Bělohradského článek: Proč nejsem antikomunistou

28. 7. 2009 / Milan Valach

Kritika moralizátorství

Václav Havel, jak zdůrazňuje Bělohradský, vidí příčinu této demoralizace v českém ateismu! (zdůraznil M. V.). Tuto redukci všech nedostatků systému na otázky svědomí a morálky označuje Bělohradský za "typický katolický trik: církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích hlásala "potřebu etiky"". Jinak řečeno, z hlediska této náboženské ideologie je "protest proti společnosti nemorální". "Morálka je tu (pak) jen jiné slovo pro sebezotročení jednotlivce." Jak ukazuje dále, náboženství neposkytuje žádné morální zakotvení. V silně katolické Itálii byly přijaty v r. 1938 rasové zákony, rozsáhlá korupce v moderní Itálii je pak dalším důkazem téhož. Církev neexkomunikovala ani fašisty. Mohli bychom připomenout i letošní skandál v silně katolickém Irsku, kde církevní řády po léta zneužívaly, tj. fyzicky a psychicky týraly a sexuálně zneužívaly tisíce dětí v katolických polepšovnách, sirotčincích a nápravných zařízeních. Tyto děti pracovaly pro církev jako otroci. Avšak pod tlakem žaloby Křesťanských bratří přistoupila (v r. 2004) vládní vyšetřovací komise na dohodu, podle níž nebude uvádět jména konkrétních kněží a řeholníků. Další dohoda mezi vládou a církví pak stanovila, že na odškodném postiženým dětem zaplatí církev jen 128 milionů eur z celkové částky 1,3 miliardy, více jak 1 miliardu pak zaplatí občané ze svých daní (Právo 22.5. 2009, str. 10). Tato drastická zkušenost se stala i podkladem pro známý film Padlé ženy, v němž do této katolické polepšovny byla zavřena dívka za to, že byla znásilněna! Vzpomenout bychom si při této příležitosti mohli i na hru francouzského osvícenského filosofa Denise Diderota "Jeptiška" popisující v podstatě velmi podobnou situaci v ženských katolických klášterech.

Vykročme však kousek za text Václava Bělohradského a položme si otázku, proč k takovým věcem v klášterech a církvích dochází? Jistě to není jen kvůli víře. Jak opakovaná historická zkušenost, potvrzená i v psychologických experimentech (viz např. Zimbardo), ukazuje, krutost plodí moc, kterou má jeden člověk nad jinými lidmi. Mocenská nerovnost vyvolává u vládnoucích i ovládaných změny psychiky a vede ke vzniku sadismu i masochismu (Fromm) u lidí zapojených do fungování mocenských hierarchických struktur. Tento poznatek se nám ukáže jako velmi významný v další části textu.

Víra zde sehrává složitou roli ideového ospravedlnění této nerovnosti, její ideologické legitimizace. Sama její mocenská struktura je ovšem odvozena z pozemských poměrů, kde postava panovníka vládnoucího nad společností je v myslích lidí nejprve zabstraktněna, tj. oddělena od svého konkrétního nositele a zobecněna a následně hypostazována. Tak se např. místo císaře Konstantina fixuje v podvědomí fakt moci nějaké osoby nad společností. Místo jednoho císaře přijde jiný, ale samotná císařská moc, instituce císařství, zůstává zachována. Tato abstrakce moci je proto následně považována za něco existující samo o sobě, moc je hypostazována. Stále běžný antropomorfní přístup k interpretaci vnější reality na základě zkušeností s principy řídícími lidskou společnost vede k tomu, že je tato moc chápána jako moc kosmická, vládnoucí v celém a celému vesmíru. Ve starověku, tedy v době kdy vznikala náboženství, je tato hypostazovaná abstrakce zpětně zosobněna. Moc dostává jméno konkrétních bohů. S její postupující centralizací ve společnosti pak dochází i k přechodu od polyteistických, či ještě starších, forem víry k monoteizmu -- jeden panovník na zemi, jeden bůh na nebi. Jen na okraj je nutno poznamenat, že ani tak monoteistické náboženství, jakým je křesťanství, s jedním bohem nevystačí a ve své praxi má tedy bohy dva -- bůh dobra, kterým je křesťanský bůh - a bůh zla, kterým je ďábel. Ovšem i toto rozlišení má zcela pozemské kořeny, jednak v běžné lidské zkušenosti s věcmi a událostmi dobrými a zlými, především však vzniká v podmínkách starověkých říší, kdy za zlo bylo považováno vše, co se protivilo moci panovníka (viz Messadié: Obecné dějiny ďábla).

