Od Exit strategií k Change strategiím - nebo ještě dál?

21. 4. 2010 / Miroslav Tejkl

Ve svém příspěvku se věnoval tématu tzv. exit strategy a kritice jistých přístupů k těmto strategiím. Exit strategie je označení pro postup, kdy je ukončována zvláštní podpora ekonomického růstu z veřejných peněz prováděná ve fázi deprese. Exit strategie nastupuje poté, co se hospodářství vzpamatuje, nastoupí opět dráhu růstu a podpora se už jeví nadbytečnou...

Paroubkův projev byl výrazně zaměřen proti představě, že ona dočasná veřejná podpora na pomoc nastartování růstu (obvykle z veřejných peněz) by měla být -- při náznaku, že opět začíná "zabírat" soukromozhodnocovací mechanismus kapitálu - mechanicky ukončena tak, že se zjednodušeně řečeno veřejné peníze vypnou a vše ostatní se prostě vrátí do poměrů předcházejících době, kdy krize nastoupila -- tedy včetně toho, co ke vzniku krize nejvíc přispělo.

Že se tedy všechno zas vrátí do starých známých kolejí...

Tento přístup dráždí ostatně i Paroubkovy kolegy z jiných zemí. Například hlavní ekonom německé odborové centrály Dirk Herschel reaguje v článku "Konec tržního finančního kapitalismu" uveřejněném v měsíčníku nadace Fridricha Eberta "Neue Gesellschaft -- Franfurter Hefte"(4/2010, str. 40-42) podobně podrážděně na rozhovor Angely Merkelové pro Bild-Zeitung, který měl být právě veden v duchu "prostě-návratu" a kde Merkelová prohlašuje "...po krizi nastane zase návrat k normalitě, k našemu starému kursu..." (tučně zvýraznil M. T. - čerpáno z Trendu (viz dále) 3/2010, str. 19).

-.-.-.-.-.-

Myslím, že předseda ČSSD zvolil téma svého projevu pro zmíněnou konferenci vhodně. Posluchač se při nastolení takového tématu asi sám nevyhne určitému vlastnímu, instinktivnímu podráždění.

Vrátit se zpátky?

Například do r. 2005 se všemi nešvary častokrát připomínaných deregulovaných kapitálových trhů a oné proklínané financializace?

Jako alkoholik, který vystřízlivěl, je mu už zase "dobře" a tak neomylně opět míří do své oblíbené hospody "Na růžku"?

Opět nechat probíhat další a nový scénář bouřlivé tvorby dluhu, bublin a komplikovaných finančních produktů, derivátů a toho všeho, co nakonec spustilo "předskokanskou" finanční krizi, která přerostla v tu hospodářskou ohrožující zejména vyspělou část světa?

S tím, že "cestu z jámy" příště znovu zaplatí miliony daňových poplatníků, kteří se na financializačních ziscích -- které pochopitelně nikdo nevrací -- nepodílely?

A pokud se tyto miliony provinily tím, že žily své životy v době umělého a vydluženého růstu více spokojeně než nyní, pak těžko lze takový "spokojenější" život považovat za "hřích", který musí být "vykoupen" jejich utrpením a za který by měly v době depresí platit -- a ke všemu platit subjektivně víc než ti, co jsou "za vodou"...

Zjevně proto Paroubek zdůrazňuje, že se nelze vracet do situace, která vyspělý svět přivedla tam, kde je, a že otázkou doby není nástup "Exit Strategy", ale "Change Strategy". Paroubkův příspěvek s názvem "Nikoli Exit, ale Change strategie, to je to, oč tu běží" byl otištěn (mimo různých webových stránek, včetně samotné ČSSD) logicky i v "papírovém" sociálnědemokratickém časopise Trend, který Paroubek kdysi v éře, kdy byl znám hlavně jako vnitrostranický protizemanovský "opozičník", sám založil spolu s Přemyslem Janýrem.

Příspěvek byl uveřejněn v 2., tedy únorovém čísle Trendu z tohoto roku a obsahuje náměty a náznaky různých opatření, cílů, úkolů, nástrojů atd., které by mohly být obsahem oné potřebné Change Strategy.

Regulace a rozdělování

V prosinci minulého roku jsem na stránkách Britských listů připomněl sborník "Velká finanční krize -- příčiny a následky" a postoj jejich autorů, amerických ekonomů a sociologů Sweezyho tradice (newyorský levicový ekonomický magazín Monthly Review) Freda Magdoffa a Johna Bellamy Fostera. Současnou krizi autoři spojují (mimo další spolupůsobící faktory) s tím, že jako reakce na stagnační nedostatek těch "přirozených" zisků z reálné ekonomiky vyspělého světa jsou vytvářeny zisky umělé, založené na finanční kreaci a zadlužování. Cenou za vytváření těchto umělých zisků jsou ale pak právě období takových kolapsů, jaký navštívil vyspělý svět před rokem a půl (viz též Britské listy, 3. 11. 2008, Ilona Švihlíková, "Finanční krize -- systémový pohled" : "Není skutečnou příčinou této krize prostě klesající míra zisku a nutnost si je "uměle vyrobit" ve světě virtuálním, který byl pro tyto účely dalekosáhle deregulován?").

