místa, ani není důsledkem neochoty vlád ke keynesiánským opatřením, která by hospodářství regulovala a stimulovala, a tím vytvořila pracovní místa. Dlouhodobý problém vysoké nezaměstnanosti (přetrvávající navzdory různým faktorům, díky nimž se do pracovního procesu zapojuje stále méně lidí, jako je nižší důchodový věk, vyšší věk ukončení školní docházky, více vysokoškolsky studujících, delší prázdniny atd.) je ve skutečnosti hlavní známkou rozpadu celého našeho ekonomického systému -- tj. kapitalismu v klasickém smyslu -- a dále faktu, že tento rozpad narušuje "kontinuitu dvou století historie, vyznačujících se rozvojem industrialismu a rozšířením komoditních vztahů". Podle Gorze je situace v současné kapitalistické společnosti v lecčems paralelní s neschopností bývalých komunistických států řešit své základní hospodářské problémy. Jinými slovy se stejně jako tyto komunistické státy snažíme reformovat či oživit ekonomický systém, který je ve své podstatě mrtvý.

Gorzovo tvrzení, že žijeme v době "oživlého mrtvého" kapitalismu, se na první pohled může zdát nepřesvědčivé, tím spíše, připomeneme-li si zdánlivou dynamičnost ekonomického rozvoje v bývalých komunistických státech. Chceme-li však Gorzovi správně rozumět, nesmíme zaměňovat ekonomický systém založený na prodeji spotřebního zboží a poháněného spekulativními investicemi -- tedy ten systém, ve kterém v současné době žijeme a který nazýváme kapitalismem -- s kapitalismem klasickým, tj. s ekonomickým systémem, který se vyznačoval dlouhodobými kapitálovými investicemi do průmyslové výroby.

Podle Gorze se kapitalismus -- ten v pravém slova smyslu -- začal po druhé světové válce na západě rozpadat, což bylo paradoxně částečně zaviněno faktem, že byl v této části světa velmi úspěšný: "na rozdíl od dřívějšího ekonomického vývoje již vyspělý kapitalismus nebyl poháněn spontánní dynamikou poptávky, která závisí na tom, čemu marxisté říkali 'základní potřeby`: tj. na těch potřebách, jejichž nenaplnění znamená strádání." Místo toho bylo nutné vytvořit -- protože základní potřeby valné časti obyvatel již byly uspokojeny -- "subjekt pro objekt, poptávku pro nabídku". "Od poloviny padesátých let," pokračuje Gorz, "čelila centra kapitalismu potřebě vyrábět spotřebitele pro své zboží, vyrábět potřeby, které budou uspokojeny těmi nejziskovějšími výrobky. Sledujíc svou spontánní, kapitalistickou dynamiku neodpovídá již výroba na předchůdně existující potřeby. A tam, kde tyto potřeby přetrvaly (např. v oblastech bydlení, kanalizace, veřejného zdravotnictví), nebylo jejich uspokojení pro kapitál lukrativní -- nebo alespoň dostatečně lukrativní. A naopak, nejziskovější výrobky neodpovídají neuspokojeným potřebám: tyto potřeby musely být vytvořeny . Proto bylo nutné vytvořit materiální prostředí (převážně prostřednictvím extenzivní urbanizace) i sociální a kulturní kontext, které by tyto potřeby živily." (poznámka 1)

Jde o to, že se kapitalismus již nedržel svého klasického principu, podle kterého zde je nejprve potřeba, jež vede k poptávce, která potom vede k výrobě, jež má onu původní potřebu uspokojit. Místo toho se rozvinula technokratická nástavba, aby dohlížela na reklamní kampaně, urbanismus a jiné podoby sociálního inženýrství, s cílem vytvářet nové potřeby. V 50. a 60. letech minulého století tak nastala zlatá doba pozdního kapitalismu, charakterizovaná kombinací rostoucích mezd a stoupací úrovně spotřeby s téměř plnou zaměstnaností.

