Společně s médii k extremismu?

3. 8. 2010 / Barbora Lípová

Šlo o široké spektrum aktivit, od organizování akcí a veřejných vystoupení, zakládaní agitačních skupin po tvorbu statusů a komentářů. Pouze část těchto aktivit měla korektní charakter a snažila se prosazovat skutečné ideje. Značná část z nich se však omezila na prázdné a arogantní nadávky, přičemž příkladem mohou být skupiny typu: "Paroubek je zasraná vyjebaná mrtka!!!".

Atmosféra celé kampaně a -- do značné míry -- právě těchto "iniciativ" se potom rozšířila téměř do celé společnosti. Část účastníků začala přenášet do reálného života vzorce chování, myšlení a vyjadřování, ve kterých se díky FB a podobným sítím navzájem utvrzovali jako ve správných a standardních nebo dokonce jako jediných logických. Toto chování bylo ve značné části veřejnosti, především u mladých lidí, kteří tvoří rozhodující podíl uživatelů sociálních sítí, přijímáno buď otevřeně kladně nebo alespoň nekriticky. Masová média k těmto "iniciativám" přistupovala skoro stoprocentně pozitivně či neutrálně, což se potvrdilo po volbách, kdy byly tyto aktivity mnohdy předkládány jako jedna příčin výtečných volebních výsledků pravice. Do jisté míry byl tento stav determinován prostředím FB, ale hlavní roli hrálo rozpoložení společnosti jako takové, resp. nekritický přístup (především médií, autorit apod.) k vulgárnímu a morálně vyprázdněnému chování. To nezpůsobilo žádnou "vážnou" krizi ekonomickou, ekologickou atd., ale pouze "neviditelnou" morální, dá-li se vůbec tvrdit, že právě ta není vážná? Dokonce nešlo ani tak o krizi, jako spíše nastolení trendu, jehož důsledku v naší rychle se měnící "krizové společnosti" není možné zatím dohlédnout.

Je třeba se vyhnout označování iniciativ, ale i médií a jiných, za pravicové či levicové a to z několika důvodů. Za prvé to má v kontextu analýzy podoby kampaně až druhořadý význam. I kdyby byla ideologická přesvědčení aktérů zcela opačná, mnoho by to neměnilo. Za druhé ani větší část žurnalistů/žurnalistek či veřejnosti si plně neuvědomuje, co je pravicové a co levicové, a to jak obecně ideově, tak i konkrétně programově. Toho jsou i vulgární projevy důkazem, jak by mohly FB skupiny "Serou Vás Vaše děti? Tak volte ČSSD a poserte jim celý život" nebo "Co máte proti ČSSD? Samopal, babičko, samopal" korespondovat s konzervativním přístupem k životu a respektu k hodnotě individuálního rozhodování, které by mělo být základem skutečného pravicového myšlení? Pro tuto situaci není ve skutečnosti zásadní, zda se například jako Žižek domníváme, že "dnes, v éře "rizikové společnosti" se nám vládnoucí ideologie pokouší vydávat nejistotu způsobenou demontáží sociálního státu za příležitost pro vzestup nových svobod" (Žižek 2008: 91) nebo naopak jako Hájek, že "svobody byly potichu i nahlas suspendovány výměnou za "sociální jistoty" pracujících" (Hájek 2009: 224) ap. Snad koresponduje s "diskurzem lůzy", o kterém uvažuje Bělohradský. Analyzovat stav lze pomocí modelu hegemonie.

Hegemonní ideologie určuje "normy, hodnoty, vidění světa, prostor pro legitimní identitu a naopak vylučuje názory a identity které se do něj nehodí" (Tošner 2005). "Pokouší se legitimovat existující společnost, její instituce, a způsob života. Ideologie se stává hegemonní, pokud je všeobecně přijímána s tím, "že tak už to prostě chodí"." (Kellner 1990: 17) Tento "model hegemonii kultury a médií chápe jako dominantní formace a diskurzy, ve kterých je pružný prostor pro shodu, úsilí a kompromis, spíše než jako nástroj nepohyblivé, jednorozměrné ideologie, kterou jednotná vládnoucí třída působí na společnost [...] je [to] tedy mobilní, komplexní a otevřený fenomén, také zahrnující kontroverze a spory i mezi vládnoucími a nevládnoucími" (Tamtéž: 16). Nejde tedy primárně o politické zařazení jako takové, přestože před těmito volbami a obecně v posledních letech se v médiích stává hegemonní právě diskurz (kvazi) "pravicový". Příčinu minimální negativní reakce na tyto FB "iniciativy" můžeme vyložit jako jejich shodu se současnou hegemonní ideologií masových médií v ČR. Analogicky tak můžeme tvrdit, že média mohou a budou souhlasit se vším, co v danou dobu bude hegemonní ideologii reprezentovat. S toho vyplývá, že nemají (až) takovou funkci "neodbytného kritika, který pomáhá vyvažovat vliv různých sil" (Tamtéž: 19), jak sama (média) tvrdí.