Magdoff a Foster ve své knize výslovně tvrdí, že pokud by zůstalo u pouhé regulace trhů nějakými novými pravidly, bude ekonomika spíš zbavována potřebného růstového a ziskového paliva (viz např. "...jakákoli vážně míněná snaha držet svět financí na uzdě vystavuje riziku destabilizace celý režim akumulace, který zoufale potřebuje financializaci, aby mohl dále expandovat." - cit. sborník, str. 108). A pokud by společnost palivo ztrácet neměla, a přesto se snažila vyhnout nebezpečnému "kyvadlu" rozhoupaného a rozkmitaného cyklu, obřích bublin a tedy umělých zisků vytvářených finanční kreací a zadlužováním a přitom neskončit v "jámě" stagnace, nezbývá, než aby nalezla zdroje těch přirozených zisků někde v reálné ekonomice.

Z uvedené knihy implicitně vyplývá, že ty přirozené zisky se mohou vynořit jen s odlišným rozdělením společenského produktu -- a tedy i regulace trhu má smysl jen pokud zároveň přináší (alespoň jako vedlejší produkt) jiné rozdělení, než které je produkováno příliš dominujícím kapitálovým mechanismem. Podle autorů uváděné knihy by koloběh společenského rozdělování měl být více prováděn -- a to už je vyjádřeno výslovně - ve prospěch zvýšení kupní síly kryjící konečnou individuální spotřebu široké veřejnosti a zejména konečnou spotřebu společenskou (viz sborník, zejména str. 21-23 a také závěrečné stránky).

Výrazná (hodnotově) čistá investice, tedy skutečná akumulace, jejímž následkem je rozšíření kapacit, je podle autorů věc minulostí (notabene navíc poměrně krátkého období v té minulosti) a nelze na ní proto spoléhat. Dnes se ve vyspělém světě víceméně stará výrobní kapacita nahradí novou -- což neznamená růst, ale z hodnotového hlediska vlastně něco blízkého prosté reprodukci, i když na vyšší (a nezřídka mnohem vyšší) užitné, technologické úrovni těch nově nastupujících kapacit a statků, které nahrazují své předchůdce. Autoři sborníku zdůrazňují: "...Hlavní pilíř průmyslu byl během prvních fází industrializace vybudován od píky. Investice tudíž stále více směřovaly do pouhé náhrady dosavadních kapacit (ačkoliv s modernějším a výkonnějším technologickým vybavením) a stále méně do zcela nových výrobních kapacit. Výsledkem bylo to, co Joseph Schumpeter v polemice s Hansenem označil jako fenomén "mizejících investičních příležitostí...." (sborník, str. 13-14 s uvedením odkazů na: Alvin H. Hansen, "The Stagnation Thesis", in American Economic Association, Readings in Fiscal Policy (Homewood, Illinois: Richard D. Irwin, 1955), 540-57; Schumpeter, Business Cycles, vol. 2, 1033-50. Viz též John Bellamy Foster, "Investment and Capitalist Maturity", in Foster and Henryk Szlajfer, ed., The Faltering Economy (New York: Monthly Review Press, 1984), 57-73, a "What Is Stagnation?", in Robert Cerry et al., The Irreversible Crisis (New York: Union for Radical Political Economics, 1987), 59-70.).

Snad nejvýznamnější z myšlenkových zdrojů autorů sborníku (vedle Sweezyho, Kaleckého, Robinsonové, Marxe a Luxemburgové) byl přitom John Maynard Keynes, ekonom, který ovšem ve svém klíčovém díle kladl naopak velký důraz na to, aby to bylo investování, co by mělo probíhat zvlášť intenzívně - protože pak bude o to dříve dosažen podle něho žádoucí a kýžený stav nevzácného kapitálu a vymření, respektive spíš sociálně a sociologicky vyhasnutí ("euthanasie") rentiérů. Ale i on, pro kterého bylo podněcování, indukování investic i jaksi "ideologickou" záležitostí, se vyjadřoval nezvykle smířlivě na adresu těch, kteří ekonomické řešení krizí viděli v růstu blahobytu většiny a společnosti jako komunity (kolektivní a veřejné statky konečné spotřeby).