Tato prosperita však brzy vedla k další krizi, když stoupající mzdy a plná zaměstnanost způsobily klesající výnosnost investic -- zejména když ony dodatečné, technokraticky vytvořené potřeby (např. že každá rodina potřebuje dvě nebo dokonce i tři auta) byly doplněny dalšími a nabídka začala převyšovat poptávku. Zaměstnavatelé na to na konci 60. let nejprve reagovali snahou o zvýšení produktivity práce, ale poté co zaměstnanci tomuto neotaylorismu úspěšně vzdorovali sabotérstvím, divokými stávkami a vysokou úrovní absentérství, "velké firmy zvolily chvatný únik: začaly zakládat dceřiné společnosti ve třetím světě, zavedly nové řady produktů, investovaly peníze do produktivity a kapacity". [str. 11] S příchodem digitální revoluce pak investice "do produktivity a kapacity" vedly k stále více automatizaci. S ní se podle Gorze začal hroutit další pilíř kapitalismu -- spojení mezi prací, vytvářením hodnoty a spotřebou. Rostoucí automatizace služeb a průmyslu totiž podkopává "základní premisu průmyslového kapitalismu samotného. Tato premisa, na které je založen pojem 'hodnoty` a která uvádí v život 'zákon hodnoty`, jenž je pro Marxe základním kamenem kapitalistického uvažování --, zní, že mzda je vyplácena za práci, aby mohly být uspokojeny potřeby, které práce generuje v těch lidech, kteří ji vykonávají." [str. 44]

Proto je kapitalismus "oživlý mrtvý". Neboť je-li počet dělníků, kteří skutečně vytvářejí hodnoty, stále menší a menší, a pracuje-li valná většina lidí v sektoru služeb a v podstatě tak čerpá jistý podíl z výdělků z převážně automatizovaných továren, slouží-li dále technokratická nadstavba nejen k rozdělování těchto výdělků, ale i k tvorbě nových potřeb, aby továrny mohly dál vyrábět spotřební zboží -- můžeme takovému systému ještě stále říkat kapitalismus? Jedinou známkou kapitalismu je zde již jen to, že výrobní prostředky jsou soukromým vlastnictvím.

Takový oživlý mrtvý kapitalismus má pro levici nemalé důsledky, neboť rostoucí automatizace znamená, že již nebude možné uskutečnit tradiční socialistický sen plné zaměstnanosti (rigidně definovaný jako pět osmihodinových dnů práce za týden pro všechny, kdo ji chtějí nebo potřebují), a že již tedy nemohou směřovat své programy k tomuto cíli. Logiku tohoto tradičního přístupu loni dobře popsal v Haló novinách poslanec KSČM Stanislav Grospič, když řekl, že "je potřeba podporovat dlouhodobé státní zakázky, zejména do infrastruktury dopravy, případně i do energetiky, které přinesou pracovní místa. Je naprostou chybou, když dnešní přechodná vláda uvažuje o omezení či zastavení této podpory. Zároveň je nutné podporovat vědu, výzkum a vzdělání. To jsou hnací momenty, které mohou udržet a potenciálně i rozšířit zaměstnanost. Tato opatření nepřinesou jen krátkodobý efekt, ale i efekt dlouhodobý, protože budou vytvářet nová pracovní místa."

Gorz by však tvrdil, že tento přístup, který byl zcela namístě v době velké hospodářské krize, v současné krizi nebude podobně úspěšný. Pro příklad jeho selhání nemusíme chodit daleko: v Sasku v roce 2004 po investici 14,1 miliardy eur, zahrnující masivní vládní podporu za účelem snížení nezaměstnanosti v bývalé NDR, vyrobilo 300 plně zmodernizovaných chemických továren zhruba stejný objem výrobků jako v roce 1989. Z hlediska tradiční levice však tato zpráva skrývá malý háček: v těchto zmodernizovaných továrnách pracovalo o 90 % méně zaměstnanců než v roce 1989. Tento trend není ničím novým ani se neomezuje na modernizaci bývalých komunistických koncernů; jak ukázala studie z roku 1976 (F. Vester, Ballungsgebiete in der Krise), kterou Gorz cituje, miliarda DM investovaná do průmyslových závodů zajistila v letech 1955-1960 vytvoření dvou milionů pracovních míst a v letech 1960-1965 čtyři sta tisíc pracovních míst. Stejná investice v letech 1965-1970 však způsobila úbytek sto tisíc pracovních míst a v letech 1970-1975 úbytek 500 tisíc pracovních míst. (30) Téže tendence se týká také tvrzení hlavního ekonoma společnosti Decision Economic Allena Sinaie, uveřejněné nedávno v The New York Times : "Smyslem amerického byznysu je maximalizovat zisky akcionářů. Zaměstnance nikdo nechce. Najímá se jich méně a je zde snaha najít kapitálové zařízení, které je nahradí."