Z pozemských poměrů odvezený princip hierarchického uspořádání světa, představený ve své odcizené podobě božské vlády nad světem, zpětně ospravedlňuje a zdůvodňuje právě tuto zcela pozemskou hierarchii v její zdánlivé jednotě: bůh na nebi, král na zemi, příp.: není moci než od boha. V psychologické rovině svého působení pak církve navykají své věřící od jejich dětství na tento hierarchický způsob uspořádání světa. Ztratí-li takto zformovaní lidé svou dosavadní náboženskou víru, nehledají nic jiného než jinou posvátnou hodnotu, jinou nadřazenou moc, s níž by se mohli ztotožnit, jíž by mohli sloužit a u níž by nalezli ochranu. A, podstatně, ve ztotožnění se s ní získali podíl na její velikosti a nadřazenosti. To je skrytý étos církví a náboženské víry.

V kontextu diskuse s Bělohradského textem je důležité, že pak není možné konzistentně kritizovat náboženství bez kritiky nerovnosti mezi lidmi, bez kritiky vlády mocenských elit nad většinou společnosti.

Samotná idea odplaty za skutky v tomto světě v životě po smrti má podle Bělohradského (a o něco dříve i podle Kanta) za následek produkci sobeckého individua. "Církve mají blíže k vymahačům dluhů, než k etice."

Bělohradského kritiku církevního pokrytectví by jistě bylo možné rozšířit i o kritiku mnoha protestantských církví. Ostatně je všeobecně známo, jakou roli hráli tzv. znovuzrození křesťané a protestantští fundamentalisté při ideologickém ospravedlňování a podpoře agresivní válečnické politiky prez. Bushe juniora.

Bělohradský se ve  svém textu jednoznačně distancuje od moralizátorství, které podle něj zakládá podstatné rysy antikomunistické mentality. Zvláštní ovšem je, že to dělá společně s odmítnutím rétoriky polarizace, tj. rozdělení společenské reality na protikladné póly. Avšak právě to ve své kritice moralizátorství a církevního pokrytectví dělá. Bez této polarizace by nemohl napsat hodnotící text, který předpokládá platnost jistých morálních hodnot (např. odmítnutí církevního pokrytectví), ale jen popsat realitu v její rozpornosti a protikladnosti (!). Tak by například mohl popsat postoje a požadavky zotročených a zneužívaných dětí paralelně s postoji církevních řádů a katolické církve samotné a zcela postmoderně uznat nerozhodnutelnost obou těchto "vizí" světa. Ale kdybychom šli v této logice ještě dále, i antikomunisté by pak měli právo na svůj pohled a životní způsob. Celý étos Bělohradské článku se tak rozpadá vlivem této zásadní chyby.

O to pozoruhodnější je, že se na jiném místě textu dovolává univerzálně platných hodnot, na nichž by měla stát demokracie. Ty jsou však v jednoznačném rozporu, v polárním protikladu, např. s hodnotami fašistickými i antikomunistickými.

Nerovnost mezi lidmi, vláda člověka nad člověkem jako věčné pravdy

Šokující na Bělohradského argumentaci jsou ovšem hned úvodní tvrzení textu. Bělohradský oceňuje hodnotu vynikajících lidských výtvorů, jakými jsou např. obrazy Leonarda da Vinciho, teorie relativity a , poněkud překvapivě, i výnosy ústavních soudů. Avšak podle něj to vše mohlo vzniknout jen v podmínkách "svobodného trhu" a tudíž "nerovnosti mezi lidmi" a tudíž vlády "menšiny nad většinou". A zde se ukazuje význam výše provedených úvah o roli víry v ospravedlňování nerovnosti -- nerovnost plodí krutost a současně potřebu svého ideologického zdůvodnění jako nerovnosti věčné, od boha apod. Tedy přesně to, co dělá i Bělohradský ve svém textu -- ospravedlňuje nerovnost, i když nenáboženskými prostředky. Je si Václav Bělohradský jistý, že "svobodný trh" existoval již v době, kdy Leonardo da Vinci maloval své obrazy? Myslím si, že nikoliv. Víme, že "svobodný trh" vzniká až s rozvojem kapitalismu, tedy v době, kdy již mnohá vynikající díla lidského ducha byla vytvořena a Leonardo mrtev. Tím ovšem přestává platit základ Bělohradského argumentace. Ale jsou zde ještě mnohé jiné a podstatné otázky. Především, co to je svobodný trh? Myslí tím Bělohradský trh, do jehož fungování nezasahuje státní moc? Ale není právě tato ideologická představa liberálních ekonomů vržena na "smetiště dějin" současnou ekonomickou krizí? Existuje někde, či alespoň existoval někde trh, který by fungoval zcela bez stanovování pravidel určovaných jednotlivým ekonomickým subjektům nadřazenou autoritou? Obávám se, že bez těchto pravidel by se konkurence zvrhla ve všeobecný vzájemný boj a trh by v něm zničil sám sebe, jak jsme toho částečně svědky právě nyní, kdy kapitalistické firmy jsou zachraňovány před krachem extrémně velkými státními dotacemi z kapes daňových poplatníků. A tyto peníze jsou v nemalé míře vzápětí vypláceny manažerům krachujících firem jako milionové osobní odměny. To má Bělohradský na mysli, když píše o "svobodném trhu"?

