Kam kráčíš, ČSSD?

19. 7. 2010 / Jiří Baťa

Existují sice poněkud odlišné důvody současného stavu než u obou jmenovaných, ale to nic neubírá na vážnosti situace. Zatím, pokud je známo, se však vedení strany do nějakého otevřeného hodnocení nepouští, neboť si zřejmě není jisto, co bude dál, až se všechny ty stranické průšvihy dostanou na povrch. To nasvědčuje i odklad sjezdu až na jaro 2011, což je možná dobře (budou mít více času na rozjímání), jenže tím ztratí mnoho času. Jejich věc. Jistou odvahu má zatím jeden, expředseda Jiří Paroubek. Konečně, kdo jiný než bývalý předseda "by měl" vědět či znát, kde pochybil on, kde ostatní a kde celá partaj. Ne vždy se však nutně k tomu musí dopracovat, ono někdy pro stromy není vidět les.

Kromě hledání pravdy, tj. důvodů a příčin, se zabývá i budoucností strany. Ta je snad stejně důležitá, jako prohraná minulost, v jejímž důsledku se ČSSD ocitla tam, kde je. Protože skutečné, odpovědné a poctivé poznání, potažmo přiznání si pravých důvodů a příčin jako "poučení" pro příště, by nebylo potřebné. Vždyť co více může pomoci v hledání lepšího, než analýza špatného. Problémem však je samotné dusné prostředí ve vedení partaje, neboť tam hledají nejen sami sebe, ale hlavně, koho dál mezi sebe.

Paroubek si, kromě jiného, pro své rozjímání o budoucnosti ČSSD vzal na pomoc názor Lukáše Jelínka, se kterým velmi intenzivně polemizoval, chtíc jeho názory přebít svými. Jelínkovy představy o jakési případně možné spolupráci s "odejítými" partajemi KDU a SZ mu vůbec, ale vůbec nevoněly. Jenže on s nimi ani tak nepolemizoval, on se je snažil pokud možno odůvodněně přebít, či ještě lépe striktně zavrhnout. S tím, že má své představy a vize, které jsou reálnější Jelínkových. Jiří Paroubek, při vědomí malé pravděpodobnosti, ne-li nereálnosti spolupráce s některou z pravicových stran, při vědomí, že nechce ba ani nemůže sázet na lidovce a zelené, kteří u něj dávno ztratily potřebný kredit, zjišťuje, že snad jediní, na levé straně politického spektra se nacházející, jsou komunisté. Není to sice moc, ale také ne málo. Rozhodl se pro alternativu hodnou šlápnutí do vosího hnízda - a sice začít spolupracovat s KSČM. Ale že mu to trvalo, no také mu respektive jim (ČSSD) nic jiného nezbývá, kde nic není, ani smrt nebere, nebo také ber nebo nech být!

Sice rázně, leč špatně vykročil. Pro spolupráci si totiž vymiňuje, že "první krok musí udělat právě komunisté"! Aby toho nebylo málo, diktuje si požadavek jejich nezbytné transformace a změny názvu! Dost odvážné i na člověka, jakým je Paroubek. Umím si docela dobře představit, jak se těmito "ultimáty" srdečně a úsměvně baví Vojtěch Filip. Asi má Paroubka za postiženého letošními vedry, ale na druhé straně i pro něj to může být svým způsobem dobrá zpráva, protože to není až tak nezajímavá vize. I KSČM má své plány, požadavky a představy své další existence. Ale pochybuji, že o takové možnosti bude jednak pod oranžovou dekou.

Je dost nemístné a trapné, jestliže se (ex)kapitán potápějící se lodi domáhá pomoci, aby si ještě kladl podmínky, jak má záchrana probíhat. Požadavek prvního kroku komunistů je přímo politická negramotnost a provokace s ohledem na známou letitou blokádu v podobě Bohumínské "buly". Dost možná, že toho dnes i sociální demokraté litují, nicméně stav trvá a je nepravděpodobné, že to budou právě komunisté, kteří budou těmi vstřícnými. Samotná Paroubkova slova o spolupráci s komunisty zůstanou jen gestem, když k jejich naplnění drze vybízí KSČM. Poněkud zapomíná, čí loď se potápí!