Nejdříve smírně prohlašoval: "...Jediným rozdílem mezi těmito myšlenkovými směry a mou doktrínou je to, že kladou snad poněkud přehnaný důraz na zvětšení spotřeby v době, kdy ještě lze očekávat (tučně zvýraznil M. T.) mnoho společných výhod od zvýšených investic Ovšem teoreticky jsou vystaveny námitkám, jelikož ponechávají stranou skutečnost, že existují dva prostředky, aby se produkce zvýšila. I když se rozhodneme, že je výhodnější zpomalit růst kapitálu a soustředit úsilí na zvýšení spotřeby, musíme tak učinit obezřetně a teprve tehdy, když jsme zvážili řešení alternativní. Sám uznávám, že existují velké sociální výhody pro společnost ze zvětšování masy kapitálu do té doby, než přestane být sotva dostačujícím činitelem... (tučně zvýraznil M. T.)". Pak se Keynes vyslovuje pro postup oběma směry -- tedy zvyšování investic i spotřeby -- a to i v době, když ještě nebude mezní efektivnost tak stlačena, aby se mohlo přejít výslovně na preferování a indukování spotřeby, aby pak nakonec uzavřel příslušnou pasáž slovy: "...je nepravděpodobné, že bychom s existujícím sklonem ke spotřebě mohli udržet plnou zaměstnanost, i kdybychom v oblasti investic podnikli cokoli." (viz české vydání John Maynard Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, nakl. ČSAV, Praha 1963, IV. pasáž 22. kapitoly "Poznámky o konjunkturním cyklu", str. 308-309)

Foster a Magdoff odkazují také na svého současníka se značnou reputací -- amerického sociologa a ekonoma Johna Kennetha Galbraitha. Ten se v roce 2004, tedy mnohem později než Keynes, v současné postindustriální éře, vyjadřuje ve své knize "Ekonomika nevinného podvodu" už zcela jednoznačně:

"Jediným zcela spolehlivým lékem proti recesi je nepřerušovaný tok spotřebitelské poptávky. Pokles této hladiny znamená recesi..." (cit. sborník, str. 21)

Tato slova samozřejmě nemusí znamenat zvyšování konzumního šílenství a přesycenosti v době, kdy miliardy lidí na naší planetě trpí hlady. Existuje přece také konečná spotřeba společenská, existují nedostatečně uspokojené, zcela určité potřeby -- i ve vyspělém světě - například bytové. Existuje mnoho dílčí nouze i v zemích vyspělejších, a to na mnohem důležitějších úsecích než je videorekordér, mobil, textil atd.. Existuje i nouze obecná -- přinejmenším v určitých regionech...

-.-.-.-.-.-

Skepsi ohledně skutečných možností regulace nevyjadřují pouze zmínění protagonisté Monthly Review.

Například americký ekonom Andrew Kliman říká:

"Podtónem slovního spojení "extrémní kapitalizmus" je myšlenka, že regulovaný kapitalizmus bude úspěšnější než kapitalizmus volného trhu. Podívejme se ale například na krizi úspor a půjček v USA z doby před dvaceti lety. Tisícovky "Savings and Loans" společností (S&L společnosti jsou typem finanční instituce rozšířené v USA a Velké Británii. Přijímají finanční vklady (úspory) a poskytují hypotekární půjčky. Věřitelé mají často na základě svých vkladů hlasovací práva a mohou rozhodovat o fungování společnosti -- pozn. administrace prvního níže uvedeného webu) zkrachovalo a vláda musela vynaložit stovky miliard dolarů, aby uhradila ztráty věřitelů (tedy těch, kteří do společnosti vložili kapitál).

Tato krize ale byla krizí regulovaného (tučně zvýraznil M. T.) kapitalizmu.

S&L společnosti byli výrazně regulované; úroky, které vyplácely věřitelům za vložené úspory, stejně jako úroky, které dostávaly za poskytnutí hypotéky, určovala vláda. Ale když druhé polovině 70. let začala růst míra inflace (a stojí za povšimnutí, že regulovaná keynesiánská politika tomuto spirálovitému růstu míry inflace nedokázala zabránit), úrokové míry mimo tento regulovaný systém vystřelily nahoru. V důsledku toho začali lidé vkládat své peníze jinam než do S&L společností. Ty byly nuceny začít nabízet výhodnější úroky za vklady -- dokonce vyšší než byly ty, které dostávali za poskytování hypoték. To způsobilo, že byly neustále ve ztrátě. Proto musel americký Kongres částečně upustit od regulace a umožnit S&L společnostem zvýšit úroky za poskytované hypotéky. Pokud ale chtěly být společnosti solventní, musely poskytovat čím dál riskantnější půjčky. Mnohé z nich neboli nikdy splacené a nakonec celé odvětví doslova zkolabovalo.

Hlavní slabinou tvrzení, že regulovaný kapitalizmus je v něčem lepší než kapitalismus volného trhu, je jednoduchý fakt, že v konečném důsledku kapitalismus nikdy nemůže být regulovaný. Toto nedávno potvrdil Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny a bývalý hlavní ekonom Světové banky. V polovině září (2008) napsal článek, v kterém navrhoval celou řadu nových regulací a zákonů. V závěru ale připustil: "Tyto reformy nezaručí, že nepřijde další krize. Vynalézavost lidí na finančních trzích je ohromující. Nakonec vždy najdou způsob, jak přelstít jakékoliv přijaté omezení."