Dovedeme-li vývoj automatizace k jeho logickému závěru, jak to učinil v následujícím citátu z roku 1973 nositel Nobelovy ceny za ekonomii Wassily Leontief, uvidíme v jasnějším světle, proč stojí levice před úkolem najít novou, více tvůrčí a nápaditější příjmovou politiku :

Ačkoliv jsme od reality plné automatizace ještě dost vzdáleni, jsme schopni ji již zahlédnout, a to obzvláště v potížích s řešením problému vysoké nezaměstnanosti. A skutečnost, že levice se novou příjmovou politikou nezabývá, podle Gorze způsobí, že se přikloníme k pravici, a nikoli k levici. A tento příklon k pravici se pravděpodobně odehraje jedním ze dvou způsobů. První z nich můžeme nazvat "thatcheristický" nebo neoliberální: automatizace bude dál likvidovat pracovní místa -- a tedy i schopnost většiny spotřebitelů kupovat výrobky --, zákon trhu bude účinně fungovat a "průměrné ceny výrobků automatizace budou prudce klesat k hodnotě, která se rovná údržbě, reprodukci a provozním nákladům automatizovaných továren a zařízení. Mzdový účet se stane zanedbatelným, pracovní síla nepatrnou. Stálí zaměstnanci se stanou úzkou sociální vrstvou, vedle níž zde bude ohromný počet nezaměstnaných." [str. 31] Podobnou situaci vidíme ve městech, jako je Detroit, kde ve stínu bývalých továren žijí velké skupiny lidí v extrémní nouzi. Gorz však věřil, že příklon k pravici by nastal spíše druhým způsobem, kdy "monopoly a kartely zabrání masivnímu snižování cen a výrobky automatizace (stejně jako prodej "nehmotného zboží") budou vynášet ohromné zisky. Tyto zisky však není možné reinvestovat (tj. kumulovat jako kapitál), protože produkce vyžaduje stále méně kapitálu a vyplácí málo mezd, a proto již není příčinou rozšiřující se koupěschopné poptávky. Podstatná část zisků tak musí být přerozdělena, aby vůbec bylo možné vykoupit vyrobené zboží a vyhnout se zhroucení hospodářství." (poznámka 2) Zisky tedy se stávají proudícími příjmy a spotřeba se stává povinností, kterou musí každý vykonat. Právě proto George W. Bush po teroristických útocích z 11. září 2001 prohlásil, že nejdůležitější věc, kterou mohou Američané udělat, je odebrat se do nákupního centra a nakoupit.

Pravice opírající se o korporace tak bude šťastně pokračovat v současné příjmové politice, kterou de facto určuje a ze které těží obzvláště ony korporace. Levice se se svým současným zkostnatělým přístupem, kdy není schopna nahlédnout nutnost změnit své programy ohledně příjmové politiky, stane spoluviníkem a bude spoluodpovědna za příklon k pravici. Přesněji řečeno, její energie a omezený vliv se vyčerpají na boj proti pravicovým pokusům uvést do praxe první, neoliberální či "thatcheristickou" cestu -- tj. bude se sice snažit pomoci lidem uchovat si v nezaměstnanosti lepší životní úroveň a zamezit jejich propadu do naprosté chudoby (např. poskytováním nekonečných rekvalifikačních programů, prodloužením podpory v nezaměstnanosti, poskytováním zdravotního pojištění atd.), protože však budou chybět zcela nové přístupy, vše skončí u příklonu ke kapitalismu výše uvedeným druhým způsobem.

