STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES

Paměti komorníka, Bienále ZVON 2010 a Počátek

18. 8. 2010 / Josef Brož

Kniha / Paměti komorníka. Metafor takového přístupu, kdy se nic, ale vůbec nic neděje, může být kniha, kterou jsem zakoupil na "jiné časy" v pražském antikvariátu U Pražského jezulátka naproti Kostelu Panny Marie Vítězné. Bylo to uprostřed léta a antikvář byl poněkud nerudný: odmítal v průběhu času, co jsem tam strávil, nekonečné nabídky prodejců, co se u něho střídali, na nezajímavé knihy, hudral a tvářil se, že brzy zavře. Když jsem mu knihu podával, prohlásil, že je "obskurní". Ano, přesně tak...

Paměti komorníka císaře Františka Josefa I., jak zní plný titul (Šrámek, Praha 1929), vyšly třináct let od smrti císaře, a všiml jsem si, že před nějakým časem, v roce 1993, ty paměti znovu vydalo nakladatelství Petrklíč. Tedy jde o titul velmi dostupný, ale přiznávám, že jsem to nové vydání neměl v ruce. Vzpomínky slovenského komorníka Petera Ketterla, ať už vyšly kdykoliv, jsou pozoruhodné zvláště syrovostí výpovědi o muži, jemuž v těchto dnech slaví slavobránu tak rozdílné noviny jako týdeník Respekt nebo Literární noviny .

Ačkoliv se každý z těchto titulů tváří, že je na ideologické mapě jinde, shodnout se dojemně v nostalgii i jakémsi záhadném obdivu k muži, kterého nikdo z nás nemohl potkat. V obou titulech se vyjadřuje k císaři (řečenému Procházkovi na mostě) stejný člověk: historik Jiří Rak, který si k tomu oblékl ke zdůraznění absurdity šaškovskou uniformu.

To, že je tomu právě 180 let, co se 18. srpna 1830, narodil, je věc druhá. Rozdíl ale mezi tím, jak osobnost císaře podávají média, a jak je ho líčí jeho komorník, je prostě vynikající pobídkou ke srovnávacím dějinám. Zatímco Respekt i Literární noviny zabředly do otřepaných klišé, komorník tne většinou do živého.

Co naplat, že Respekt ZDE, nebo Literární noviny (viz. elektronický průvodce číslem na několik minut na www.literarky.cz) pláčí, jejich úvahy jsou většinou strašlivě nepůvodní, nabité banalitami a sentimentem, který už dávno vyvanul. U Respektu by to člověk snad ještě pochopil, vždyť mají blízko k jinému bizarnímu reprezentantovi toho "jiného času", ale i "současnosti" -- Karlu von Schwarzenbergovi, ale u literárního listu, kde kraluje ničím a nikým neomezená královna levicového punku, novinářka Tereza Spencerová, je to prostě nepochopitelné.

Ale možná je to jen ta současná postmoderna... Rozhodně doporučuji k četbě. Tedy toho Ketterleho...

Výstava / Bienále mladého umění ZVON 2010. Zdá se, že mladé umění je nejen u konce s dechem, ale totálně v rozkladu ZDE.

Kde jsou ty časy, kdy se člověk hrnul do Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, aby popatřil na nové naděje, které kurátoři Karel Srp a Olga Malá předhodili veřejnost v plen. Kde jsou ty časy, kde se bojovalo mezi Galerií Behémót a Galerií MXM a manželé Ševčíkovi, kurátoři těch nejmladších trendů, byli obdivováni i zatracováni? Ne, všechno je jinak. A přitom se vlastně nic nezměnilo. Nebo ano?

Někde jsem četl, že jakýsi mladý narcistní bojovník street-artu, jak se tomu dnes po amerikánsku říká, přišel týden po vernisáži, a své bezvýznamné jméno (ovšem podle něho velmi významné, neboť již někde zaznamenané, jen si na něj sám nemohu vzpomenout) začervenil. Nemůže být nic efemérnějšího, větší bouřka ve sklenici mediální vody, než tato vyčerpaná informace, která patrně zaujme jen pisatele a toho umělce. Celému tomu kurátoruje sympatický, ale v aktech nepřesvědčivý kurátor Tomáš Pospiszyl, dvorní imagemaker Davida Černého, pokud se to dá vůbec takhle napsat, protože umělec Černý je umění samo pro sebe.

Prošel jsem si několika patry domu, a nabyl jsem přesvědčení, že bych mohl prožít čas nějak užitečněji, než prolézáním takových zoufalých produkcí. To ale neznamená, že se to nemůže líbit, vůbec to neznamená, že si to nemusí najít diváky (patrně několik studentů nebo kamarádů ze škol, odkud jsou tito "mladí umělci" většinou vyhledáni), ani to neznamená, že se o takové pokusy nemá Galerie hl. města Prahy pokoušet. Jen se mi zdá celý koncept zcela vyvětralý, vyčerpaný, vysloveně k nepoužití a k nezamyšlení. Možná, že celá ta úniková kategorie "mladého umění" už pozbyla svého významu. Příliš bezvýznamné, a navíc, vlastně prázdné.

Nechci tím říct, že císař Franz Josef byl nějak významnější, chraň pánbůh, jde jenom o vysloveně jiný koncept. Kdysi to rozvinul zajímavý kurátor, který si z bienále zde udělal trochu pomník: kurátor Karel Císař. To se mi zdálo skoro vtipné. Teď už méně. Ale pohybujeme se v tak úzkém profilu zaujetí, že to vyjde jako střelba do prázdnoty. A v jiném času. To dá rozum. Promiňte, jak se ale jmenují všichni ti umělci, co tu vystavují?

Císaře Franze Josefa si člověk pamatuje, neboť vládl 50 milionům lidí... Vím, je to nefér srovnání. Ale v rámci té bouři se to snad snese.

Film / Počátek . Jsou filmy, které musím vidět. A potom jsou filmy, které ve mně vzbudí očekávání. Takový byl osud filmu Počátek , ZDE. Herec Leonardo Di Caprio tu tentokrát hraje roli detektiva (po Prokletém ostrovu ), který má nějaký významné schopnosti, Marion Cottilardová se tu uplatnila po roli Edith Piaf poprvé v americkém filmu, že mi to po 14 dnech přišlo vlastně... nezajímavé.

Napsali o tom filmu slovutní recenzenti, které jsem zaznamenal (nejlépe to napsal kulturní publicista Jan Vrba, ten tajemný virtuální recenzent, kterého nikdo nikdy neviděl, zato se o něm šíří, že je značně "servilní a rozpínavý", což znamená, že zapomenutelný, ale nepochopil jsem, co mi tím chce říct -- kromě nenávisti ke 3D), slovutní producenti mi o tom vyprávěli, ale...

Je to jenom bouře ve sklenici vody? Přikláním se k názoru, že ano! Pokud nedojde k tomu, že mne jednoho večera překvapí. Jako ta skutečná v posledních dnech...

Vytisknout