Česká cesta k magické společnosti

20. 7. 2010 / Jan Stern

Sociální demokracie bojovala o všeobecné volební právo i proto, že se domnívala, že s ním bude automaticky nastolen socialismus, neboť hlas dostanou ti neprivilegovaní, jichž je ve společnosti většina. Když většina vyjádří své zájmy (třídní), strany hájící zájmy vyšších vrstev (pravice) nemají šanci -- to byla prostá úvaha.

Nebyla tak hloupá. V zemích, kde nesehrávalo zásadní roli náboženství (zejména ve Skandinávii), se také přirozená převaha sociálně-demokratických stran projevila a byla dlouhodobou. Na většině evropského kontinentu však pravice získala klíčového přímluvce: nábožnost. Ta kompenzovala početní převahu neprivilegovaných a část z nich přiměla odejít od bezbožné levice. Pravo-levé váhy se tak, shodou okolností, zhruba vyrovnaly a o výsledcích voleb rozhodovali napříště neurotičtí fluktuanti přelévající se zprava doleva a zpět podle nevyzpytatelných kritérií a "nálady".

Tím se však staly dvě klíčové věci: politická bitva západních demokratických stran se musela přizpůsobit neurotickým fluktuantům a boj o tuto malou skupinku se přenesl především na pole masových médií, přičemž převzal klasické marketingové nástroje. Za druhé: pravice ztratila možnost spoléhat na oslovení racionálních složek mysli svých voličů (racionálně pravici mohla volit už jen zanedbatelná část obyvatel) a je v demokracii jednou provždy (?) odkázaná na iracionalitu. Na náboženství. Tam, kde náboženství tvoří páteř společnosti, je pravice klidná. Tam, kde není, je zoufalá a hysterická.

*

Příběh dvacetileté české demokracie je dekódovatelný jen na základě právě popsaného vzorce. Česká společnost se stala v důsledku mnoha zákrut historie tak trochu "skandinávskou", především v tom, že náboženství v ní ztratilo zásadní důležitost. Pravice tak stála před úkolem vytvořit nové, umělé náboženství, které by kompenzovalo tuto klíčovou nevýhodu. Pravice si situaci příliš nekomplikovala: Vytvořila novou iracionalitu z porevolučních nálad lůzy, novým náboženstvím se měl jednoduše stát antikomunismus. Všechny volby až do těch posledních pravice volila stejnou taktiku: nakonec zapojila do hry nové náboženství antikomunismu ("mobilizace" atp.) a udržela si s jeho pomocí pozice.

Jenže bylo již dlouho jasné, že antikomunistické náboženství ve své klasické polistopadové podobě nevydrží na furt. Že bude minimálně potřebovat rebranding, nový design, neboť opakování antikomunistických manter se stávalo omšelým, veřejnoprávní dokumenty o 50. letech měly ve srovnání s Chalupáři nulovou sledovanost, navíc komunisté se začali podílet na krajských vládách a ono se nic nestalo.

Bylo potřeba najít novou strategii, přičemž ovšem slovo "strategie" je matoucí, neboť sugeruje cosi řízeného a promyšleného. Změna byla však spíše jakýmsi živelným přerodem.

Abychom pochopili jeho smysl, musíme pochopit strukturu iracionality. Nábožnost má jen málo možností pohybu, její podstatou je nutkavé opakování, a jedinou možnou nábožnou revolucí je regrese k magičnu (dle Adorna třebas křesťanství nebylo v rámci mojžíšské tradice ničím jiným než regresivním "zduchovněním magie".)

Druhý řez do nitra politické iracionality nás poučí, že pravzorem každého antikomunismu je antisemitismus. A i o něm klíčový objev přinesl Adorno: ideologický antisemitismus se musí dříve či později před svými rozpory schovat do antisemitismu somatického, každá antisemitská kampaň v historii nakonec vždy vrcholila "zhnusením tváře a těla".

Magično a somatizace jsou -- nikoli jen náhodou -- klíči i k tajemnému přeznačkování pravicového náboženství v posledních letech české demokracie -- a nemalou měrou se na obou procesech podíleli i čeští umělci a kreativci, podnícení k obludné politizaci rozkladem své sféry, tedy umění.

