Gottland: Jsou Češi opravdu zbabělci, líbající diktátorům ruce?

21. 12. 2009 / Jan Čulík

Hlavním problémem knížky je to, že jde o dílčí pohled, který se snaží vytvářet dojem, že jde o pohled celkový. Přitom je to samozřejmě fragment. Škoda, že při citaci množství historek z minulosti neuvádí autor skoro vůbec žádnou bibliografii, takže si čtenář nemůže ověřit, nakolik si různá tvrzení možná vycucal z prstu. I když většina skutečností, o nichž Szczygiel píše, je notoricky známá, přesto ovšem čtenář očekává, že se doví, odkud své informace autor čerpal. To, že tyto údaje kniha neobsahuje, působí dost neseriozně.

Vcelku řečeno je Szcygielova kniha souborem fragmentů víceméně otřesných dílčích osobních historek z Čech dvacátého století -- kniha začíná vylíčením často vůči protivníkům velmi brutálního a mstivého jednání baťovské dynastie, která sice vytvořila dočasně úspěšné podnikatelské impérium a přinesla svým zaměstnancům určitou míru blahobytu, avšak zároveň vyžadovala bezpodmínečnou poslušnost vůči téměř totalitnímu režimu baťovského světa. Knížka pokračuje stručným vylíčením příběhu herečky Lídy Baarové, která v útlém mládí prožila -- možná nereflektovaný, možná osobně reflektovaný, kdoví -- milostný románek s Josephem Goebbelsem, šéfem nacistické propagandy, dále zaznamenává historky kolem stavby a likvidace Stalinova pomníku v Praze, v době dávno po Stalinově smrti (a hlavně to, že se o celé věci v Praze úporně mlčelo, stejně jako podle Szczygiela Češi prý mlčí skoro o všem, co je v jejich identitě a historii sporné a důležité), dále případ reformistického komunisty, odvážného spisovatele a novináře z šedesátých let Jana Procházky, jehož začátkem sedmdesátých let zdiskreditovala komunistická policie televizním a rozhlasovým odvysíláním odposlechů jeho rozhovorů s přáteli, v nichž s nimi Procházka hovořil o tom, že Dubček byl naivka a blbec (tvrzení, která dnes nikoho nepřekvapí), u Procházky pak (jak o tom píše Milan Kundera) "rozkvetla rakovina" a do pár týdnů byl mrtev, autor také píše o likvidaci Marty Kubišové i o jejím vztahu k Heleně Vondráčkové a Václavu Neckářovi, atd. atp. Lidé z normalizace (Gott, Vondráčková, Neckář a mnozí jiní) se hájí, že kolaborovat museli a že jim to nikdo neměl zazlé - byl útlak. Něco na tom je. Vydíraný člověk nemá povinnost být hrdina.

Podle Szcygiela milují Češi Karla Gotta, protože "ač hvězda, taky musel kolaborovat - prostě jako každý". Legitimizuje to prý jejich postoje. Takový argument se ale asi nedá uplatnit na všechny, že? Ne všichni lidé v ČR Gotta obdivují a ne všichni ho obdivují z těchto důvodů.

Pro Szczygiela je zvlášť zajímavý případ Eduarda Kirchbergera, za první republiky autora krváků, který byl za války tvrdě mučen gestapem, po válce byl antikomunistou a emigroval, ale brzo se vrátil do Československa a dal se do služeb stalinského režimu pod jménem Karel Fabián. I když ho pak pronásledovala i Stb, oslavné texty na komunistický režim i komunistickou tajnou policii psal i do šuplíku, v době, kdy byl zakázán. Szczygiel naznačuje, že líbání ruky, která člověka mučí, je, jak se zdá, dost typický český postoj. Tak vlastně si Češi dělají svůj vlastní útlak "z vlastní iniciativy". Prý nedokázal vysvětlit Jan Masaryk svým zahraničním přátelům, proč vstoupil do komunistické vlády. Čechům je prý nadto z tohoto svého jednání trapně, a tak o něm mlčí. Zásadně o něm nevedou žádné diskuse.

Ještě k tomu údajnému "mlčení Čechů" o všech důležitých a trapných aspektech jejich historie a identity. Szczygiel píše o tom, že se mu nepodařilo najít v Praze skoro nikoho, kdo by byl ochoten hovořit o sebevraždě sochaře Švece, který vytvořil Stalinův pomník; že dlouho usiloval o rozhovor se čtyřiaosmdesátiletou neteří Franze Kafky, která mu taky nakonec neřekla nic. Ale co když toto mlčení není "typické mlčení Čechů, kteří nechtějí mluvit", ale zcela důvodná obava normálních lidí otevřít se před novináři, obava naprosto pochopitelná, vzhledem k tomu, co novinářská profese ve středovýchodní Evropě provádí za posledních dvacet let.

