Člověk míní...

19. 4. 2010 / Ladislav Žák

Až se mi chce parafrázovat slova Roberta Fulghuma o tom, že co kdy v životě potřeboval, se naučil v mateřské škole. Já mohu říci, že vše, co jsem kdy v životě opravdu potřeboval, mi řekla moje babička. Byla to moudrá žena, která musela jít dřít do fabriky už ve svých 10 letech, ještě před první světovou válkou. Je tedy celkem nabíledni, že studiem moudrosti a pokory nenabyla. Dlužno ovšem podotknout, že když jsem své babičce vysvětlil podstatu infinitesimálního počtu, pochopila to i s aplikacemi ve svých necelých osmdesáti letech asi tak za pětadvacet minut. Je mnoho teorií, mnoho knih, ale to, co se tisíciletími lidských dějin prolíná a předává jako vyjádření základů moudrosti a pokory v ústním podání, je obdivuhodně univerzální a neustále se potvrzující.

Dnes mění předpoklady a plány lidí na celém světě nejen islandská sopka, ale i řada zemětřesení z poslední doby a v neposlední řádě třeba i tragická havárie letadla polského prezidenta u Smolenska. Příroda, Bůh, náhoda, prostě to, co nazýváme vyšší mocí a do obchodních smluv zapisujeme jako "forces major", mění plány i osudy miliónů z nás a my s tím nemůžeme nic dělat. Jak říkají v Rusku, kde sopka zadržela mou maličkost - "čelavěk predpalagájet, bog razpalagájet..." Myslím, že bychom jen obtížně hledali ve světě jazyk, který by podobnou myšlenku neobsahoval a dokonce ji má i tak zvláštní jazyk jako matematika, která v průběhu dvacátého století došla k závěru, že je také neúplná a vždy je něco, co leží mimo ní. O toto poznání se zasloužil jeden z největších matematiků a možná i filosofů 20. století, brněnský rodák Kurt Gödel, který zpracoval prostou moudrost mé babičky do své slavné teorie neúplnosti.

My lidé jsme docela dobře schopni toho, abychom optimalizovali ve svůj prospěch svůj vztah k našemu prostředí a dokázali ho maximálně využít. Někdy to dokonce přeháníme a ničíme si ho a sebe s ním. Dokážeme vybudovat neobyčejně důmyslné kulturní a technické infrastruktury exploatace našeho prostředí. Nicméně, to proti čemu jsme víceméně bezmocní, je to, když se dané prostředí náhle změní. Dokázali jsme vybudovat skoro dokonalou vzdušnou dopravu, ale nedokážeme reagovat na to, když se změní kvalita toho podstatného, co činí vzdušnou dopravu vzdušnou dopravou, a tím je vzduch. Přírodní zákony prostě obejít nelze. Stejně tak nedokážeme vyloučit náhodu, ať již šťastnou nebo nešťastnou shodu okolností, která přivodí letecké a jiné technické katastrofy nebo naopak příznivé události blízké zázraku. Je až podivuhodné, jak snadno dokážeme při konjunkturálním rozvoji jednoho zapomínat na druhé, třetí, čtvrté a zejména na takzvaná zadní vrátka. Máme tendenci něco až nesmyslně preferovat a přitom nezachovávat nebo dokonce ničit to ostatní, co by nám mělo v případě nějaké změny okolností, jak také někdy říkáme změně prostředí, pomoci. I proto se nám tak snadno stane, že se nám přihodí dokonalý kolaps. Přitom jsme docela dobře schopni opakovat poučky o tom, že složitější a dokonalejší systémy sice mohou ovládat ty jednodušší, méně dokonalé, a tak se nad ně nadřazovat, ale jsou na nich existenčně závislé. Prostě a jednoduše - není vedoucího bez podřízených, zatímco podřízeným se bez vedoucího může stát maximálně to, že je nikdo nevede.

Je velmi těžké čelit něčemu, co stojí mimo nás a na co nemáme skoro žádný vliv. Když si uvědomím, kolik prostředků bylo vynaloženo na boj s globálním oteplováním a jak tragicky jsme zanedbali boj proti sopečné činnosti a zemětřesením, cítím to jako velkou neodpovědnost. Kdybychom promrhali tolik času a prostředků i na sopky a zemětřesení, určitě by se nám teď žilo lépe a hleděli bychom z plných hal nefunkčních letišť na svět s větším uspokojením a hrdostí. Vždyť boj s globálním oteplováním přinesl své ovoce. Už teď nám britští vědci opět místo globálního oteplování slibují malou dobu ledovou, podobně jako zhruba před 40 lety, a k tomu nám tvrdí, že konec konců se ukázalo, že jako nejzdravější snídaně se ukázaly vejce se slaninou a fazole. Je to povznášející pocit, když si uvědomím, že Al Gorův polární medvěd plavající v oceánu se nejen neutopí, ale možná, že ho za pár let potkám i u nás na Jižním Městě, tedy, pokud se tam díky sopce někdy vrátím. Nenechám si pokazit náladu ani tím, že na všechny ty kongresy a summity o globálním oteplování bylo vynaloženo tolik peněz, že by za to bylo určitě dětské očkování pro všechny potřebné a několik vysoce účinných zemědělských programů pro Afriku, namísto tak populární potravinové pomoci, kterou stejně rozkradou afričtí "warlordi" a poté ji smění zpátky za zbraně. Za to spásné, vědou posvěcené, sdělení z hrdého Albionu, že nepřijde teplo, ale zima, za to to přece všechno určitě stálo.