S tímto postřehem celkem souhlasím.

Jenže Stiglitz pokračuje: "Ale tyto reformy zaručí, že se sníží pravděpodobnost další krize a jestli k ní dojde, její následky budou mírnější, než by byly bez nich."

Toto, samozřejmě, nedává smysl. Jestli nakonec finanční trhy skutečně přelstí jakékoliv přijaté omezení, tak potom každá další krize bude přesně taková, jaká by byla bez omezení. O nových zákonech a regulacích lze říci, že mohou přinejlepším oddálit další krizi anebo ztížit trhům cestu k překonání omezení. Kromě toho oddalování krizí znamená podporu umělého růstu, s kterým přichází nadměrné zadlužování. Takže konečný negativní efekt po prasknutí bubliny je pak o to větší."

(čerpáno z interview "O krizi a kapitalismu. Rozhovor s profesorem Andy Klimanem" otištěné na webu www.priamaakcia.sk, viz též článek "O kořenech současné ekonomické krize a některých navrhovaných řešeních" na www.part.cz ).

Paroubek k regulaci finančních trhů

Při četbě Paroubkova článku jsem se nemohl zbavit pocitu, že ekonomům a politikům se už skutečně pomalu dostává do krevního oběhu vědomí toho, že prostřednictvím regulace se na skutečných příčinách toho, proč krize vznikají, nepracuje. Regulace je bezesporu nezbytná, ale žádné zisky nevytváří - likviduje (likvidovala by) snad ty umělé, zrůdné, které jsou pařeništěm krizí - aniž by je ovšem čímkoli jiným nahrazovala.

Ale právě to, že chyběly ty přirozené zisky v reálné ekonomice, vyústilo v produkci těch náhradních - a to kdekoli, tedy i mimo reálnou ekonomiku... A se známými následky...

-.-.-.-.-.-

Zkusme se teď z hlediska výše uvedených autorů podívat na Paroubkův příspěvek.

Načrtnutý obsah Change Strategy skutečně neobsahuje zrovna návrhy, které by se týkaly regulace v tom smyslu, že by ukládaly nebo přikazovaly nějaký postup, nějaké jednání nebo že by naopak nějaké jednání zakazovaly. A to dokonce ani v té části Paroubkova příspěvku, která je v Trendu odlišena mezititulkem "Regulace finančních trhů".

Pravda -- v první pasáži ("Méně je více") i jinde mluví Paroubek o hospodaření státu jako firmy. Ale to není regulace jiných subjektů -- to je řízení podniku zvaného "stát". Pro úplnost ovšem nutno dodat, že na jiných místech hovoří Paroubek o boji s korupcí a na konci pasáže uvozené mezititulkem "Je jasné, že účty se musí platit" se zmiňuje o snaze amerického Kongresu v podstatě obnovit v roce 1999 zrušený Glass-Steagallův zákon z Rooseveltovy doby, který měl výslovně regulační charakter a kterým bývalo odděleno investiční a komerční bankovnictví. Paroubek připomíná následky toho, že zákon byl zrušen, jak byl z amerického zdroje o to více než předtím zakrvácen svět nebezpečnou kreativitou financializačních produktů, o několikanásobných sekuritizacích dluhů atd. Nevyslovena zůstala jen otázka, proč byl zmíněný ochranný, regulační zákon, který přežil dvě třetiny století, zrušen právě tehdy, kdy byl zrušen. Vysvětlit všechno tím, že si to či ono velmi přály mocné kruhy zaměřené na spekulaci (tyto "kruhy" si to jistě přály vždy), ale nevysvětluje, proč jim ta "jejich moc" stačila k úspěšnému dosažení cíle tento zákon zrušit právě v roce 1999 -- a ne někdy jindy předtím, například za vlády echtovního republikána Reagana, který představuje téměř pravý opak rooseveltovského politického a ekonomického přístupu. Zákon byl ale prosazen až v době vlády prezidenta Williama Clintona. Demokrata Clintona, který se přes všechny odlišnosti při srovnání s jeho demokratickými předchůdci, nezříkal historického dědictví linie Demokratické strany, ke které se hlásil...

A pokud si prohlédneme přímo odstavec pojmenovaný "Regulace finančních trhů", nalezneme tu především určité krátké filozofické zamyšlení, jakési krédo. Zde uvedená Paroubkova úvaha a jeho přesvědčení na úseku regulace (boje s finanční kreativitou), které by se dalo vyjádřit slovy "nemůžeme to nikdy úplně vyhrát, ale nesmíme to ani vzdát", je ve střízlivě optimistickém rozporu se skepsí, kterou shora vyjadřuje Andrew Kliman při komentování Josepha Stiglitze. Jak se ostatně dalo očekávat, Paroubek je zde logicky jako reprezentant levicového mainstreamu spíš v souladu s výše uvedeným postojem Stiglitze.