Szczygielova kniha se ale příliš nezabývá tím, co zaznamenává právě Mary Heimannová: že mnozí Češi prostě peklo svým spoluobčanům dělali aktivně, z patologických důvodů, protože jim to dělalo dobře. Tím se samozřejmě nijak takoví lidé neodlišovali třeba od německých nacistů nebo darebáků a sviní v jakékoliv jiné zemi, v každé společnosti je takových lidí nepočítaně. Některé země ovšem nemají smůlu, že se stanou kolonií na řadu desítek let, jejíž režim samozřejmě na takové lidi spoléhá: jiné země však na tom byly v moderní historii přece o hodně hůř než Československo. Heimannová nepíše, že by Češi byli nutně horší než jiné národy, dokladuje jen, že nebyli lepší a že se mohli dlouhodobě zachovat chytřeji a slušněji a zřejmě by si bývali v tom případě udrželi více samostatnosti a nezávislosti. Kniha Heimannové je na rozdíl od Szczygiela zdokladovaná a přesvědčivá.

Szczygielova argumentace v knize je hřebejkovská: totalitní režim v Československu byl tak strašlivý, že není divu, že se lidé snažili přežít všelijak a často paradoxně "líbali ruku svým katům". Nebo si prostě zakázali o etických problémech vůbec uvažovat a diskutovat. Podle Szczygiela jsou Češi často natolik zděšení, že prostě raději předstírají, že daný problém vůbec neexistuje.

Jenže patologické zjevy existují v každé společnosti. Pojetí Szczygielovy knížky je nejen hřebejkovské, ale i hrabalovské. Poukazuju už léta na to, že téma českého jedince, který se ze zbabělosti podílí na likvidaci svého národního společenství a jeho kultury, a tudíž i na likvidaci sama sebe, je téma právě výsostně hrabalovské (viz Hrabalova Příliš hlučná samota, v níž se hrdina Hanťa nenávidí, že likviduje kulturní dědictví své země, ale utěšuje se, že to alespoň "dělá pomalu a neefektivně"). Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále má možná nejblíže k postojům a zážitkům některých Szczygielových postav, jako je třeba Lída Baarová, které si podle něho prostě etický rozměr svého chování nepřipouštějí -- v té knížce je etické hodnocení jednání hlavního hrdiny zrušeno. (Ve vzpomínkách Lídy Baarové Útěky, které kdysi vyšly u Škvoreckého v Torontu, však autorka píše, že protože jí bylo kolem dvaceti a o politice a nacismu neměla páru, to, že se do ní zamiloval vysoký vládní činitel jiné země jí jako mladé holce prostě imponovalo. Nezapomínejme, že to bylo před druhou světovou válkou - mladí lidé nemuseli v polovině třicátých let vědět, co byli Hitler a Goebbels zač. Jistě, možná je to jen alibismus.)

Jenže je Szczygielova interpretace přesvědčivá a nosná, a hlavně, týká se opravdu celé české společnosti? Jinými slovy: Je skutečně pravda, že útlak byl v Československu od konce třicátých let tak drsný, že všichni museli aktivně a nadšeně kolaborovat s utlačiteli a my nemáme právo kohokoliv soudit? Vždyť je spousta lidí, která to nedělala.

Útlak, krutost, nespravedlnost, mučení a vraždění najdete všude. Asi před měsícem jsem viděl v televizi BBC vynikající dokumentární seriál od známého britsko-německého novináře, Berlíňana Matta Freie o městě Berlín. Zvlášť pozoruhodný byl první díl, vynikajícím způsobem režírovaný i sestřihaný film, vytvořený tak, že měl divák dojem, že je reportér přítomen všem drastickým událostem od začátku dvacátého století až do současnosti. První díl seriálu Matta Freie o Berlíně se věnoval historii myšlenek v tomto městě. Vyšel od postojů vládce Friedricha Velikého, který jako mladík byl estétský, nemužný básník, píšící poezii a mající homosexuálního milence. Jeho militaristický otec Friedrichova milence nechal popravit a Friedricha donutil, aby se na popravu díval. Friedrich Veliký byl velký umělec, básník a hudební skladatel a hrál dokonale na flétnu. Militaristické tradici se však nevyhnul -- při masakrování během jeho výbojných válek se z jeho válečného stanu ozývala nádherná hra na flétnu. Frei v televizi BBC dramatickým způsobem divákům zpřístupnil, jak byl Berlín po celé dvacáté století městem drastického útlaku i neuvěřitelné umělecké originality. Krutost byla v Německu ještě o hodně drsnější než v Čechách. Lidi se prostě běžně chovají jako monstra, to není žádný český vynález.

Čechům se ve dvacátém století ve srovnání s jinými částmi světa opravdu nedělo nic moc. Češi nezažili milionovou genocidu, jako mnohé národy v Asii či v Africe. Jejich útlak nebyl tak silný, aby mohl být dostatečným vysvětlením pro nadšenou kolaboraci s mučiteli a utlačiteli. A kromě toho, ne všichni s mučiteli a utlačiteli kolaborovali a ne všichni o tom mlčí. V tomto smyslu je Szczygielova kniha nepřesvědčivá, protože líčí jen část českého údělu a část postojů české společnosti. Důrazem na drastické aspekty českého života (včetně upálení Zdeňka Adamce r. 2003, či sprosté prozrazení deníku Blesk, že Vondráčková měla kdysi potrat) má Szczygielova kniha trochu bulvární rysy. Protože nezohledňuje to, co není v české společnosti drastické. Působí tedy tak trochu černobíle. Je zřejmě koncipována jako výzva, aby Češi více uvažovali nad svou minulostí. Jenže oni to snad nedělají?

Ne, všichni Češi nejsou zbabělci, kteří odmítají reflektovat svůj osud.

Vytisknout