Ferdinand Peroutka před válkou napsal, že v kapitalismu má svobodu horník i majitel dolů. Ale že by každý liberál všemi deseti raději sáhl po svobodě majitele dolů než po svobodě horníka. Je tedy kapitalistický trh opravdu takovým místem svobody, jak se nám snaží sugerovat Václav Bělohradský? Jak je slučitelná svoboda a nerovnost? Tam, kde je nerovnost, tam, kde menšina vládne většině, tam není možná skutečná svoboda. Na trhu se v praxi setkávají subjekty ve velmi nerovném postavení. Uchazeč o práci má "svobodu" být odmítnut či vyhozen a stát se nezaměstnaným a pokud je přece jen přijat, je podřízen mocenské podnikové hierarchii. Majitel, resp. majitelé mají svobodu vybrat si ze vzájemně si konkurujících uchazečů o práci, kterých je zpravidla více než volných míst, koho se jim zlíbí. Jsou tyto svobody souměřitelné a je svoboda zaměstnance skutečnou svobodou? Není fráze o svobodném trhu liberální formou totalitní novořeči, která jen maskuje snahu kapitalistů usilovat o maximalizaci jejich soukromých zisků obecně uznávanou hodnotou svobody? Tato liberální ideologie plní stejnou ospravedlňující a zamlžující funkci nespravedlivé společenské reality jako Bělohradským výše kritizovaná náboženská víra.

Avšak nerovnost, která je základem nesvobody, panuje i mezi kapitalisty navzájem. Malá firma je zcela podřízena moci a síle nadnárodních monopolů. Kdo není velký, ten se musí podřizovat (jen se podívejte např. na náš trh se zeleninou a ovocem a na skutečnou moc velkých obchodních řetězců). I zde tedy platí, kde je nerovnost, tam není svoboda.

Ovšem samotný "svobodný trh" vznikal silou, tj. nesvobodně, a to silou státní moci, jak i na příkladu Anglie ukazuje John Gray ve své známé knize Marné iluze. Státní moc sloužila k prosazení zákonů výhodných pro průmyslníky a nevýhodných pro pozemkovou šlechtu. Z jejího pohledu tedy čistá nesvoboda.

Bělohradský by měl vysvětlit, jak souvisí nerovnost se vznikem vynikajících uměleckých a vědeckých děl. Po určitou, a z historického hlediska velmi nepatrnou část dějin lidstva, pracovali umělci a vědci za peníze bohatých mecenášů. V tomto smyslu má Bělohradský pravdu. Jenže on neříká, že tomu tak bylo jen v určité době, toto časové vymezení platnosti zde vůbec chybí. Uvedené tvrzení pak vyvolává dojem, že se jedná o věčnou pravdu, že tomu nikdy nebylo a nikdy nebude jinak. Bělohradský tak fakticky sugeruje čtenáři, že kapitalismus nemá alternativu a bude zde navždy. Poznámka, že se tyto duchovní statky pak stávají obecným, tudíž nezprivatizovatelným majetkem lidstva, je již jen úlitba čtenáři, který na základě vlastní zkušenosti vykazuje jisté kritické hodnocení kapitalismu. Závěrečný dojem je, že díky nerovnosti mezi lidmi, díky vládě menšiny nad většinou společnosti, tudíž díky kapitalismu, vznikají vynikající výkony lidského ducha, které pak ovšem nejsou kapitalizovatelné. Tedy alespoň občas nejsou, uvážíme-li snahu o patentování lidského geonomu a podobné jevy.