*

Antikomunistické náboženství, nutnost české pravice, s níž "stojí a padá", prošla dvěma zákonitými a předvídatelnými mutacemi. Somatizace byla jednou z nich (Paroubkova ošklivá tvář na plakátech ODS, Přemluv bábu: levice = staré, ošklivé tělo).

Regrese k magičnu byla mutací druhou, byť není tak jednoduché od sebe odlišit mytologizaci náboženskou a magickou. Ale existuje: klasickou náboženskou mytologizací je konspirační teorie (Zemanův kufřík, Bamberg, Kubiceho zpráva), má v sobě cosi komplexního. Politické magično je regresivní, je postaveno na jakémsi kouzlu izolovaných slov. Je účinnější v tom smyslu, že není promyslitelné a není k promýšlení ani určeno a dostupno.

Klíčovými magickými pojmy se v poslední volební kampani staly "bankrot" a "Řecko". Výhody magizace se rychle prokázaly: zatímco konspirační mytologii lze rozplétat, diamantové jádro magického pojmu nikoli. Nábožno si dává s racionalitou férovou páku, racionální argument dokáže vložit do soukolí nábožné mytologizace blokující klacek. Magično však takto blokovatelné není. Může si dovolit uvolnit prostor racionální protiargumentaci, protože ta se magického jádra netýká a tknout nemůže. Posíleno somatizací je magično nepřemožitelné -- leda násilím a revolučním, přiznaně ultrairacionálním diskursem. Jenže na ten česká levice nemá naprosto odvahu.

Ve výsledku této hry sil nyní žijeme a žít budeme. Její nebezpečnost spočívá mimo jiné v tom, že magično a somatizace srostly -- v důsledku výše uvedeného základního vzorce evropské politiky -- s precizním marketingem. Vznikl tak pravý moloch Moci, z něhož nelze nemít hrůzu.

*

Otázkou je, jak velká tragedie to vlastně je. Někdo by mohl říci: je nakonec jedno, jak pravice urvala vládu v zemi. Důležité je, nakolik racionálně ji bude spravovat. Jenže tento argument pomíjí samotnou podstatu iracionality. Dějiny antisemitismu například jasně prokazují, že každý pokus třebas i racionálně zbrzdit "dravou sílu Židů" iracionalitou, rozhlodá a znetvoří toho, kdo si s radioaktivním odpadem iracionální nenávisti začal pohrávat. Z této zákonitosti neznáme výjimku.

Ovšem lze zaujmout i veskrze pragmatický postoj: je nakonec dobře, že pravice je fundamentálně iracionální, neboť se tím demaskuje její iracionalita bytostná. Jak řekl Barthes: mýtus je vždy pravicový, a tak nechtějme po mýtu, aby nebyl sám sebou. Otázka hlavní tak nakonec možná přeci jen zní: co to znamená pro levici?

Má levice šanci proti regredované nábožnosti srostlé s marketingovými propočty? Neměla by si z taktických důvodů osvojit cosi nábožného, aby nábožným "pokrokově" čelila magickému? (Marketing už si osvojila dávno)

Jisté je, že to by byla smrt levice. Ta se musí právě v této chvíli upnout k racionalitě, bojovat za ni ve jménu zdraví společnosti jako celku. Musí začít komunikovat s českým člověkem o tom, proč opustil své zájmy ve prospěch mýtu, musí začít tvrdě pracovat na tom, aby český občan volil třídně -- ale pak se nesmí bát o třídě aspoň hovořit. Pravice ve využívání volby konfesní žádné skrupule nemá, nač se tedy žinýrovat.

Anebo už Moloch přerostl do poměrů apokalyptických a přišel čas naznačené revoluční ultrairacionality? Kdo si troufne vyslovit to první?

*

Pozorný čtenář by se mohl nad mým článkem zarazit: co to, co to, zatím ještě ani jednou necitoval Freuda! A měl by pravdu můj čtenář, odbýt téma antikomunismu bez Freuda by bylo velikým hříchem.