Nemusí však vždy jít jenom o přírodní živly a náhodu, které stojí mimo nás. Velmi často se můžeme ve vlastním každodenním životě potkat se situací, kdy výsledky našeho úsilí nezávisí tak úplně na nás, protože mimo náš vliv stojí celá řada institucionálních mechanismů, které mohou naši práci v jakémkoliv okamžiku zmařit. Náš právní systém vytváří v tomto smyslu ve společnosti vysoký stupeň nepředvídatelnosti. Je to dáno jednak tím, že právní normy nejsou dokonalé a jednak tím, že jsou masově zneužívány k účelům, pro které nebyly vytvořeny a zákonodárce je rozhodně neměl na mysli. Demokratické právní normy musí být nutně doprovázeny demokratickou kulturou jejich užívání, jinak jsou často nejen k ničemu, ale naopak působí proti základům demokratické společnosti, které by měly naopak chránit.

Kdybych se to měl pokusit zobecnit, tak bych uvedl, že v konečném důsledku existuje velká převaha direktivních norem nad smluvními, které jsou samotnou podstatou demokracie. Nebo možná norem vertikálních nad horizontálními, zvenku vnesených nad v místě vytvořenými. Princip subsidiarity, kterým se zejména evropské právo formálně a propagandisticky tolik ohání, je tak v praxi skoro dokonale popřen. Jakoukoliv lokální smlouvu, jakoukoliv dohodu a dokonce jakékoliv demokratické rozhodnutí je možné zpochybnit prostřednictvím trestního řízení nebo zneužitím speciálního zákona, který upravuje konkrétní chování v konkrétní oblasti společenského dění. Podstatné je, že stačí pouhá domněnka, že nějaký stav nastal a rozbíhá se řízení, které má pro řadu osob a společenských procesů katastrofální důsledky.

Nejde dokonce o to, jak nakonec celé řízení dopadne, úplně stačí, že je příslušným řízením někdo poškozen na svých právech, dobrém jménu nebo majetku. K tomu úplně postačuje, když se v důsledku příslušného řízení tak říkajíc "prošvihne termín." Oznamovatel je v zásadě nedotknutelný a všeobecně je přijímán jako legitimní ochránce status quo, veřejného blaha a pořádku. Ostatně tradice "občanského upozornění z místa bydliště" je v naší společnosti hluboce zakořeněna a nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že se v pionýrské organizaci odznaku "Malý ochránce veřejného pořádku" již procesu jeho přípravy pracovně přezdívalo "Malý práskač."

Zneužívání práva ve veřejné sféře a zejména v té komunální, má, mimo všeobecnou nechuť obecně ve veřejném zájmu cokoliv dělat, za důsledek i to, že před nastávajícími komunálními volbami jistě významnou měrou přispěje k tomu, že se do veřejných funkcí v obcích nebudou schopní a poctiví lidé zrovna tlačit. Nemají žádný důvod dávat své schopnosti a dobré jméno ve prospěch druhých a stávat se snadným cílem zlovolné šikany a trestních oznámení bez toho, že by je jejich demokratický mandát jakkoliv ochraňoval. Komunální volby tak mohou znamenat další úpadek obecních elit. A to je skoro to nejhorší, co může naši společnost potkat...

Na závěr posloužím, vlastně ani nevím proč, myšlenkou vzdělaného, schopného, asi čtyřicetiletého ruského manažera. Tady ve veřejné sféře nikdo nic nedělá. Je to proto, že je to tradice, kterou je možné v rámci tradic narušit pouze úplatkem, protože, kdo vzal úplatek, tak nějak cítil a cítí morální povinnost něco udělat. Dnes jsou úplatky zakázané, a tudíž opět nikdo nic nedělá. Nejenom proto, že nejsou úplatky, ale především proto, že kdyby někdo něco začal dělat, upadl by v podezření, že úplatek vzal, protože proč by potom něco dělal...

Mé štěstí nad tím, že tohle se u nás prostě nemůže stát, je dokonalé... Ale znáte to: "...bog razpalagájet..."

Vytisknout