Ale není celá věc ještě podstatně jinak? Není umělecké či vědecké dílo vytvářeno často v protikladu k mocným, a to ať již od známého Galileino až po moderní umění, kterým oficiální měšťácká společnost při jeho vzniku pohrdala, aby za něj dnes bohatí snobi platili miliony? Co z dnešních uměleckých a literárních děl dosahuje velikosti a dlouhodobé platnosti výtvorů české předválečné avantgardy, ostře se vymezující vůči kapitalismu, či fenoménu české kultury 60. let, opět se stavící proti stávající moci, a to v obou případech ve jménu prostého člověka, humanitních ideálů, odmítání nerovnosti mezi lidmi a kritiky nespravedlnosti mocenských elit?

Podmínkou plného rozvinutí tvůrčích sil vědce či umělce je jeho plná mocenská a ekonomická nezávislost. Máme již dost zkušeností s komerčním uměním, které umírá téměř v okamžiku svého zrodu, stejně jako s poslušnými intelektuálními hlasateli pravd mocných, abychom nyní jejich díla hromadně vyváželi na skládku nepoužitelného odpadu.

Každá moc si je velmi dobře vědoma těchto skutečností a pokud nemůže umělce a vědce postavit pod diktát inkvizice, StB či jiné formy policejního dozoru, snaží se kontrolovat tento svět alespoň ekonomicky.

Tvůrčí svoboda předpokládá osvobození od diktátu peněz i moci. Tedy přesný opak toho, co píše Bělohradský.

Mezi univerzální statky lidstva zahrnuje Bělohradský i teorii relativity, avšak její tvůrce byl ostrým kritikem kapitalistické sociální nespravedlnosti a v konkurenci viděl zlo. Sám Einstein na otázku, kdo je Žid, odpověděl, že společným znakem židů je demokratický ideál sociální spravedlnosti.

Svobodný trh lze dobře popsat i slovy českého klasika:

"A svoboda je tu,
vždyť bijem se o šek.
Toť zvyk!"

(Karel Kryl)

Nevyhnutelnost polarizace

V citovaném textu se Bělohradský ostře vymezuje vůči emocionálně manipulativní metodě polarizace. V rétorice autoritářských fundamentalistů všech odstínů, stejně jako u současných českých inkvizitorských antikomunistů hraje tato polarizace důležitou roli. Bělohradský ji osvětluje na několika příkladech, z nichž bych rád připomenul alespoň jeden z komunistického  procesu s Miladou Horákovou. Prokurátorka Polednová uvádí do vzájemného kontrastu budovatelské úsilí textilačky Herajtové a "podvratnou" činnost Horákové, "dávající dohromady nepřátelské bandy".

Bělohradský se zcela oprávněně ptá, co to má společného s věcí, projednávanou u soudu. Komunistická prokurátorka zde využila metody emocionální manipulace, v níž nejprve představila pozitivní pól, textilačku Herajtovou, symbolizující společné pracovní úsilí všech členů společnosti, a do protikladu k němu postavila rozvratnou, tj. nepřátelskou aktivitu Horákové. Chytře zvolený příklad staví ženu proti ženě, a nikoliv může proti ženě, což by oslabovalo ochotu posluchačů odsoudit "nám všem" nepřátelské aktivity Horákové. To je ještě zesíleno protikladem prosté ženy, textilačky a ženy s akademickým titulem doktor. My všichni spolu, a ona proti nám, to je základ morálního odsouzení Horákové. Vypjaté negativní emoce, které se prokurátorka snaží touto vyhrocenou polarizací my -- ona vyvolat, mají potlačit kritické myšlení a přivést posluchače k přesvědčení, že tato žena je schopná všeho. Formálně bude odsouzena za nějaké jiné "zločiny", fakticky je ale odsouzena za to, že není jedna z nás. A nejenom, že není jedna z nás, ona se staví proti nám, maří naše společné úsilí. A jestliže je taková, pak je uvěřitelné naprosto vše, i to, že dávala dohromady nepřátelské bandy. Vlastně na tom již ani nezáleží. Kdo by se pak zajímal, jestli vůbec nějaké bandy dávala dohromady, jestli se vůbec dopustila nějakého trestného činu a jestli tato skutečnost byla objektivně vyšetřováním prokázána. Prostě: palte čarodějnice!

Samotný princip tohoto typu emociální manipulace je natolik komplikovaný, že by si vyžadoval mnohem obsáhlejší rozbor. Ale v uvedeném kontextu polemiky s Bělohradského článkem si stačí uvědomit jednu podstatnou skutečnost. Ano, skutečně, vyvolávání silných emocí má sloužit k ovládnutí posluchačů a k získání jejich souhlasu se zločinem, který je ve svých důsledcích namířen i proti nim samotným. Metoda polarizace, vyhrocení protikladů, zde zatemňuje rozum. Vůči tomuto postupu, lživému a zločinnému ve všech jeho částech, se Bělohradský vymezuje, a to zcela oprávněně. Nebo-li zaujímá protikladné -- polární stanovisko!

