Má cvičitelská léta s jógou

21. 12. 2009 / Miloš Dokulil

1. Výchozí zázemí

Samozřejmě tu byly k případné výchozí inspiraci rozmanité publikace ještě z doby První republiky (např. zprostředkované Karlem Weinfurterem), nejednou ovšem s nádechem zvláštní tajemnosti, ne-li dokonce okultismu. Některé knížky vztahující se k Orientu jsem četl už jako gymnazista. Něco mě přitahovalo, něco mátlo; skoro všechno mělo pro mě nikoli běžný kolorit. Po druhé světové válce začal vbrzku vycházet seriózní časopis "Nový Orient", jehož jsem se stal okamžitě předplatitelem.V té době už zase znovu mohli na Karlově univerzitě pokračovat ve své vědecké i pedagogické práci světově proslulí vědci, jako např. profesor Bedřich Hrozný, mám-li uvést aspoň jedno jméno souvisící s Indií. (Třetí vydání knihy B. Hrozného o nejstarších dějinách Orientu vyšlo roku 1948.)

V tom rušném poválečném mezičase se také objevila pečlivě editovaná a pro české prostředí objevná a jedinečná knižnice "Duše východu" (z nakladatelství Symposion), jejíž žádný svazek jsem si nenechal ujít. Po únoru 1948 se režimu podařilo většinu těchto publikačních aktivit postupně ukončit; pokud ovšem nebyl politický zájem aspoň úzce odbornou činnost omezeně akademicky udržovat (Orientální ústav). Nejednomu svému dalšímu podnětu k bližšímu seznamování s Orientem -- od Blízkého Východu až po Dálný Východ -- osobně vděčím samozřejmě knihovnám a možnosti výpůjček publikací případně i ze zahraničí. O jistém uvolnění poměrů po řadě let svědčí, že ve shora zmíněném "Novém Orientě" v roce 1966 mohl dr. B. Merhaut konečně zase uveřejnit nějakou zmínku o józe, jakoby jen "pro všední den".

Kupodivu hned když se na počátku roku 1968 poněkud více uvolnil ideologický příkrov nad společností, v Brně přičiněním dr. Karla Wernera vznikl Klub jógy. Dr. Werner po sérii časo-piseckých článků o józe měl navíc možnost vydat svou "Hathajógu" (v tělovýchovném nakladatelství Olympia). Tato skromná knížka se rychle dočkala dotisku. S jistou setrvačností, s níž se někdy dobrý záměr šťastně vyhne stereotypní administrativní tuposti, podařilo se kolektivu pražských vyznavačů jógy vydat ještě roku 1971 "Jógu od staré Indie k dnešku". Její předmluva prozrazuje, že kniha byla připravena k tisku již v červnu 1969. Její autory tu je nutno uvést: PhDr. Milada Bartoňová, MUDr. Zdeněk Bašný, PhDr. Boris Merhaut, PhMr. Rudolf Skarnitzl. Těmto lidem vděčí nejeden zájemce o jógu po roce 1968 za možnost seznámit se s tímto zvláštním (ne-li někdy poněkud "tajemným") oborem, ať už žil ve větším městě nebo na venkově. Kniha totiž vyšla v nebývale velkém nákladu (ve zdravotnickém nakladatelství Avicenum) v počtu 40 tisíc výtisků.

2. Kde a jak jsem se stal cvičitelem jógy

Mé osobní zájmy o Orient se datují ještě z doby před koncem druhé světové války. Na Filosofické fakultě UK nám studentům už prof. Hrozný osobně o dějinách Orientu nepřednášel. Mezi nás studenty přišel už jen výjimečně; přednášel jeho tehdejší asistent dr. Lubor Matouš. Po absolvování povinné dvouleté vojenské služby se mi nakonec po jistých nemalých oklikách podařilo uchytit se jako filolog na vysoké škole. V důsledku situace vzniklé po okupaci státu v srpnu 1968 jsem byl mezi prvními uvolněn z brněnské univerzity, údajně pro své postoje k normalizaci, která tehdy ještě ani nebyla vyhlášena. (Tehdy jsem učil logiku.)

Když jsem byl již víc než rok bez práce, víceméně náhodou jsem se pak jednou zastavil v jednom brněnském Obvodním kulturním a vzdělávacím středisku (OKVS) a jeho ředitel mě s jistým rizikem přijal do práce. Den předtím kupodivu požádal o rozvázání pracovního poměru někdo se stejným příjmením, jako je moje. Bylo to v únoru 1970. Mohl jsem konečně zase nastoupit do práce (zprvu se směšným úvazkem), a to nejdřív jako kvalifikovaný ruštinář.