Analyzované projevy na FB byly do značné míry umožněny jak díky vyvíjející se technologii, tak i v důsledku společenských změn celkově. Obě složky nejsou samy o sobě stoprocentně determinující, podobně jako u většiny jevů v mediální krajině. Značná část technických a dále psychologických procesů, které celou situaci kolem "iniciativ" ovlivnily, je charakteristická a má velký dopad na média jako součást pozdně-moderních rizik obecně. Některé se změn se dotýkají tvorby hegemonie a dále sekundárně ovlivňují její stav, jiné mají přímý dopad. Technika dovoluje stále rychlejší růst počtu a forem masových médií. O TV, jako nové formě média, kdysi Beck tvrdil, že má tendenci "individualizovat a standardizovat -- s čímž souvisí nové šance politické kontroly a vlivu" (Beck 2004: 23). Je možné, ba pravděpodobné, že to platí i o dalších nově vznikajících médiích. S jejich větším počtem snadněji podléháme klamu neexistence hegemonní ideologie. Máme sklon z kvantitativní plurality masových médií odvozovat i jistotu kvalitativní plurality. Hůře tak vnímáme, že "média dnes tvoří celek, který se vzájemně doplňuje, podporuje, vynalézavě multiplikuje a teprve ve skladbě technik má schopnost zaplnit každou skulinku v našem vnímání, rozhodování a hodnocení světa" (Hájek 2009: 202).

Ve stále ostřeji konkurenčním prostředí je závod o aktuálnost stále tvrdší, což nutně vede ke zjednodušování (událostí a) skutečnosti a ztrácí se tak jak objektivita či snaha o ni, tak motivace k jakémukoliv pokusu vystoupit z kruhu hegemonie. Zrychlování možnosti reakce na akci a dále reakce na reakci v mediálním prostředí je ve skutečnosti pochybným, ale okamžitým výzkumem veřejného mínění. To vede k zužujícímu se kruhu, ve kterém: čím víc jedinců bude obklopeno a věřit médiím a zároveň čím více média budou mít díky těmto "novým veřejným míněním" na dosah informace, jaké mediální obsahy jsou požadovány, tím více je bude produkovat a tím více jim budou jedinci věřit. To hypoteticky může vést k upevňováni hegemonní ideologie a její unifikaci, respektive k momentu kdy si všichni myslí to samé. Jak známo, když si všichni myslí to samé, nemyslí nikdo. Digitální prostředí umožňuje modifikovat chování do nových forem. Nečekaně nabytá moc jedince dík FB a dalším novým médiím je drážděna náhlou "křehkostí" (ve srovnání s minulostí) -- jakékoli autority, čehokoli a svádí tedy již z principu. Specifikum této nově nabité "křehkosti" věcí, nespočívá jen v tom, že náhle disponujeme velkou mocí, ale v tom, že ji můžeme používat (téměř) bez vlastních rizik, což je například u FB umocněno ještě tím, že jde v podstatě o "kolektivní činnost". Tato kombinace na základě, ze kterého vzniká nový, pro všechny přístupný druh moci, dává jedinci při jejím užití možnost zbavit se Žižkových "obav z bezedné propasti suverénního činu" (Žižek 2008: 194). Takovéto usnadněné konání může být jak velkým rizikem pro novou společnost, tak naopak. Bude-li užíváno v rámci norem hegemonie, jak tomu bylo v případě vulgárních předvolebních "iniciativ" na FB, bude se upevňovat.

Masová média -- a to ani ta veřejné služby -- nesplnila svou funkci a neodsouzením tohoto chování tak značným dílem přispěla k legitimaci takovýchto forem projevu a dovolila tak, aby byl (znovu)nastolen trend. Rizikem pro společnost je, že takovýto proces se může ještě více extremizovat v budoucnu. To ovlivní různé, nejen v tomto textu zmiňované, technologické a psychologické změny, které probíhají v postmoderní době. O tom, jak budou široce přijímány, rozhodne převážně to, zda budou odpovídat aktuálním normám a názorům v rámci hegemonní ideologie. Z čehož plyne, že i ony ještě extrémnější formy takovýchto projevů mohou být v budoucnu většinou masových médií, potažmo většinou společnosti (nebo naopak společností, tedy i masovými médii) znovu vnímány jako legitimní.

LITERATURA

Beck, U. (2004) Riziková společnost: Na cestě k jiné modernitě. Praha. Slon

Hájek, P. (2009) Smrt ve středu. Praha. Dokořán

Kellner, D (1990) "Contested Terrain and the Hegemony of capital." In: Television and the Crisis of Democracy. Westview Press, pp. 14-

Tošner, Michal: Interview s Pavlem Baršou: O postrevoluční emancipaci, vztahu teorie a praxe a dvojím pojetí kultury. Online text: ZDE ověřeno dne: 10.6.2010

Žižek, S. (2008) Podkova nade dveřmi. Praha. Vědecko-výzkumné pracoviště AVU

Vytisknout