Jeho požadavek na "nezbytnou transformaci" je na úrovni zbožného přání. Jednak si myslím, že současná KSČM je k dnešnímu dni již dostatečně reformovaná, zbavená všech totalitních praktik - nemluvě o tom, že je to jediná strana, která svou konzistentní politikou naplňuje své programové cíle, nepodléhá formám pseudodemokratického trendu politikaření a také jediná strana, která nemá prsty v naší pošramocené ekonomické situaci. To poněkud Paroubkovi uniká a jako účastník nedávných událostí by si tyto skutečnosti měl uvědomovat tím více, že nebýt podpory komunistů, mnohé věci by nebyly takové, jaké byly či jsou. I pro ČSSD samotnou přes zmíněnou blokádu udělali komunisté víc, než si sociální demokraté (z pohledu dneška) zaslouží. Dělat takovou "nátlakovou" potřebu spolupráce s minimem jiných možností je krajně nedomyšlené, ne-li kontraproduktivní.

Je-li řeč o požadavku změny názvu, ani zde nelze mluvit o požadavku oprávněném. Pravda, název KSČM má své emociální fluidum, provokuje mnohé politiky, především na pravé straně spektra. Ne všichni si však za dvacet let na KSČM zvykli, ne snad proto, že by to nešlo, oni prostě nechtějí. Samotná KSČM se již mnohokrát k takovému požadavku či výzvě vyjádřila a nadále trvá na svém (zachování názvu strany). Ale co je hlavní, změna názvu může sice změnit logo, nikoliv obsah a už vůbec ne fyzickou existenci strany. Požadavky, ba tlaky byly nejen na změnu názvu, ale byly a dodnes jsou tlaky (Štětina, Mejstřík apod.) i na zákaz a zrušení KSČM. Asi proto, že se nacházíme v tak vytoužené demokracii! Jinými slovy, změní-li se název neznamená, že se změní i myšlení a konání. Mám pro to důkaz: Dělnická strana byla zakázána a rozpuštěna, avšak její členové pod jiným názvem i nadále vyvíjí stejnou činnost, jako pod původní hlavičkou. Takže je to prašť jako uhoď. Nezměnilo se nic, jen logo! Totéž by bylo i v případě komunistů. Otázka tedy je, co komu na komunistech vadí, zda jejich název, nebo jejich politika. Že by minulost? Pak nám ovšem musí stejně vadit i Německo! Ale nevadí, tak proč po dvaceti letech komunisti? Ale to je na dlouhé povídání.

Na druhé straně lze uvést případ podobný. Stejně jako je pro někoho nepřijatelný či nežádoucí název strany komunistů, je problematický a stejně nepřijatelný (nebo aspoň silně zpochybňován a provokující) i název občanských demokratů, tedy ODS. Ta si osobuje užívat přívlastek "občanská", notabene "demokratická", ale ve svých důsledcích není ani občanská, ani demokratická. To také mnohým lidem vadí, ale zcela jistě nikoho nenapadne, ba nemůže ani pomyslet, aby vznesl požadavek na změnu názvu. Paroubkovy požadavky jsou tedy nesmysl, zcela mimo mísu a jeho (a nejen jeho) uvažování by se mělo ubírat zcela jiným, reálným směrem. I za cenu, že se nezbaví másla na hlavě, či naopak, že si hlavu posype popelem. Myslím si, že pro budoucnost sociální demokracie není mnoho variant, ani jiných cest. Svou cestu do budoucnosti si klestí sama a nemá a ani to nebude mít jednoduché. Protože brontosauří či dinosauří osada těch mocných má až příliš pevně vykolíkované a zabezpečené území a jeho překročení znamená překročit svůj stín. A to je problém!

Jakkoliv je - předpokládám i dnes po politickém debaklu - ČSSD dostatečně silná ve své (zklamané) členské základně, neznamená to, že je strana za vodou. Potíž je v tom, že politiku netvoří a nedělá členská základna, ale jimi zvolení zástupci. Znamená to, že chyba je ve vedení - a to zase nemá zájem slyšet členskou základnu. Někde tady bude ten zakopaný pes, ale ten už musí pěkně smrdět. Necítí ho však ani vedení ČSSD ani Paroubek, jinak by požadavky na změnu názvu, reformovanost komunistů, případně KDU-ČSL a SZ, notabene učinění prvního kroku ze strany KSČM, museli identifikovat jako pitomost. Takové představy sociální demokracii k pozitivním změnám a opětovnému místu na slunci nepřivedou. Paroubek však už není předsedou a lze jen doufat (opravdu jen doufat), že ostatní členové vedení ČSSD budou při sestavování svých kroků a vizí na opětovné pozvednutí ČSSD natolik při smyslech a obezřetní (zda-li), že se takovým nejapnostem a trapnostem vyhnou. Paroubkův úmysl, ale bez těch podmiňujících faktorů, by ale neměli podceňovat! Chce-li ČSSD žít dál.

Vytisknout