Nicméně konkrétní náznak návrhů "skutečné regulace" tu přesto neobjevíme.

V závěru pak text ústí do návrhu na zavedení Tobinovy daně, o jejímž případném hromadnějším zavedení ve světě lze říci ono známé, že už "včera bylo pozdě". Tento jediný konkrétní návrh odstavce je ale do uvedené pasáže přidán navíc jako vnější prvek. Do vymezené kategorie (typu) řešení nepatří, což Paroubek sám vyjadřuje naprosto jasně a otevřeně slovy:

"...A půjdeme ve svých návrzích ještě dál. Myslím, že nastal čas, abychom kromě regulace přistoupili i k určité formě spoření finančního sektoru, např. využitím Tobinovy daně z finančních transakcí. Nechť je vytvořen polštář případné budoucí finanční krize (tučně zvýraznil M. T.)." Rozhodně je projevem elementární spravedlnosti, aby to byli co nejvíce spekulanti, finanční kreátoři a "inovátoři", kdo bude platit "povinné pojištění z odpovědnosti za škodu", kdo se bude skládat na případné budoucí karamboly.

Řidič auta vyzbrojený hromadou železa s touto hromadou nesmí bez takového pojištění legálně ani na ulici. Přitom většina z řidičů žádnou "pojistnou událost" nezpůsobí. Přesto v tomto případě společnost vůbec nespoléhá, že by poškozený nebo sama společnost z viníka něco vymohli... takže pro jistotu...

Je proto jistě důvod, aby to bylo i (co nejvíc) na účet finančních hráčů, odkud bude zejména vznikat příslušný fond, až (zase) nastane "pojistná událost".

Návrh na zavedení Tobinovy daně je určitě důležitý a správný návrh, nicméně nejedná se o zavedení nějakého nového pravidla pro dirigování trhů. Sám Paroubek tento návrh vyčleňuje z kategorie "regulace" a pokud bychom se to přece jen snažili za "nějakou" regulaci označit, tak nanejvýš v tom nejširším smyslu jako je spotřební daň (snad) regulací některých určitých našich nákupů (a je vůbec?).

Tobinova daň je prostě zdanění určitých transakcí, spekulací - vyvedením určitých peněz do jiného řečiště, případně uvedené pojištění...

Aby exit nebyl exitus -- o vzájemném zhodnocování

A těžištěm "Strategie Změny", která místo návratu tam, odkud jsme přišli, naznačuje jiné uspořádání, jsou skutečně návrhy spojené buď s veřejnými impulsy, nebo se zásahy do rozdělování -- tedy s přesměrováním reálných a finančních toků, nikoli administrování určitých jednání.

Této logice odpovídá i to, že Paroubek ve svém projevu a příspěvku varuje -- s odkazem i na výroky současného šéfa Mezinárodního měnového fondu - před zákroky, které by "shodily" ještě slabou poptávku dříve než zesílí:

Takže "růst soukromé poptávky"...

A jak velký růst soukromé poptávky je zapotřebí, aby se vůbec mohlo provést výše uvedené odpoutání -- čili exit?

A aby to nebyl spíš "exitus" řečeno lékařským žargónem?

A jak velkou část agregátu soukromé poptávky formují veřejné peníze -- včetně těch "dočasných"?

Veřejné peníze, které nejsou spojeny s tak silně koncentrovaným a nerovným přivlastňováním jako v případě kapitálového mechanismu a kde určitý objem peněz znamená jiné poptávkové efekty než tentýž objem peněz rozdělovaný mechanismem zvaným "kapitál"?

-.-.-.-.-.-

Myslím, že dnes je to spíše optický klam, že tu máme svět podobný pomyslnému automobilu, kde v etapě propadu ekonomiky do deprese startér veřejných, víceméně dluhových peněz nastartuje mechanismus soukromého zhodnocování, který pak bude jaksi SÁM točit koly vozu a on to bude, co nahradí tu předtím vypotřebovanou elektřinu (deficitní peníze) a vrátí ji zpátky do onoho pomyslného akumulátoru (veřejných rozpočtů).

Takto chápané hranice mezi oběma funkcemi se po mém soudu den ode dne více rozmazávají a nemají podle mého názoru místo ani v rámci zjednodušených modelů. V onom pomyslném autě zvaném společenská ekonomika je ve skutečnosti pohonnou jednotkou určitý hybridní motor.

Ano, jistě - reprodukce veřejných rozpočtů je určitě závislá na úspěšném soukromém kapitálovém zhodnocování.

Ale stejně tak samotná obnova kapitálového vztahu, reprodukce procesu soukromého kapitálového zhodnocování ve velmi vyspělé části světa čím dál víc závisí na impulsech veřejných rozpočtů -- na impulsech fiskálně-parafiskálního mechanismu...

Odlišit a oddělit jedno od druhého je ve "starých" vyspělých zemích rok od roku obtížnější a těžší...

