Politická ekologie kolapsu

21. 12. 2009 / John Michael Greer

V oné době jsem se vášnivě zajímal o hnutí přiměřené technologie, až do té míry, že jsem větší část ze tří let strávil prací na částečný úvazek na organické farmě a učil se zacházet s pařeništěm, solárním skleníkem, kompostérem a dvakrát překopanými zahradními záhony. Každé klišé ohledně komun z konce 70. let, které si jen dokážete vybavit, bylo přítomno a realizováno: Kouř z páleného dřeva a bahno, nahá těla v polorozpadlé, dřevem vytápěné sauně, kozy a slepice na pastvě, hrkající ručně vyrobená větrná turbína vyrábějící elektřinu o napětí dvanáct voltů, kdykoliv se zvedl vítr.

Centrum na Upland Hills bylo mnohem čistší a kozy ani nahá těla jsem nezahlédl, nicméně estetika byla víceméně táž. Jejich větrná turbína se potichu otáčela na stožáru příhradové konstrukce a samo centrum bylo tím, o čem jsme všichni na Outback Farm snili: Velký pohodlný stupňovitý přístřešek s pasivním solárním vytápěním a staromódními kulatými fotovoltaickými buňkami pohlcujícími sluneční světlo. Když jsme vešli dovnitř, napůl jsem očekával, že uvidím kroužek ošuntělých vlasáčů sedících na polštářích kolem posledního čísla Coevolution Quarterly, vzrušeně diskutujících o posledních inovacích od Zomeworks a New Alchemy Institute.

Ponecháme-li nostalgii stranou, lze se toho z rozkvětu a pádu hnutí přiměřené technologie 70. let dost naučit, a jedna z lekcí se bezprostředně vztahuje k tématu této série esejů. Pro mnoho lidí, kteří se ho zúčastnili, bylo hnutí přiměřené technologie nevyhnutelnou hudbou budoucnosti; takřka každý předpokládal, že jak se budou s rostoucí silou prosazovat limity růstu, ceny energií dále porostou, a cokoliv s výjimkou Ekotopie se tak bude rovnat sebevraždě. Tyto závěry vycházely z impozantního množství myšlenek, v jejichž centru státla teorie systémů.

Dnes jsou jedinými lidmi, kteří věnují pozornost systémové teorii, specialisté v několika okrajových oblastech, a jen těžko si někdo vzpomene, že před čtyřiceti lety měla systémová teorie stejnou prestiž, jakou později získaly teorie fraktálů a teorie chaosu. Systémová teorie, která vznikla fúzí mezi ekologií, kybernetikou a napětím v soudobé filosofii nejlépe vyjádřeným v knize Jana Smutse Holism and Evolution, tvrdila, že komplexní systémy - všechny komplexní systémy - sdílejí určité zřetelné rysy a chování, takže pochopení vzniklé na jednom studijním poli může být aplikováno na fenomény z polí docela jiných, které sdílejí společnou úroveň komplexity.

Mělo to jistě své slabiny, ale systémová teorie vcelku dělala to, co se od teorií očekává - poskytla užitečnou sadu nástrojů, které dávaly smysl části univerza lidské zkušenosti, položila mnoho plodných výzkumných otázek a ukázala se být užitečná ve značném množství praktických aplikací. Nicméně jak se to občas populárním teoriím stává, byla asociována s určitou pozicí v kulturních bojích své doby, a jak se to stává teoriím zvlášť nešťastným, byla vehiklem skupiny intelektuálů usilujících o moc. Jakmile k tomu došlo, systémová teorie se ukázala být další obětí Weishauptova klamu.

Ti ze čtenářů, kteří nevěnují pozornost konspiračním teoriím, možná neznají jméno Adama Weishaupta; a ti, kdo jim pozornost věnují, patrně o něm "vědí" spoustu toho, co není pravda. Byl ve druhé polovině osmnáctého století profesorem právní vědy na univerzitě v Ingolstadtu v Bavorsku, a ocitl se v nepříjemné pozici mezi vzrušujícícmi novými intelektuálními dobrodružstvími, která přicházela z Paříže, a málo vzrušujícím intelektuálním klimatem konzervativního katolického Bavorska. V roce 1776 se čtyřmi svými absolventy založil soukromou společnost nadšenců pro myšlenky osvícenství; jejich klub vystřídal několik různých jmen, než se konečně rozhodli pro to, u nějž už zůstali: Bavorští Ilumináti.