V tom kontextu není řeč ČSSD o kurzarbeit ničím víc než předběžným uznáním, že existuje i jiné řešení problému nezaměstnanosti než již nemožný tradiční levicový cíl plné zaměstnanosti na plný úvazek. Tvrzení, že "zaměstnanci se budou ve svých volných dnech vzdělávat a budou dostávat 100 % mzdy a zároveň budou zvyšovat svoji kvalifikaci, a tím i cenu na trhu práce", jen ukazuje, že ČSSD je ještě plně zapletena do logiky oživlého mrtvého kapitalismu.

Totéž se dá říci o Straně zelených, součástí jejíhož návrhu "Zelená cesta z krize" je "dvacet úspěšných a nápomocných opatření v řadě odvětví -- zateplování domů, energetice, recyklaci odpadových materiálů, veřejné dopravě či školství --, která by vytvořila 70 000 nových pracovních míst...". K tomu se však rychle dodává, že "v České republice by díky krizi mohlo být brzy půl milionu lidí bez práce", proto by "zelená práce" problém nezaměstnanosti nevyřešila. Poté následuje standardní litanie návrhů: "sociální podnikání, pro které je charakteristická jeho hodnotová orientace a používání zisku na rozvoj podniku a vzdělávání zaměstnanců", "možnost skutečně přizpůsobit zaměstnání své životní situaci, zvláště rodičovství, a to pro ženy i muže", celoživotní vzdělávání, "změny na úřadech práce, které zajistí, že budou jednat s nezaměstnanými jako s klienty a budou respektovat jejich individuální potřeby", "prostředky vložené do pomoci najít pracovní místo se mnohonásobně snižují výdaje na sociální dávky v nezaměstnanosti". Přes tvrzení, že "Strana zelených chce pracovat hlavně na tom, aby ubývalo dlouhodobě nezaměstnaných," a má "politiku s výhledem na příštích padesát let, ne jen na příštích pět měsíců a od voleb k volbám", zde není ani zmínka o kurzarbeit nebo o kratším pracovním týdnu. Tak to vypadá, že kdyby vládla Strana zelených, oživlý mrtvý kapitalismus (ačkoli s mírným ekologickým přístupem) by vládl dalších 50 let.

Tradiční litanii levicových řešení nepřekonává ani KSČM. Je pravda, že během jiného rozhovoru se Grospič zmínil, že KSČM už před několika lety navrhla stálý 36hodinový pracovní týden za plné mzdy. Navíc zde kritizoval dočasnou podobu kurzarbeitu. Bohužel však ani kurzarbeit, ani 36hodinový pracovní týden nestály za zmínku na předvolební webové stránce KSČM. Tam vše směřuje k jednomu šťastnému cíli, kterým je zaměstnanost všech na plný úvazek (v programu KSČM je vytvořit 100 tisíc pracovních míst). Gorz by možná kritizoval KSČM za to, že tvůrci jejího programu nečetli pečlivě Marxův rukopis Grundrisse -- zejména ty části, kde Marx píše o technologické změně --, přestože o tom mají na svých webových stránkách zajímavý článek, v němž František Neužil píše: "Proces osvobozování živé práce z podřízení práci mrtvé, kdy automatizace výroby má například podobu pružně robotizovaných výrobních systémů, má ovšem podle Marxe nejenom výrobně silovou dimenzi, nýbrž i dimenzi výrobně vztahovou, sociálně ekonomickou stránku (...) Marx kreslí v Grundrisse perspektivu civilizačního vývoje, v níž se volný čas stává měřítkem společenského bohatství a růst volného času může být z hlediska bezprostředního procesu pokládán za 'produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk`."

Stejně jako ČSSD podporuje kurzarbeit také ČMKOS, ve svém programu ("Program ČMKOS pro období 2010 -- 2014") však o kurzarbeit nebo kratším pracovním týdnu nemá ani zmínku. Uvádí ale např. to, že "ČMKOS bude prosazovat taková opatření, která podpoří hospodářský růst cestou inovací a zvyšováním konkurenční způsobilosti ekonomiky, která budou směřovat ke snižování nezaměstnanosti, k vyšší zaměstnanosti a růstu reálných příjmů obyvatelstva" anebo že "bude požadovat, aby stát zvýšil a rozvíjel rekvalifikační programy tak, aby se staly účinným nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti a zlepšovaly zaměstnatelnost uchazečů o zaměstnání i dovednosti a znalosti zaměstnanců."