-.-.-.-.-.-

Bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne nebo jestli to je "správné", zdá se, že veřejné rozpočty a kapitálové mechanismy nezadržitelně srůstají v symbiotický organismus vzájemné ekonomické (nikoli jen politické) závislosti -- a zhodnocování...

Pokud by v kapitálově silně saturovaných ekonomikách s daňovým zatížením, které výrazně postihuje širokou veřejnost (a bohaté naopak méně než dřív -- viz zvyšování role DPH), výrazněji nastávalo, že veřejné výdaje a stimuly udržují takové vytížení kapacit a úroveň zaměstnanosti, že by jejich neprovedení znamenalo větší propady daňových výnosů, než kolik by se uspořilo neprovedením těchto veřejných výdajů a stimulů, a pokud vlády nakonec v tomto smyslu i účelně formují či budou formovat struktury daňových systémů a své politiky, natolik vstupuje do hry vzájemné společenské zhodnocování - a to v míře znatelně odlišné a výrazně aktivněji, než tomu bylo ve XX. století.

Otázku, kterou si klade předseda Mezinárodního měnového fondu, tedy "KDY AŽ začínat vypínat podpůrné veřejné výdaje", lze podle mého názoru doplnit, spojit a modifikovat -- už s ohledem na rozpaky osobností světové politiky a mezinárodních finančních institucí nad oním "vypínáním" -- s otázkou druhou:

"A KOLIK toho vlastně nakonec skutečně povypínáme?"

-.-.-.-.-.-

Partnerství veřejné a soukromé sféry přece není prostě v tom, že když nastoupí konjunktura (ve vyspělém světě čím dál problematičtější, čím dál "bublinatější", "umělejší" úsek hospodářského cyklu), měl by veřejný sektor ustoupit a předat žezlo, kde se dá - a úslužně čekat, až ho bude (a hlavně jeho likvidní zdroje, peníze) zase znovu zapotřebí.

Je až banální říci, že se obě sféry vzájemně čím dál víc potřebují -- pokud ale patřičně nezdůrazníme, že právě proto také kapitál čím dál víc potřebuje veřejnou sféru a její zdroje, aby se mohl zhodnocovat.

Jaká je struktura zákazníků, odkud mají tito zákazníci peníze, jak by to bylo s odbytem, kdyby neexistoval veřejný sektor, který formuje koupěschopnou poptávku a strukturu kupní síly jiným, doplňujícím a hlavně méně koncentrujícím způsobem, jaký byl a je rozsah veřejných zakázek oproti těm ostatním zakázkám, jaké jsou tendence ve vývoji tohoto poměru...? Atd. atd. atd. atd.

Obě sféry připomínají svým motivačním zakotvením dva pracovníky, kteří na dřevěné koze přeřezávají poleno -- tam a zpátky, tam a zpátky...

1. Kapitál ukázal, že je -- přes všechny nedostatky -- v zásadě nastaven tak, aby zvyšoval efektivitu (alespoň oproti tomu, co by se dalo považovat za alternativu). Pokud ale má dosahovat maximálního dosažitelného zisku (převisu nad všemi svými náklady), musí každý soukromý výrobce na jednotku produkce stlačovat na minimum příležitosti a zdroje, které při své činnosti poskytuje druhým (tedy své vlastní soukromé výdaje-náklady). A v dnešní době, kdy snižovat příležitost pro druhé na jednotku produkce už nevyrovná žádná absolutní expanze, je základní dilema vyostřeno do krajnosti. Soukromý výrobce musí snižovat co nejvíc příležitost těm druhým, kterým ji ale pochopitelně v nějakém rozsahu nějakou výrobní spotřebou vždy poskytuje -- pokud ovšem jde o reálnou výrobu, užitečné statky a služby.

2. Naopak veřejné rozpočty a daňový systém dosahují svého maximálního výnosu, pokud co nejvíc soukromých výrobců a jejich zaměstnanců má těch příležitostí co nejvíc... Když je v provozu vše, co existuje... Tehdy je ovšem současně také konzervován stav věcí, uspokojení a slábne motiv (na sobě) pracovat (a zde nastupuje "bojový prostor" ultraliberální rakouské ekonomické teorie).

Je nekonečně obtížné provádět takovou strategii, která by nastavila přiměřený mix působení oběma směry a proplula by úspěšně Charybdou konzervace, která má spíš postupné, plíživé a zákeřné následky (viz vývoj ekonomiky reálného socialismu) a Scyllou obrovských ztrát při nevyužití kapitálu, zdrojů, obyvatel (nebezpečí, které dnes podle všeho hrozí více) Není proto divu, že keynesiánské učení nejen vzniklo, ale také znovu a znovu vstává "z popela" vždy, když je nebezpečí konzervace toho, co je, vzdáleno, ale zato hospodářské krize se tyčí v nebezpečné blízkosti a velikosti před škunerem světové ekonomiky a hrozí mu najetím na skálu...