Ano, tihle Bavorští Ilumináti.

V Bavorsku i jeho okolí bylo právě v té době mnoho lidí, kteří se zajímali o avantgardní myšlenky, a zanedlouho měli Ilumináti několik set členů. To poskytlo Weishauptovi a jeho vnitřnímu kruhu grandiózní představu o tom, kam celá věc může vést. Doufali, že se každý, kdo v Bavorsku něco znamená - nemluvě ani o miniknížectvích, na něž bylo v oné době rozděleno Německo - velmi brzy připojí k Iluminátům a nacpe si hlavu Voltairem a Rousseauem, až se nakonec celá země stane osvícenou.

Mysleli si to ještě tehdy, když bavorská vláda zahájila sérii policejních razií, která organizaci zlomila páteř. Weishaupt Bavorsko včas opustil, ale mnoho jemu blízkých Iluminátů to štěstí nemělo, a velká část tajných dokumentů byla zabavena policií a zveřejněna v opulentních všeříkajících knihách, jež se brzy staly po celé Evropě bestsellery. To byl konec Iluminátů, ale nikoliv jejich reputace; reakcionáři zjistili, že obvinit z čehokoliv Ilumináty se velice hodí, v neposlední řadě proto, že už neexistovali a tak je šlo beztrestně redefinovat - liberálové, konzervativci, marxisté, kapitalisté, zlé kosmické ještěrky, na co si jen vzpomenete.

Problém fantastické představy profesora Weishaupta o osvíceném Bavorsku spočíval v poněkud pomýlené logice, která byla od té doby svědomitě opakována intelektuály usilujícími o moc: V přesvědčení, stejně tak upřímném jako hloupém, že pokud máte ty správné myšlenky, jste už z definice chytřejší než systém, který se snažíte ovládnout. To je Weishauptův klam. Protože Weishaupt a jeho Ilumináti byli přesvědčeni, že konzervativní síly v Bavorsku tvoří tlupa pitomých křupanů, byli naprosto nepřipraveni na protiúder, který následoval, jakmile bavorská vláda zjistila, co jsou Ilumináti zač a o co jim jde.

Za nedávnější příklad téhož můžeme považovat vzestup a pád neokonzervativního hnutí, které se dostalo k moci ve Spojených státech v roce 2000, drze proklamovalo příchod "nového amerického století" a pokračovalo v promarňování toho, co zbylo z amerického bohatství a globální reputace, v sérii zahraničněpolitických i vnitropolitických přehmatů, jež ustanovily sadu působivých nových standardů politické impotence. Neokonzervativci byli přesvědčeni, že světu rozumí mnohem lépe než kdokoliv jiný. Toto přesvědčení představovalo hlavní faktor v pozadí jejich selhání; když se je mainstreamoví konzervativci (nemluvě o všech ostatních!) pokoušeli varovat před tím, jak musí nevyhnutelně skončit jejich fantazie o předělání Středního Východu k obrazu Ameriky, neokonzervativci si posměšně odfrkli a napochodovali rovnou do náruče katastrofy, kterou sami sobě - a samozřejmě i nám ostatním - připravili.

Systémová teorie byla obětí stejného klamu. Systémové hnutí, společná nálepka pro heterogenní skupinu myslitelů a politických šíbrů, kteří si ze systémové teorie udělali prapor, mělo ambice neméně smělé než neokonzervativci, ačkoliv úplně jinak orientované. Jejich snem byl světový systémový management. Takové přední postavy jako Jay Forrester z MIT a Aurelio Peccei z Římského klubu se shodovaly v tom, že vliv lidstva na planetu se stal tak rozsáhlým, že metody navržené pro strojírenství a korporátní management - na něž byli nikoliv náhodou odborníky - by měly být použity k řízení celého světa.

Studie, která v roce 1972 vedla k publikaci knihy The Limits to Growth (Meze růstu) byla jedním z produktů tohoto hnutí. Sponzoroval ji Pecceiho Římský klub a realizoval tým vedený jedním z bývalých Forresterových doktorandů. Aplikovala systémovou teorii na téma pochopení budoucnosti, a byla pozoruhodně úspěšná. Jak ukázala loňská studie Grahama Turnera A Comparison Of The Limits to Growth With Thirty Years of Reality (Porovnání Mezí růstu s třicetiletou skutečností), základní scénář originální studie odpovídá pozorované skutečnosti posledních tří a půl dekády mnohem přesněji než scénáře konkurenční.

