Nekonečný příběh o zemním plynu: Další díl

25. 12. 2009 / Jindřich Kalous

Slavnostnímu aktu předcházel vývoj, jehož význam a možné budoucí důsledky zatím málokdo chápe v plných souvislostech. Na jaře 2008 došlo k výbuchu na jediném potrubí, kterým turkmenský plyn proudil přes Uzbekistán do Ruska. Explozi předcházelo náhlé zastavení odběru Gazpromem, který jím reagoval na sílící turkmenské požadavky, aby akceptoval zvýšení prodejní ceny. Dodnes není jasné, zda ta exploze byla nežádoucím přímým technickým důsledkem náhlého zavření kohoutků nebo zda ji někdo zorganizoval záměrně. Je však známo, že Rusko (tj. Gazprom, ale zřejmě i různí ti tajemní obchodníci parazitující na prodeji plynu Ukrajině a jeho tranzitu dále do Evropy - chtěl jsem napsat ruského, ale molekuly toho plynu na sobě nemají napsáno, zda pocházejí ze sibiřské tundry nebo turkmenské pouště...) nakupovalo do té doby turkmenský plyn "za pusu". Turkmenský plyn mimochodem přímo do Ruska tím přerušeným potrubím neteče dodnes, přestože už je dávno opravené - Gazprom své odběry dosud neobnovil. V situaci, kdy prodej plynu vytváří až 70% jeho HDP, Turkmenistán využil příležitosti a svou závislost na Gazpromu otevřením plynovodu do Číny výrazně omezil. Gazprom sice událost nijak nekomentoval, ale ve zveřejněných výhledech na příští léta se náhle změnilo množství plynu plánované pro dovoz z Turkmenistánu ze 40 - 50 na 10 miliard m³ ročně. (V r. 2007 vyvezl Turkmenistán celkem asi 50 miliard m³, z toho 8 miliard do Íránu, zbytek do Ruska.) Nový plynovod má kapacitu cca 40 miliard m³ ročně, z čehož zhruba čtvrtinu bude dostávat Kazachstán. V souvislosti s uvedenými komplikacemi v rusko- (nebo spíš gazpromsko-) turkmenských vztazích turkmenský velvyslanec v Moskvě považoval za nutné svolat na 18. prosince do Moskvy tiskovou konferenci, kde vysvětloval přítomným, že jeho země má čtvrté největší zásoby zemního plynu na světě a že záměry na vybudování nového plynovodu podle břehů Kaspického moře přes Kazachstán do Ruska, dohodnuté mezi vládami všech dotčených zemí v roce 2007, zůstávají ze strany Turkmenistánu v platnosti.

Gazprom v krátké době několika měsíců už podruhé dostal pořádnou facku, která výrazně ovlivní jeho tržby a zisky k horšímu. Tou první bylo nedodržení nasmlouvaných množství za pevné dlouhodobé ceny ze strany evropských plynařských firem, které raději potřebné - a v důsledku krize výrazně proti plánu menší - množství plynu nakoupily na volných trzích o mnoho levněji. Lze očekávat soudní spory mezi Gazpromem a firmami jako RWE, Ruhrgas, ENI nebo GDF-Suez. Jeho neschopnost (nebo nezájem?) adekvátně reagovat znovu otvírá otázky, kdo vlastně Gazprom řídí a jaké zájmy sleduje. Zájmy jeho evropských zákazníků to zřejmě nebudou. Jinak by nedošlo např. k odkladu těžby z posledního objeveného obřího ložiska Štokman v Barentsově moři na konec roku 2010. Není to tak dlouho, kdy se jeho význam srovnával s významem podobně velkých, ale dnes už nezadržitelně stárnoucích západosibiřských ložisek Urengoj nebo Medvěžje, která dosud mají pro zásobování Evropy klíčový význam.

Už před půldruhým rokem jsem na těchto stránkách psal o tom, že Rusko těží na svém území jen o málo víc, než samo spotřebuje, a že to, co vyváží (nebo spíš prováží?) do Evropy, zhruba odpovídá tomu, co samo nakupuje ve střední Asii, tj. především v Turkmenistánu. Po zmíněné explozi na turkmensko-uzbecké hranici se tato bilance zřejmě změnila, ale jaká je dnes, na to si teď netroufám odpovědět. V této souvislosti by také Evropskou unii měla zajímat odpověď na jednu zásadní otázku - co vlastně poteče plánovaným plynovodem Nabucco, když turkmenský plyn, který měl představovat asi 40% dopravovaného objemu, zdaleka nemusí být jistý? A kudy to poteče, když pro výstavbu navazujícího úseku po dně Kaspického moře Rusko odmítá dát souhlas? (Kdy to poteče, to se raději ani neptám... na trase dlouhé 3300 km se ještě ani nekoplo.)

Zdá se tedy, že po každoročních rusko-ukrajinských zimních hrátkách s tranzitem plynu do Evropské unie je tu další pádný důvod, který by měl evropské politiky nutit k tomu, aby konečně přešli od řečí ke konkrétním činům v zájmu zajištění tepla pro stovky miliónů Evropanů. Zoufale chybí společná energetická politika. Nebudu zde znovu rozebírat, co již bylo nesčetněkrát řečeno a napsáno: Jediné, co máme v rukách, je snižování spotřeby plynu. Jak to ale nalít do hlav politikům, s tím si vážně nevím rady.

Vytisknout