Vzájemně výhodné partnerství kapitálu a veřejných rozpočtů?

Ve vzájemném vztahu kapitálového mechanismu a daňově-parafiskálního mechanismu veřejných rozpočtů nemůže to druhé být nástrojem nebo kořistí toho prvního.

Musí se skutečně jednat o partnerství a komunita musí být sebevědomou entitou nejen "o sobě", ale "pro sebe" ...

Kdo ostatně platí "úklid rozvalin" poté, co se zhroutí mrakodrapy sofistikovaného dluhu? Na pořadu dne je proto emancipace komunity zakořeněné na daném území ve vztahu ke kapitálu (viz též přístup (levicového) liberála Václava Bělohradského), kdy komunita musí kapitálu jasně říci: "Nejsem a nebudu pro tebe prostorem pro drancování -- před 20 lety na východě mně to stačilo a já mám svoje autonomní a legitimní zájmy..."

Vzájemný vztah kapitálového mechanismu a daňově-parafiskálního mechanismu veřejných rozpočtů i téma míry vzájemného, společenského zhodnocování by se jako ideový přístup měly podle mého názoru stát nejen způsobem, jak přistupovat k "Strategiím Změny", ale myslím, že je namístě zvážit i širší uplatnění a zobecnění tohoto tématu. Mám za to, že společenské, vzájemné zhodnocování a tedy i vytváření fiskálních a parafiskálních systémů, poměrů a modelů, které toto zhodnocování maximálně umožňují, by mohlo případně i "usednout" na už dlouho opuštěný trůn klíčového ekonomického tématu socialistického hnutí, kterým byla kdysi perspektiva a projekce společenského vlastnictví.

To, že je tento "trůn" (hlavního ekonomického tématu) nyní vyklizen, ještě neznamená, že by pro levici nebylo účelné, aby přece jen obsazen byl.

A ne-li společenským vlastnictvím jako na počátcích tohoto hnutí (i značnou dobu potom jako alespoň dlouhodobý konečný cíl), tak něčím, co právě odpovídá společenské objednávce od kapitálově vysoce saturované vyspělé ekonomiky, jejíž účastníci sledují s obavou růst soukromého a veřejného zadlužování, které ale stejně není schopno zabránit poklesu využití práce, kapacit a zadrhávající koloběh zhodnocování soukromého kapitálu, odchod kapitálu do silných a dravých států Třetího světa s nižší cenou pracovní síly. Předáci saturovaných ekonomik sice vědí, že k umořování reálné zátěže rostoucího zadlužování lze využít vysokou inflaci, ale vědí také z historické zkušenosti, že inflaci, která je vysoká, lze jen s obtížemi "udržet na uzdě". Déletrvající a nadměrně vysoká hladina inflace v mnoha vyspělých státech byla koneckonců jedním z důvodů, který narušil legitimitu původního sociálního státu na veřejnosti (i když zejména v době stagflace, která dala pádně najevo, že "inflační oběť" se po jisté době může dokonce stávat zbytečnou)...

Šlo by ostatně o logiku cesty vedoucí konzistentně přes Keynesovo učení, které reformní socialisté do značné míry převzali.

Keynes přinesl do ekonomického myšlení téma státních zásahů a cyklické práce s veřejným dluhem. Toto téma bylo ale dosud pojímáno hlavně tak, že dluh se deficitními výdaji veřejných rozpočtů v obtížné fázi cyklu tvoří, aby byl později soukromým zhodnocováním ve vhodné fázi cyklu umořován.

Ale co pokud rámcově začíná platit -- jak ukázal japonský příklad - že pro soukromé zhodnocování je už ve vyspělých zemích umoření dluhu na jakousi pomyslnou původní úroveň (před předchozí depresí) čím dál obtížnější úkol? A existuje vůbec "stará vyspělá země", kde dlouhodobě nestoupá ani veřejný dluh (i kdyby byl u konkrétní země sám o sobě nízký) ani podíl veřejných rozpočtů na HDP?

Možné následky

Podle mého názoru není ani vyloučeno, že by v civilizaci mohl být -- počínaje "starými vyspělými státy" - zároveň spouštěn určitý, do značné míry nevratný proces...

Po druhé světové válce se "změkčilý" vyspělý svět spíše vyhýbá destrukci kapacit a kapitálu (viz též Andrew Kliman na jiných místech zmíněných příspěvků na webech uvedených shora), třebaže destrukce je pro (ten zbývající) kapitál, respektive pro kapitál jako mechanismus a vztah "blahodárná" a životodárná. Ona proslulá, slovně tak frekventovaná "financializace" je zrovna právě jednou z cest, jak se vyhnout a vyhýbat destrukci, kterou si jinak "systém žádá"...