Nicméně příliš často se nepřipomíná, že Římský klub po Mezích růstu vydal sérii dalších studií, všechny v zásadě tvrdící, že problémy načrtnuté v originální studii mohou být vyřešeny planetárním managementem prováděným elitou obeznámenou se systémovým pohledem. Tytéž názory lze nalézt v desítkách podobných knih z oné doby - je opravdu těžké vzpomenout si na nějakého v 70. letech poněkud veřejně známého myslitele z okruhu systémové teorie, který by nezveřejnil alespoň jednu knihu prosazující nějakou formu celosvětového řízení coby jedinou alternativu k velmi neuspořádané budoucnosti.

Je jen spravedlivé zdůraznit roli, jakou v tom všem sehrály idealismus a ty nejlepší úmysly. Přesto by však politický rozměr neměl být ignorován. Forrester, Peccei a mnoho jejich spojenců mimo jiné navrhovali, aby jim, nebo lidem sdílejícím jejich hodnoty a cíle, připadla pořádná porce účinné moci. Protože systémové hnutí rozhodně nebylo politicky neutrální - právě naopak, na silně roztříštěné politické scéně této dekády silně lnulo k určitým ideologickým pozicím - byl takový návrh na straně celé řady opozičních zájmů spojen s vyvoláním silné odezvy.

Reaganovská revoluce 80. let ukázala, že opozice byla silnější, a systémové hnutí se ocitlo na straně poražených. Mocenská politika hrála ve veřejném financování výzkumu v Americe vždycky významnou úlohu, takže by nemělo překvapovat, když Reaganovi lidé celé řadě iniciativ soustředěných kolem systémové teorie takřka úplně zastavili vládní granty. Od přiměřené techniky přes alternativní medicínu až po samotnou systémovou teorii, celé disciplíny se ocitly bez vládní podpory, zatímco učenci bádající na konkurenční agendě získávali výhody. Systémové hnutí zasažené na nejcitlivějším místě - v peněžence - rychle zkolabovalo.

Tuto implozi činí ještě paradoxnější fakt, že systémová analýza samotného systémového hnutí a jeho vztahu k širší společnosti by mohla poskytnout užitečné varování. Jen velmi málo nových institucí systémového hnutí spoléhalo na samofinancování; od prestižních think tanků až po programy energetických úspor v rámci čtvrti, vše vesměs žilo z vládních grantů, a tak bylo v obtížné pozici závislosti na sociálních strukturách, které doufalo zrušit. Člověk by si myslel, že lidem zvyklým uvažovat o podivných smyčkách a nezamýšlených důsledcích přítomných v komplexních systémech mohlo být jasné, že tyto struktury odpoví homeostaticky, aby jejich úsilí oponovaly.

Přesto Weishauptův klam vytvořil masivní bariéru bránící vzniku takové představy. Čtěte knihy mnoha globálních rádobymanažerů 70. let a můžete si být téměř jisti, že vás nadzvedne závan intelektuální arogance. Možnost, že systém, který chtěli řídit, může být nakonec mazanější než oni, pravděpodobně napadla jen několik málo hlav. Ale věci se ubíraly právě tímto směrem; komplexní systém americké společnosti nakonec reagoval přesně tak, jak by systémová teorie předpověděla, aby neutralizoval sílu, jež hrozila, že ho vychýlí z preferovaného stavu.

Bohužel, tato reakce uzavřela cestu ke zdrojům, které mohly zjednodušit transformaci, jež je nyní před námi. Odmysleme si pýchu, která příliš mnoho systémových teoretiků přesvědčila, že by měli řídit svět, a sama systémová teorie je extrémně účinnou sadou myšlenek a praktik; stejně tak velmi mnoho věcí, které vznikaly v harmonii s touto teorií - například hnutí přiměřené technologie - se právě nyní hodí oprášit a použít. Nicméně současně s tím je třeba pochopit i proces, který to vše z použití vyloučil, a nejen proto, že se týž proces v případě nějaké nové sady iniciativ zaměřených na udržitelnost může velmi snadno zopakovat. Homeostatické chování komplexních systémů také vrhá nečekané světlo na jednu z největších současných záhad, totiž na místo politické moci v současné průmyslové společnosti - a to bude tématem posledního pokračování této série.

Celý článek v angličtině: ZDE