To je stále přítomný paradox Bělohradského argumentace, ta jako platné nutně předpokládá to, co je předmětem její kritiky.

A podobně jako v příkladu komunistické prokurátorky. Bělohradského text nabízí přitažlivé, protože jednoduché řešení, které je ovšem stejně mylné jako předmět jeho kritiky. Řešení paradoxů polarizace není v odmítnutí polarizace samotné. Můžeme zde jen postavit falešnou, vylhanou polarizaci, případně polarizaci postavenou na nereflektovaných, tudíž neprověřených tvrzeních, proti polarizaci založené na pečlivém kritickém prozkoumání jejích protikladů. Takovou a takto oprávněnou polarizací je jistě protiklad mezi nacismem a humanismem.

A, opět paradoxně, tímto složitým způsobem postavený text by neumožňoval jednoduché a tudíž čtenářsky snadno akceptovatelné polární vymezení proti rétorice antikomunistů.

Druhou, možná pro někoho nepříjemnou skutečností, by byl možný návrat polárního myšlení ve společnosti, a to například tohoto typu: kapitalismus vylučuje sociální spravedlnost, kapitalismus je neslučitelný s humanismem apod.

Takže Bělohradského odmítnutí polarizace představuje dvousečnou zbraň. Na jedné straně nás nabádá k odmítnutí emocionálně manipulativní inkvizitorské rétoriky současných antikomunistů, tak podobné stejné rétorice komunistických propagandistů z padesátých let. Na druhé straně jeho jednoznačné odmítnutí jakékoliv polarizace vede ke smíření se s kapitalismem, v případě daného textu dokonce k jeho apologetice. Jednoduchá řešení skutečně nejsou vždy ta správná, i když mohou být čtenářsky vděčná.

Stav po orgii

Jeden filosof nazval mentální atmosféru sedmdesátých let 20. století stavem po orgii, přicházejícím a střídajícím vzepětí let šedesátých. Již žádné velké ideje, již žádný boj na barikádách, ale smiřování protikladů, to je étos intelektuálů poznamenaných vlastními výstřelky z doby svého studentského mládí. Stejný dojem na mne dělá Bělohradského text. Uvádí argumenty, z nichž je vždy část přijatelná pro některou skupinu jeho čtenářů, aniž by pro ně byla přijatelná část zbývající. Účinnost textu je dosažitelná za předpokladu, že si toho nevšimnou. Text se tak stává přijatelným pro čtenáře s protikladnými zájmy, s protikladným viděním světa, ale společnou nechutí k politickým štvanicím a pokryteckému inkvizitorství současných antikomunistů. Text tak sleduje spíše politické než teoretické cíle.

Snad by mohl být ospravedlněn za podmínky, že nás čekají klidné doby pokojného soužití s kapitalismem, který by, pokud jsme schopni dohlédnout, měl zůstat posledním a nejlepším stádiem vývoje lidstva. Jediné, na čem by za těchto okolností záleželo, by bylo vyhnout se extrémům ve všech směrech. Avšak pokud tomu tak není a kapitalismus vstupuje do fáze zostřujících se rozporů, a mnohé nasvědčuje, že tomu tak je, pak svůj účel nemůže splnit. Každá společenská hierarchie potřebuje ideologii a nějakou formu církve k ovládání myslí poddaných. Tato potřeba je o to naléhavější, o co jsou společenské rozpory vyostřenější. Mocenskými elitami ovládaná většina společnosti pak potřebuje jasně uvidět protikladnost svých zájmů a zájmů těchto elit. To je nutná podmínka jejich osvobození. V tomto kontextu by pak Bělohradského text sehrál roli obhájce toho, k čemu je nutné hledat spravedlivější a humánnější alternativu, tj. kapitalismu. Místo aby provokoval kritické myšlení, stává se tak sám formou ideologie.

Jistě je rozdíl v míře, intenzitě i cílech emocionální manipulace mezi Bělohradského textem a rétorikou našich antikomunistů. Je zde však takový rozdíl v metodě? A tak se stále zdržujeme ve světě minulosti, zatímco naléhavě potřebujeme přemýšlet o budoucnosti. Je nutné realisticky analyzovat nedostatky kapitalismu, polarizovat rozdíl mezi přítomností a našimi ideály, abychom vůbec nějako budoucnost měli.

Vytisknout