Technika nás zachrání... nebo ne?

23. 12. 2009

Ano, řeknete si, víme to. Pak bychom se však měli zeptat, proč se o tom skoro nikdy nezmiňují tytéž projevy, redakční úvodníky a časopisecké články, které hovoří o schopnosti nějaké techniky definitivně vyřešit, nebo aspoň přispět k řešení kritických environmentálních nebo surovinových problémů. Důvodem je fakt, že tato prohlášení jsou součástí polemik, nebo přesněji kázání určených k tomu, aby nás poučila o předpokládané nepřekonatelnosti techniky.

Vezměme si za příklad techniku, která je tak všudypřítomná, že si lidé jen zřídka umějí představit svět bez ní: automobilismus. Automobil byl zřejmě symbolem techniky 20. století, která ovlivnila kulturu a také mnoho jiných technických oborů, které slouží naší automobilové kultuře. Kdyby lidé byli předem věděli, k čemu automobilismus přímo nebo nepřímo posléze povede, dovolila by společnost, aby došlo k jeho všeobecnému rozšíření?

• klimatická změna
• zdravotní problémy a úmrtnost kvůli znečištění ovzduší
• znečištění spodních vod způsobené zchátralými zásobníky pohoných hmot
• živelná urbanizace
• vylidnění velkoměstských center
• mohutné dopravní zácpy
• závislost na nespolehlivých zahraničních zdrojích ropy
• pravidelné válečné konflikty, v nichž jde o dosažení přístupu k ropě a ovládání jejích zdrojů
• betonování a zástavba zemědělské a lesní půdy
• masová úmrtnost a invalidita v důsledku dopravních nehod epidemie obezity způsobená ztrátou životního prostoru dostupného pěšky
• obrovské veřejné výdaje za silnice, parkoviště a jiné náležitosti automobilismu na úkor jiných priorit

Seznam není úplný. Domnívám se však, že vyjadřuje, jak ničivý je dopad automobilismu na životní prostředí, společnost i ekonomiku. Samozřejmě, předvídat všechny vyjmenované nepříznivé důsledky by bylo vyžadovalo mimořádnou jasnozřivost. Ale o to právě jde!

Co opravňuje ty, kdo tak důvěřují v blahodárné účinky jejich oblíbených technických řešení, předstírat, že nezpůsobí žádné nepříznivé nebo dokonce fatální důsledky? Jak si technooptimisté mohou být jisti, že jejich řešení nepovedou buď k opaku zamýšleného, nebo k jiným problémům, možná ještě hůře zvládnutelným než jsou ty, které mají řešit? Možná nejzřejmějším příkladem je představa, že energetická účinnost bude mít za následek snížení spotřeby energie. Avšak Jevonsův paradox (účinnější využívání nějakého zdroje vede spíše ke zvýšení než ke snížení jeho využití, častěji než snížení celkové spotřeby při zachování stejné životní úrovně všech zajišťuje lepší životní úroveň jednotlivcům při udržení stejné celkové spotřeby - pozn. J.K.) nám říká, že se stane pravý opak - zlevnění energie jako důsledek snížení poptávky vyvolá zvýšení poptávky, protože více lidí bude moci využít nižších cen.

Zdá se, že technooptimisté si neuvědomují, jak složité jsou energetické, klimatické, lesní a jiné přírodní systémy, do nichž chtějí fušovat. Neznají základní pravidlo ekologie, že nikdy nelze změnit jen jednu věc. Účinky každého zásahu do složitého systému se větví do mnoha nepředpokládaných a často nežádoucích důsledků.

Veškerý technooptimismus lze shrnout jako výraz jediného přání: Nemuset měnit nic na našem současném chování. A tak více než cokoli jiného je to naše chování, co potřebuje změnu. Aby bylo jasno, i změny našeho chování mohou mít nepředvídatelné a někdy nežádoucí důsledky. Vsadím se ale, že tyto nepředvídatelné důsledky způsobí mnohem méně nesnází než než ty spojené s novými technologiemi - za předpokladu, že jakákoli změna chování bude vedena dvěma zásadami: 1) Zvýšit dlouhodobou odolnost lidské společnosti, 2) zvýšit mez bezpečnosti způsobů, kterými využíváme přírodu. Například bychom se mohli rozhodnout, že mezí obsahu oxidu uhličitého v ovzduší by mělo být, jak někteří doporučují, 350 ppm, tj. méně než dnes, raději než abychom podstupovali riziko, že mnohem vyšší hodnoty by nás posunuly za bod zvratu, který by vedl k nezvladatelnému globánímu oteplení.

Arogantní je pak víra, že můžeme snadno a přesně spočítat meze těžby a znečištění a pak dosáhnout hranice udržitelnosti právě přesným dosažením těch mezí. Místo toho bychom měli jít cestou mnohem větší skromnosti a vzít na vědomí, že do naší infrastruktury a denní praxe musíme vestavět větší odolnost a širší meze bezpečnosti.

Věřím, že nakonec budeme donuceni žít ve společnosti s mnohem nižší spotřebou energie, což znamená, že nejvíce potřebují změnu ty vzorce chování, které dnes vedou k nadspotřebě.

Poprvé vyšlo 20. 12. 2009 ZDE.

(Z angličtiny přeložil Jindřich Kalous.)

Vytisknout