Je zásluhou tohoto ředitele, že se pak v zářijových brněnských ulicích objevily poprvé nepřehlédnutelné plakáty s tučně vytištěným slovem "JÓGA", s písmeny na výšku asi 30 cm velikými, zvoucí k zápisu do kurzu. Přesvědčil jsem nějak svého pana ředitele, že bychom jako středisko disponující potřebným zázemím mohli rozšířit spektrum aktivit na "pohybovou výchovu". Tělocvičnu jsme měli přímo v areálu OKVS, v budově bývalé Vesny, na tehdejší Třídě Obránců míru.

Pro začátek jsme mohli cvičit jen v pátek, vznikly první tři skupiny, od tří do šesti hodin večer. Během krátké doby se tato činnost rozšířila nejen na méně výhodné časy páteční, konkrétně od dvou až do devíti hodin večer, ale také na další dva dny (původně obsazené méně lukrativní činností). Možná je zbytečné tu připomínat, že úspěšný průběh výchozích kurzů přiměl poměrně rychle jejich cvičitele k myšlence, aby hned případný "2. ročník" -- na rozdíl od začátečníků -- nezůstával jenom nějak opakovaným kondičním cvičením, ale aby umožňoval hlubší poznání nejen jógy, ale také její tradice.

Od samého počátku jsem. zkusil rozmanitě motivovat cvičící také doprovodným slovem. Samozřejmě že jsem nezapomínal soustavně zdůrazňovat souvztažnost těla, dechu a mysli. Pozice ("ásanas") byly příležitostí, jak poukázat zároveň na dech (jako předběžnou jakoby "pránájámu"); ovšemže také v propojení na zpětnou vazbu s myslí ("mudrás"; bez koketování s "meditací", ať orientální, anebo křesťanskou). Zavedl jsem také "listárnu", s možností anonymních dotazů.

Dokonce jsem každý následný cvičební rok (kromě administrativních důvodů sejít se k rozdělení do skupin) z racionální potřeby uváděl přednáškou. Takto jsem buďto uvedl náměty ze zcela odlišného kulturního podhoubí Indie (a Orientu vůbec), anebo jsem se pokoušel přiblížit úžasné tajemství života, třeba popularizací složité struktury buňky nebo výchozích poznatků o DNA (nezapomínejme, že Nobelova cena za objev dvoušroubovnice DNA byla udělena teprve roku 1962). Informoval jsem také třeba navíc o principech akupunktury (včetně její neorientální odnože: aurikulopunktury), anebo o možných mezích a úskalích homeopatie. Také jsem se osmělil dávat každý týden na nástěnku nějaký výrok "k zamyšlení". To pak zlámalo mé jógově zaměřené činnosti v rámci OKVS krk.

3. Jak to s tou jógou pro veřejnost nebylo samozřejmé

Asi bych tu také měl uvést, že každá v té době navenek potenciálně problematická činnost přiměla Státní bezpečnost (StB), aby tam nasazovala své informátory; samozřejmě tak, aby mohla ty zprávy porovnávat, konfrontovat a vyhodnocovat. Také do našich kurzů byli zapsáni lidé, kteří pak na StB referovali, co a jak se v kurzech děje. Několikrát jsem pak dostal předtištěný korespondenční lístek, na němž stálo pouze, že se mám dostavit na Krajskou správu StB, aniž bylo uvedeno, v jaké věci.

Termín ke "zpovědi" před orgánem býval stanoven zhruba s měsíčním odstupem, aby se adresát předem trochu povařil ve vlastní šťávě, nevěda, oč vlastně vůbec půjde. Jednu "in-formátorku" se mi podařilo později náhodou identifikovat, když měnila adresu bytu a přitom získala okamžitě také pro tento nový byt telefonní linku. (Tehdy se čekalo na instalaci telefonu léta.) Nemyslím si, že tato žena mi působila nějaké potíže. K povolání na kobereček StB muselo okatě stačit třeba to, že do tehdejší ČSSR přijela inspirující americká propagátorka jógy, paní Ossius (českého původu, původním příjmením Zábranská); a my jsme ji měli pozvanou do našeho středu.

Ve školním roce 1975-76 už docházelo každý týden do našich a mnou osobně vedených kurzů několik set účastníků týdně. Pravděpodobně jsme byli tehdy největší organizovanou skupinou v ČSSR. Nástavbový systém se plně ujal. Každý ročník měl jinak náročnou výuku. Bylo naprosto běžné, ne-li přímo pravidlem, že i ve vyšších ročnících bylo každou hodinu něco nového.