Před sto lety vydal Freud knihu Totem a tabu. V ní shromáždil mnoho fascinujících postřehů, bez nichž jsme dnes na začátku 21. století bezbranní a bezradní, v takřečeném "Česku" obzvláště. Základní sociologický vzorec, který Freud při svém výletu do lůna kulturní antropologie objevil, by se dal popsat takto: První kulturní institucí byla idea "nečistého". Pak se odehrála první kulturní revoluce, revoluce vědomí, a "nečisté" se transformovalo do institutu "posvátného". V další kulturní revoluci byl jeden typ posvátného vytlačen jiným typem posvátného, což bylo nevyhnutelně provázeno tím, že bývalé posvátné pokleslo znovu na svou původní úroveň nečistého, nyní již překřtěného na "zlo", aby šlo o důstojný protipól "posvátného".

S tímto vzorcem můžeme směle uchopit prakticky každý kulturní proces. Hnusem dneška je vždy včerejší posvátno. Snadné je pak pochopit, jak vznikla antikomunistická ideologie: včerejší posvátné ideje zažily osud každého posvátna, jež na trůně kolektivního vědomí vystřídá posvátno nové, konkurenční a dravé.

Přesto bychom pochopili málo, kdybychom antikomunismus definovali jen jako rituální zhnusení včerejšího posvátna. Musíme se podívat soustředěněji na proces zhnusení, rozebrat trochu více jeho strukturu. Neboť není zhnusení jako zhnusení.

*

V zahraničním tisku mne necitují příliš často. Tomu asi snadno uvěříte. Přesto se před časem našla jedna kuriózní výjimka. Polský reportér Mariusz Szczgygiel, autor u nás dobře známé knihy Gottland, mne citoval v Gazetě Wyborczej, a to ve své reportáži o návštěvě papeže v České republice. Co mne však zarazilo: jakou pasáž si k citaci vybral. Šlo o úryvek z mé knihy Mystika Západu: "Nebyla to touha po svobodě, která dynamizovala převratový proces, ale touha po barvitějším konzumu a imejdžově zvládnutějším popu. Kdyby socialistický režim měl tolik rafinovanosti a vpustil na svůj trh všechny ty lesklé krabičky a tubičky, všechna ta Bravíčka a jejich hvězdičky, kdyby si český člověk mohl být opravdu jistý, že jeho sámoška ho neochuzuje o žádnou barvičku západoněmeckého supermarketu, nikdy by se bojem za jakousi demokracii neobtěžoval."

Chvíli jsem byl z výběru ukázky zmatený. Zarazilo mne, že nepojednává ani o náboženství, ani o českém ateismu - a že jsem o obojím již něco napsal. Proč právě mé věty o hypermarketové podstatě českého postkomunismu zvolil skvělý novinář, jakého u nás nemáme, do článku, v němž chtěl popsat rozdíl mezi národem ateistů a národem věřících?

Nakonec mi to došlo. Ty věty totiž komentují hlubší souvislosti rozdílu mezi Čechy a Poláky. Komunismus, antikomunismus a náboženství v té hlubší vrstvě hrají klíčovou roli.

Polský antikomunismus je zcela jiný než český. Poláci svrhli komunismus jako cosi cizího. Jejich operace svržení byla definována takto: "Přišel sem cizorodý prvek, element cizí národnímu tělu a načas se zde uhnízdil. Nakonec jsme ho však dokázali vypudit."

Tuto interpretaci - lhostejno nakolik legitimní - podporují dva "jakoby důkazy": 1) komunismus přeci rovná se Rusko, a to je náš odvěký nepřítel, 2) komunismus přeci znamená ateismus a my jsme národem nábožným.

Je celkem jedno, že by se většina z výše uvedených tezí, z nichž se skládá popsaná ideologie, dala zpochybnit. Kolektivní vědomí, které tvoří dějiny, je vždy složeno z takovýchto neopracovaných kvádrů, které k sobě dobře nepřiléhají, ale přesto je nelze tak snadno rozbourat - v té epoše, kterou vymezují.

Polský antikomunismus má kvůli tomu všemu specifický charakter: je náboženský, je nacionalistický a je jaderný. Poslední pojem je klíčový, klíčovější než dva předchozí. Poukazuje k situaci, kdy zde panovalo jakési posvátno, které však bylo možno - či ve zpětné rekonstrukci možno je - označit za "cizí bohy", za posvátno okupanta, které zmizelo jaksi automaticky s odchodem okupanta a proměnilo se sice v ďábelské temno, ale temno s jakousi samozřejmou identitou.

