Monitor Jana Paula:

Vánoce Vánoce odcházejí, aneb recept askety na vánoční cukroví

23. 12. 2009 / Jan Paul

Nechápu, kde kdo u lékaře skuhrá, má sníženou odolnost, potíže s trávením, s chůzí, s dýcháním, s depresemi, s potencí, s kde čím a stále ne a ne žít jinak. Konzumerismus je nemoc, vážná celosvětová epidemie, na kterou neexistuje žádná vakcína, kromě jedné jediné, nouze. Tolik bych ji lidem v moderní civilizaci upřímně přál, možná by se zamysleli, změnili způsob života i myšlení a možná by zase objevili radost a útěchu v úplně něčem jiném, než je plný žaludek a falešný pocit, že chystají Vánoce tak, jak mají být.

Celý rok se hovoří o krizi, každý vzdychá, někomu dluží, protože jiní dluží jemu, na to a na to je méně a méně peněz a nakonec se svorně sejdou mezi přeplněnými regály, které se mi drze pletly do cesty. Krize nekrize, jede se dál, močálem černým podél bílých skal. Kroutím hlavou, kde ti lidé stále berou peníze? Co se musí stát, aby vystřízlivěli z opilosti fanatického nakupování? Aby pochopili, že přihlouplé pouťové obrázky, nablýskané cetky, světélkující girlandy, pozlátkové mámení a přeplněný stůl ještě nedělají Vánoce?

Je mi smutno, co by řekl Ježíšek? Jeho jsou to přece Vánoce a až jednou vyroste, vjede na oslu do Jeruzaléma a vyžene kupce z města. Co zbylo z křesťanských svátků? Tuny stresovaného masa, tisíce vydloubaných kapřích očí, slupky salámů, obaly od cukrovinek, miliony lahví od alkoholu, stále dokola obehrávané kvílení koled a nakonec překyselený žaludek a přibraná kila. Pak chvilka oddechu a ještě náležitě přivítat Nový rok, pořádně si užít, zastřílet, protože kdo ví, co nás v tom dalším čeká.

Nic dobrého. Nejsem soudce, nepřející hnidopich a už vůbec nikomu nezávidím nic z toho divadla kolem sebe. Jen se stydím, za nenasytnost, nesoustředěnost a roztěkanost svých spoluobčanů a mám o ně strach. Nechtějí slevit ze svých standardů, svého luxusu a přepychu. Už nenaslouchají, nevnímají a nepozorují svět kolem sebe s kritickým odstupem, jsou lapeni v síti byznysu, jako ti kapři v kádích. Chtěl jsem se po letech podívat na televizi, jestli není náhodou konec světa a nemám signál.

Prý musím mít nějakou krabičku na digitální vysílání. No, nemám a už si ji nekoupím. Raději půjdu mezi své ohrožené spoluobčany, když už se hovoří o zániku naší civilizace na planetě Zemi. Před rokem mě nechali policisté odjet poté, co zjistili, že můj řidičský průkaz je dva měsíce neplatný. Nechápavě kroutím hlavou, jak to? Pane řidiči, vy se nedíváte na televizi? Ne, věřte mi, opravdu ne, když mě zadržíte, nebudu moci dojet tam, kam potřebuji. Ještě se najdou lidé s pochopením, kde bych ho vůbec nečekal.

Končím smutné vánoční zamyšlení a půjdu si vyrobit vánoční stromek. Našel jsem dvě odhozené nepotřebné smrkové větve, svážu je k sobě, připevním ke stojanu a ozdobím něčím, co je mi milé. Vánoční stromek naplacato, stromek asketa, ale budu mít radost. Kapra kupovat nebudu, ale zajdu ke zmrzlým klukům u kádě ve vedlejší vesnici na slivovici a kus řeči. Cukroví dělám tak, že vyloupnu vlašský ořech, strčím ho do pusy, přidám trochu medu, půlku piškotu, dvě rozinky, přikousnu kousek jablka, ždibec čokolády a navrch lžičku kokosu. Funguje to. Tak šťastné a veselé!

Vytisknout