Nedílnou součástí cvičebních hodin se stala mj. také nikoli pouze stereotypní relaxace. Ani tu tedy nebyli cvičenci odkázáni jen na nějaký jeden typ nebo metodu pasivního uvolnění. V té době už měla naše zastřešující OKVS nové vedení s řadou nových soudruhů. Jeden z nich kupodivu nelenil a opakovaně si chodil číst tu naši nástěnku k józe. Posléze jsem byl informován přímo soudružkou ředitelkou (jak zněla titulatura), že ta naše aktivita je v rozporu se zájmy socialistické společnosti a že napříště už nemám počítat s tím, že budou mít kurzy jógy pokračování.

Podařilo se mi poměrně rychle získat náhradní řešení; tím, že si nás vzal pod svá ochranná křídla Ústřední ústav tělesné kultury Praha, pobočka Brno (ÚÚTKP; s úřadovnami v Brně tehdy na Zámečnické 2). Pod hlavičkou ÚÚTKP se také podařilo pozvat do republiky André van Lysbetha, proslulého francouzského učitele jógy. --- Svá cvičení jsme stále ponechávali na tradiční úterky, středy a pátky; jako předtím, včetně struktury, dělené na stupně pokročilosti. Snad to nebyla jen ironie, že z areálu Zdravotnické školy na Jaselské, kde ta cvičení teď probíhala, bylo vidět přímo na budovu ve dvoře, kde jsme cvičívali předtím.

S jistým nemalým fázovým zpožděním jsme se také my v Brně nakonec odhodlali zorganizovat letní soustředění. Lví podíl na tom, že k tomu vůbec došlo, měl po organizační stránce ing. Vladimír Zeman, tehdy jeden z mých velmi pokročilých cvičenců. --- Ještě musím učinit malou odbočku: Už předtím (ale opakovaně nejednou i později) došlo k zvláštnímu navázání kontaktů s naší brněnskou skupinou od zájemců o jógovou tématiku na různých místech republiky. Např. v Bratislavě se o osobní kontakty se mnou postarala s jistými riziky tehdy docentka MUDr. Motajová. Následně jsem tam uskutečnil dvoudenní cyklus zahrnující řadu aktivit, včetně přednášek. Byli tam zájemci z celého Slovenska. Kontakty s námi v Brně navazovali rovněž zájemci z Vysočiny nebo kupodivu i z různých oblastí Čech (zvl. České Budějovice, Jablonec n. J.).

Když jsme pak konečně pořádali to první letní soustředění jógy, bylo mezinárodní při-nejmenším nemalým počtem zájemců ze Slovenska. Byl tam tehdy jako "adept" také ing. Milan Polášek, pozdější autor řady knih o józe. Hned napoprvé jsme pro velký zájem museli uspořádat ty kurzy dva. Skorotice, kde se toto soustředění konalo, mělo sice různé nedostatky, pokud jde o komfort v ubytování, ale z hlediska cvičebních prostorů a dalších aktivit bylo možná zvolené místo jedinečné. (V Nedvědicích jsme rovněž využívali k rozmanitým dechovým cvičením bazén tamního koupaliště.) Skorotická soustředění jsme opakovali celkem tři roky za sebou, a v následných letech pro absolventy předchozích soustředění vždycky s náročnějším programem. Také jsme program zpestřovali různými praktickými experimenty, ať už třeba srovnáváním svalového tonu dvojic, z nichž jen jeden fakticky namáhal svalstvo, zatímco druhý pouze přihlížel, apod. Velkému zájmu se rovněž těšil třeba nácvik proutkaření (a problémy s tím spojené), anebo cvičení v soustřeďování s rozmanitými formami neutralizace zdrojů vnější informace. Jedno z následných soustředění se mohlo zásluhou ing. Vlasty Brunové konat v lázeňském prostředí Velkých Losin. Tam bylo určitě i ubytování nesrovnatelně kvalitnější než ve Skoroticích. K rozmanitým pohybovým a dechovým cvičením jsme také tam mohli samozřejmě využít bazén, navíc s termální vodou.

4. Že by to bylo jako se semínky pampelišky?

Zhruba po deseti letech, kdy jsem v rámci OKVS a Ústavu (ÚÚTKP) provozoval cvi-čitelskou činnost výlučně sám, začali mi cvičitelsky pomáhat ing. Zeman a pan Poláček. Ing. Zeman se rychle organizačně zcela osamostatnil a s výhodou zaměstnance Geofyziky si uměl k oboustrannému prospěchu "ochočit" tuto instituci jako základnu další své už pak zcela nezávislé činnosti. Pan Poláček dosáhl toho, že se cvičila jóga dokonce v jedné velké brněnské továrně. Sám jsem měl jeden čas své kurzy také v budově kdysi německého gymnázia na Hybešově ulici. Rovněž jsem absolvoval jeden celý rok jako "misijní" cvičitel v TJ Jóga Olomouc, což tehdy obětavě zprostředkovala paní Renotiérová. Tamní TJ se chtěla zřejmě seznámit blíže s mým přístupem ke cvičení a zároveň toho využila k další propagaci jógy na veřejnosti.