Proklínání této temnoty je v Polsku posilováním identity národní. To má své výhody i nevýhody, nechejme na Polácích samotných, aby rozpoznali, v čem jsou nevýhody, a jak nebezpečné mohou být. Pro nás je podstatnější si uvědomit, že český antikomunismus je a musí být jiný, neboť vyrůstá z úplně jiné ideologické buničiny. Naše včerejší posvátno totiž nebylo cizí, nebylo to posvátno okupantovo. Bylo opravdu naše.

V jistém smyslu stále je naše. Pochopí to každý, kdo se o Vánocích podívá na televizi. Ve všech těch Pyšných princeznách a Solích nad zlato je k ohmatání ono jádro českého národního komunismu, které je zároveň jádrem celé národní existence, národní ideologie. Český antikomunismus tak není opojným pokřikováním z opevněného jádra, ale zuřivým metáním kleteb na samotné jádro, z jeho vnějšku.

Proto Mariusz Szczygiel citoval mojí větu o pádu komunismu v článku o papežovi. Aby Poláci pochopili, že český komunismus byl něčím jiným než polský, že jeho pád byl tudíž něčím zcela jiným, a že tudíž význam české ne/nábožnosti je nesouměřitelný s významem polské samozřejmé nábožnosti. Zkrátka: ve hře náboženství je více prvků než jeden, minimálně prvek nacionální a prvek komunismu, to chtěl asi říci velký novinář.

My, skloněni nad hydrou českého antikomunismu, jejíž racionální tvář jsme si ukázali (zdroj konfesní volby), popisem stejného jevu jako Szczygiel nyní odhalujeme českého antikomunismu tvář iracionální. To nepřiznávané v něm, přesněji: nepřiznávané ještě o řád sveřepěji než je konfesní podstata.

Ano, je to náhradní náboženství, ale jeho nejhlubší vrstvou je boj proti jádru české národní společnosti. To mu dává specifické rysy, rysy, jež v národech víry nelze nalézt, neboť tamější antikomunismy se prostě snaží - legitimně více či méně - za toto jádro prohlásit tradiční víru. To si český antikomunismus nemůže dovolit. Neměl by v zemi bezvěrců šanci. Musí být proto nutně hnutím žárlivým.

Hnutím toužícím po jádru a přesto si nutně vědomým toho, že toto jádro je nepřátelské.

Antikomunismus nemůže být v České republice tak úspěšný jako v Polsku, protože by musel vystříhat miliony políček filmu ze všech těch Pyšných princezen, u nichž si každý rok na Vánoce Češi stvrzují svou existenci, svou podstatu. Kdyby se antikomunismus pokusil uhasit tuto elektronickou vatru, udusil by národní existenci samotnou. Musí být tedy velmi osobitým a vynalézavým. Anebo též zoufalým a hysterickým.

Obé zřejmě přispělo k tomu, proč se české náhradní nábožno ztransformovalo v české náhradní magično a démonično, proč se ideologické kampaně proměnily v ohyzdné démonologické třeštění nad "bubákem s ošklivou tváří".

Žijeme každý zcela jiný příběh, na obou březích Olše. Každý máme své vlastní, nezaměnitelné časované bomby pod zadkem. Oba dva naše antikomunismy, ten suverénní a heroický, i ten záštiplný, žárlivý a bizarně démonologický, jsou podivně nemírné a ukrutné. Sledujeme s obavami oba a ptáme se, co z těchto vajec může ještě vystrčit hlavičku.

Bývá nám, lidem rozumu na obou březích, občas nevolno. Ale je tu ještě Freud se svým Totemem a tabu, který nám nakonec přeci jen dává jistou naději. Byl to totiž on, kdo v té tajemné knize na okraj svého objevu poznamenal: "Každá přemíra v sobě obsahuje zárodek svého sebe-zrušení".

Kéž by to bylo proroctví. Pak bychom se snad i měli modlit za jeho naplnění.

Vytisknout