Proč kritiku zlehčovat jako osobní útok?

25. 1. 2010 / Milan Sova

Když sedávám po hospodách, pane Dolejší, a slýchávám názory dělníků, že se bojí (docela konkrétně o práci) a že "ta demokracie po dvaceti letech stojí za..." tak jejich obavy chápu, vstřebávám je do své mysli, ale snažím se argumentovat, že hlavním důvodem je selhávání levicových stran. Většinou je o tom vůbec nemusím přesvědčovat. Když přijdu občas k počítači a přečtu si článek vysokoškolského pamětníka událostí z roku 1989, že se obává mladé redaktorce studentských novin přidat ke svým vzpomínkám a názorům své jméno -- tak z toho jsem opravdu, ale opravdu zmaten. Nehodlal jsem ale vůbec osobně útočit zrovna na tohoto autora, ale pouze na tento postoj (a myslím že vcelku slušně).

Ano, ten konkrétní postoj mi opravdu absurdní připadá, ale současně pokládám za zcela nedůstojné pátrat proto po dalších názorech autora -- názor na invazi USA do Iráku a třeba i na řadu jiných problémů můžeme mít shodný. Jen mi vrtá v hlavě: v éře radikální demokratizace budeme vystupovat anonymně?

Ale velmi stručně nastíním hlavní problém: sociální demokracie nejen u nás, v celé Evropě na začátku minulého století měla fantastické programy -- všeobecné volební právo, stanovení limitů pracovní doby, právo na kolektivní obranu a stávku . Ruská revoluce přidala zestátnění výrobních prostředků, bohužel s prvky carismu -- státní dohled nad myšlením lidí znehodnotil základní myšlenku, a reálný socialismus právě na tom selhal. Sociální demokracie usilovala udržet svobodu myšlení a zprvu slibně vypadající sociální stát nahrazovala (v koordinaci s pravicí) sociálně tržním systémem -- ještě v polovině minulého století s tím byla velice žádanou firmou pro demokratické volby. Co se stalo v Evropě od konce 80. let: vyšší kruhy společnosti odhodily všechny zábrany, na Východě dokonce nejsou schopny nebo ochotny ze svého středu vyvrhovat zneuživatele systému -- vidí pouze zneužívání sociálních dávek. Sociální demokracie už nemají žádné silné úderné myšlenky jako před sto lety, jsou schopny ještě hlásáním udržení sociálního státu občas vyhrávat volby, ale nejsou schopny zastavit rostoucí diferenciaci společnosti, a při tom je sociální stát opravdu těžko trvale profinancovatelný. Všimněme si dalšího faktu: jiné části světa jdou zcela odlišným směrem -- alespoň Čína a Latinská Amerika určitě, a Evropu při současném trendu čeká i při rozvoji technologií jen postupný sociální úpadek. Proto moderní radikální levice musí udržet svobodu slova, prosadit neagresivní zahraniční politiku (určitě do ní nemůže patřit Blair) -- a trend sklouzávání středních vrstev do bezvýchodné situace zastavit cílenými programy, radikální demokratizace to nevyřeší. Diskutujte o tom, nezesměšňujte odlišné názory a nehledejte za nimi osobní útoky, pane Dolejší.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 25.1. 2010