Vánoční zamyšlení:

Existuje Ježíšek?

23. 12. 2009 / Boris Cvek

Biblické Vánoce, byť s anděly, pastýři a třemi králi, nemají ten snově idealistický podtext, vyjádřený třeba Tichou nocí nebo obrázky "ladovské zimy". Ježíš se rodí za nezájmu většiny okolí, ve špíně a mezi zvířaty. Herodes kvůli jeho narození nechává vraždit děti a Ježíšovi rodiče prchají před Herodovou zvůlí do Egypta. Proč tedy z Vánoc dělat idylické svátky, když jejich příběh svědčí o pravém opaku? Nejlépe to vyjádřil Francis Church, když v roce 1897 odpovídal v deníku The Sun na dopis osmileté Virginie O'Hanlonové. Cituji nejprve Virginii a potom Churche podle české Wikipedie (odkaz níže):

"Vážený vydavateli. Je mi osm let. Někteří mí kamarádi říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Můj táta říká, že to co napíše Sun je pravda. Prosím, řekněte mi pravdu, existuje Santa Claus?"

"Milá Virginie, Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu.

Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii -- nic z toho, co život činí snesitelným. Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy. Avšak světlo dětství, které prozařuje svět, by muselo uhasnout. Santa Claus existuje, protože jinak bys nemohla věřit ani svým pohádkám. Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý večer vyslal lidi, kteří by Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo? Žádný člověk ho nevidí jen tak. To nedokazuje vůbec nic.

Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují. Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš všechno. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože skutečný svět je zahalen závojem, který ani žádné násilí nedokáže protrhnout. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska. Potom najednou spatříme všechnu krásu a nádheru za ním. Je to také pravda?, zeptáš se asi. Ano, Virginie, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší. Santa Claus žije, a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti jako jsi Ty a naplnil radostí každé otevřené srdce. Veselé vánoce, Virginie, Ti přeje Tvůj Francis Church."

Všichni víme, že Ježíšek ani Santa Claus neexistují, že jejich existence je vybájená a jejich roli hrají zpravidla naší rodiče/prarodiče, dokud ještě jsme děti a aspoň trochu "věříme". Vánoce by se proto mohly zdát jako lživá fraška, ve které nejprve v konzumním shonu nakupujeme množství zboží a potom z jakéhosi donucení, že se to prostě musí a má, obdarováváme své blízké - a ty malé ještě podvodným způsobem. Proč neříci přímo, že dárky dávají pod stromek táta s mámou? Je opravdu láska, velkorysost a věrnost nutně spojena s idylickou lží? Churchův dopis Virginii je třeba chápat zcela jinak: bereme-li opravdu vztah ke svým blízkým a vůbec k svému okolí vážně, ten vztah žije svým životem a přestává být jen "naším" vztahem, něco po nás naopak vyžaduje a k něčemu nás zavazuje, vstupuje do našeho života bezmála jako bytost (Kierkegaard nazývá vztah dvou lidí vztahem tří osob: já, Ty a náš vztah). Právě zde se děje láska, víra a poezie, jak říká Church. Chápe-li někdo Ježíška pouze jako zkrášlení Vánoc pro malé děti, lže jim i sobě a nic nepochopil. Jedině jako vtahování malých dětí do vztahu lásky, velkorysosti a věrnosti má vánoční idylka s Ježíškem smysl. Tento Ježíšek ovšem později musí přerůst v Ježíše, totiž v pochopení, v němž láska, velkorysost a věrnost dospívá a zraje po celý život: že idyla Vánoc je závazek našeho nitra vůči světu, který vůbec idylický není, ba je nespravedlivý, zlý a marný. Teprve Kristus narozený v Betlémě a ukřižovaný na Golgotě dává naději, že láska, velkorysost a věrnost nad světem jednou zvítězí.

Churchův dopis mne zvláště dojímá, když si ho spojím s Schillerovým dopisem Goethovi na prahu 19. století, v němž Schiller vyjadřuje naději v to, že nadchází osvícený věk. A přišly napoleonské války... Schiller umřel na jejich začátku. Francis Church měl štěstí, protože se nedožil ani první světové války. Měl ovšem pravdu v tom, že Vánoce trvají a že - byť nenadešel žádný věk vysněný Schillerem - je to vlastně obrovské vítězství, že je aspoň nějaký čas na nějakém prostoru planety můžeme slavit v míru. Co na tom, že to vede zároveň ke orgiím konzumu a šibalskému výsměchu (či dokonce klausovskému pohrdání vůči) Churchovu staromódnímu patetismu. Já ovšem stále držím s Churchem, jen přemýšlím, kam si ho do Proustovy fresky přelomu 19. a 20. století zařadit - sedával v salónu nějaké americké paní Verdurinové?

Už se nemohu zeptat ani malé Virginie, která zesnula v roce 1971, pět let před mým narozením, ve věku 81 let. A přece je její otázka, zaslaná do The Sun, stále tak živá a provokující - a bude i za desetkrát deset tisíc let.

Odkaz na heslo ve Wikipedii: ZDE

Vytisknout