Žádná z těchto stran tedy nenabízí transformativní vizi, kterou by Gorz považoval za skutečný příklon k levici. Co by mělo být takovou vizí? Gorz tvrdí, že levice musí znovu nalézt svoje kořeny v raném dělnickém hnutí, neboť "dospíváme přesně do té etapy, jež byla předvídána prvními proroky postkapitalismu [tj. David Ricardo a jeho stoupenci a poté Marx], když kromě buržoazní společnosti a rodícího se průmyslového kapitalismu předpověděli jiný společenský řád -- takový, v němž by výkonnost techniky eliminovala práci, logiku kapitálu a komoditní vztahy, a odkryla 'volný čas` jako měřítko 'opravdového bohatství`". [str. vi-vii]

V roce 1983 Gorz poukázal na to, že vyšší automatizace výroby má ten důsledek, že kdyby byla spotřeba Francouzů na úrovni 60. let, mohli by všichni pracovat na poloviční úvazek. Pro další příklad se můžeme obrátit do již zmiňovaného Saska: jelikož saské chemické továrny nyní vyrábějí stejný objem výrobků jako v roce 1989, avšak celkový počet svých zaměstnanců snížily o devadesát procent, plyne z toho, že by mohly tento objem vyrábět se stejným počtem zaměstnanců jako dříve, tito zaměstnanci by však pracovali o 90 % méně. V tom případě se ovšem význam fráze "osvobození od práce" stává zcela radikálním. I když uznáváme, že tyto příklady jsou spíše redukcionistické, ukazují nicméně transformační potenciál, který automatizace nabízí.

Jde o to, že bychom nejen všichni mohli pracovat na poloviční úvazek, ale i docela příjemně žít. A každý, kdo je levičák (ČSSD, KSČM), odborář (ČMKOS) nebo člen politické strany, která má "politiku s výhledem na příštích padesát let" (SZ), a přitom takový scénář odmítá ať již z důvodů technokratických, nebo s obavou, že by lidé nevěděli, co si s volným časem počít, by měl zvážit, zda se nedopouští contradictio in adiecto, tedy zda není pokrokář bez víry v pokrok (nebo alespoň v další pokrok). Takový osvobozující scénář ovšem obsahuje různé problémy a komplikace -- to, jak se s nimi Gorz a další vypořádávají, je téma vhodné pro další článek. Zatím však stačí učinit závěr, že má-li Gorz pravdu a je-li jedinou alternativou k nastíněné transformaci "zoufale čekat na budoucnost, která by nám dala zpátky naši minulost, na nějaké ekonomické 'oživení` či 'zotavení`, které by nám poskytlo plnou zaměstnanost, na to, až kapitalismus vstane ze smrtelného lože, na to, až automatizace vytvoří více pracovních míst, než kolik odstraní", pak by bylo dobře, kdyby levice své vizionářské kořeny v raném dělnickém hnutí znovu objevila.

Poznámky

(1) Gorz, André, Les Chemins du Paradis (Galilée, 1983), citáty jsou přeloženy z překladu do angličtiny: Paths to Paradise: On the Liberation From Work (Pluto Press, 1985).

(2) Zčásti k tomu zřejmě může docházet prostřednictvím masivní spekulativní investice v sektoru služeb, kdy se investoři snaží najít nové "mezery" na trhu. V Tucsonu v slunné Arizoně se tak např. provozuje 23 solárií, ačkoli tam i v prosinci svítí slunce víc než v Česku v červenci. V jazyce "postindustriálního" kapitalismu však můžeme říci, že provozovatelé těchto solárií "vytvořili" pracovní místa a hodnotu.

Škromach: ČSSD slibuje čtyřdenní pracovní týden

New York Times: Millions of unemployed face years without jobs

Grospič: Chceme důsledně hájit zájmy pracujících

Christian Science Monitor: Automation streamlines services and high-tech, but at what cost?

Automation World: Outsourcing Not the Culprit in Manufacturing Job Loss

New York Times: Eastern German Chemical Industry Stages a Comeback

Grospič: Dohoda tripartity hospodářskou krizi nevyřeší

Neužil: Marxistické pojetí dialektiky společné a všeobecné práce a soudobý kapitalismus