Je ovšem otázka, jestli jde skutečně jen o nějakou "změkčilost". Jestli se spíš nejedná o krutou pravdu, že bez bobtnajícího veřejného sektoru by reprodukce kapitálu mohla vést ke společnosti, která by reprodukovala tak velký podíl "poražených v soutěži", že by v systému vytvářela tak náročně nízký rozsah účinné koupěschopné poptávky (díky její extrémní koncentraci v čím dál méně rukou), že by zpětně málokdo dosáhl takové produktivity výroby, aby mohl prodat se ziskem. Svět by pak ovládalo v ještě daleko větším rozsahu a intenzitě než teď, několik obřích korporací v rozsahu, kdy dokonce i ta současná realita se pak jeví jako dynamické a svobodné hemžení mnoha výrobců a relativní konkurence.

A je otázka, nakolik by úplně nakonec obstály i ty obří korporace...

-.-.-.-.-.-

Pokud by se ale časem zformovala taková symbióza veřejných rozpočtů a kapitálu, kde by se veřejný výdaj zhodnocoval nadkriticky a přinášel by - jako souhrnný výsledek toho, že byl proveden - nadkriticky málo veřejného dluhu, nikdo by už asi nebyl schopen zabránit, aby se veřejné impulsy nepoužívaly stále častěji a častěji, za účelem vyššího vytížení existujících kapacit, včetně pracovních sil -- těch standardních pracovních sil, které už nemají masový sektor, kam by se mohly přesunout, jako to bývalo v minulosti...

A pokud je vytížení kapacit a zaměstnanost podněcováno veřejnými impulsy, které se poměrně víc než dřív ("nadkriticky") zhodnocují a vracejí, důvod tyto impulsy nepoužívat je méně silný než tehdy, jde-li o zřetelnější a znatelnější ztrátu. Je-li ztráta relativizována a při celospolečenském pohledu se jedná více o zhodnocování, tím se hůř a hůř, jen s odkazem na nějaké principy "liberální ideologie" lze bránit a ubránit politice, která pak veřejný impuls pragmaticky používá ve stále větším rozsahu. Proud veřejné stimulace by přece nebylo proč zastavovat, pokud by tento proud dostatečně málo ("nadkriticky" málo) prohluboval reálnou zátěž veřejného dluhu při běžné, ještě bezpečné jednociferné inflaci (třebaže například v pásmu 5-8 % a nikoli 1-4%)...

Ale za všechno se platí nějaká cena.

Taková tendence by zřejmě nemohla procházet trvale bez systémových následků.

Veřejnými impulsy takto podněcovaná produkce pak ale pokračuje ve větším rozsahu, dále a déle, než by tomu bylo bez veřejných impulsů. O to ale víc producentů potom působí na trzích, o to relativně menší selekce a destrukce účastníků produkce je na trzích vyvolávána.

O to ale větší hladina nabídky (produkce) se potom na trzích díky uvedeným procesům a symbióze veřejných rozpočtů a kapitálu ustálí. A na této vyšší hladině produkce (a nižší hladině vzácnosti) je pak díky zmíněné symbióze nabídka opakována, obnovována a reprodukována -- a s ní i hladina nízkých cen (z hlediska zhodnocování kapitálu). Není vyloučeno, že po jistém čase by se ustálily tak vysoké hladiny nabídek, které by si vynucovaly tak nízké cenové hladiny, že na spodním (méně efektivním) okraji spektra všech výrobců, které daná poptávka drží ve hře, by se už ani nedaly těžit dostatečně motivační samostatné zisky. Výnosy soukromého výrobce by pak stále více nebývaly charakter kombinovaného, komplexního výnosu -- složeného z veřejného stimulu a z diferenční ziskové složky, která by ukazovala, nakolik je výrobce efektivnější než ti nejméně efektivní, kteří díky intenzitě poptávky zůstávají "ve hře" a produkují pro trhy, ale s tak nízkou efektivností, že těží vlastně jen veřejný stimul. Motivace být efektivní by zůstávala (dále existují rozdíly mezi zisky, ziskový diferenciál, kvazirenty -- agregát zisků je ovšem snížen).

Veřejné rozpočty by si takto platily reprodukci situace, která jim přináší daňových a parafiskálních výnosů nejvíc jak je to jen možné -- platily by si situaci vysoce vytížených kapacit a pracovní síly.

Soukromý zisk a veřejný stimul by potom byl ve výnosech výrobce obsažen jako výsledek vzájemné závislosti v symbiotickém vztahu. Podobně jako tomu už dnes bývá - i když z důvodů strategie potravinové bezpečnosti a ne jako výsledek symbiotického vzájemného zhodnocování - tam, kde zůstala největší míra tzv. dokonalé soutěže mezi producenty (zemědělská politika).

-.-.-.-.-.-

Je možné, že mnoho z toho, co nyní považujeme za "dočasné" řešení, které je vypínáno při "exit strategiích", se nakonec může stát trvalým jevem. A to, co by se ještě nám a ještě dnes určitě jevilo jako výstřední a nežádoucí, budou možná naší potomci považovat za logické vyústění věcí...

Za tu nejpřirozenější věc pod sluncem...