Vzhledem ke svým předchozím různým zkušenostem (spojeným s možnými opletačkami s úřady, o StB nemluvě) jsem se raději zaregistroval jako člen tamní jednoty, aby mi pak někdo nemohl přišít na záda, že systematicky a pravidelně šířím nějaké nežádoucí názory na hony daleko od svého bydliště. Byla to oboustranně zajímavá zkušenost. Byl jsem nakonec nemálo překvapen, když jsem byl po ukončení kurzů účastníky pozván k nemálo slavnostní "exkurzi" do chrámu sv. Mořice, spojené s předem jimi zorganizovaným menším varhanním koncertem.

Když mě pak zvali k vedení celoročních kurzů zájemci o jógu z Moravského Krumlova, měl jsem zase na nějakou dobu postaráno o jeden další den v týdnu, kdy jsem se vracel domů až poměrně pozdě večer. Samozřejmě že ani zde jsem nezůstával jen u nějakých výchozích standardizovaných "cviků", ale měl jsem zájem, aby jóga také v tomto malém malebném městě naléhavěji oslovila ty, kteří se rozhodli udělat pro sebe něco užitečného, byť možná cizokrajně nového. Když rok skončil, účastníci si "vynutili" další pokračování. (Štěstím bylo, že jsem měl k dispozici auto, protože tam tehdy nebylo vhodné dopravní spojení. To předtím nebylo ani příhodné spojení ani do Olomouce; také tam jsem musel jezdit autem.)

Pak jsem se na jeden rok od cvičitelské činnosti oprostil. Sporadicky se někdo ozval, zda bych se přece jen znovu někde cvičitelské činnosti neujal. --- Dokonce se muselo už nějakou dobu předtím zdát, že alespoň zčásti je jóga i politickými orgány ČSSR tolerována. Zároveň byla nejednou inzerována jen jako cvičební aktivita pro volný čas, i když mnohé skupiny praktikující jógu ji vnímaly jako tradici s širším kulturním -- ne-li světonázorovým -- zázemím. Kupodivu s postupujícím časem a dokonce na různých místech republiky do cvičení jógy začali chodit i lidé rozmanitě angažovaní na veřejnosti nebo s kontakty na takové jedince. Snad také to trochu přispívalo k tomu, že asi nakonec někdo "nahoře" dospěl ještě v průběhu sedmdesátých let k závěru, že je žádoucí jógové aktivity institucionálně podchytit. Moc dobré bylo, když se mezi funkcionáři jógy posléze objevilo jméno člena-korespondenta ČSAV MUDr. Dostálka. (O tom všem asi teď psát nemusím. Je to jistě dobře podchyceno. Nakonec vznikly různé hierarchicky učleněné orgány, samozřejmě že také s odpovídajícími pravomocemi k udělování kvalifikačních stupňů a oprávnění.) --- Možná bych tu měl také dodat, že po celou dobu své činnosti v józe jsem udržoval přátelské kontakty s Klubem jógy, jehož obětavých pracovníků jsem si vážil. Týká se to také mých vztahů vůči TJ Geofyzika, kterou založil a řadu let tak nepřehlédnutelně vedl ing. Zeman, původně můj "žák".

Ing. Zeman, už také jako tělovýchovný krajský funkcionář, zavedl mj. jako novou tradici tzv. "Brněnské dny", soustřeďující zájemce o jógu z celé tehdejší republiky vždy na několik dní. Byla to prospěšná aktivita. Přitom Brno bylo tak trochu uprostřed státu, takže i ze Slovenska poměrně snadno dostupné. --- Měl bych se teď ještě vrátit ke třetí periodě svého cvičitelství.

5. Do třetice všeho dobrého?

Mezitím v Brně skončil své aktivity shora zmíněný pražský Ústav. Navázal jsem posléze styk s TJ Sport Brno. Tato jednota se věnovala zatím výlučně aerobiku. Opět jsem se pokusil získat tělocvičnu na Jaselské, a vyšlo to. Zase jsem měl o zablokované večery postaráno. Cvičitele jsem potom dělal už jen do června 1990. Už předtím totiž, od pozdního podzimu roku 1989, jsem uvažoval, zda se nemám ještě vrátit k pedagogické práci na vysoké škole. Poněvadž jsem na fakultě hned od února 1990 převzal řadu nemalých úkolů, už jsem si následně netroufal sedět na dvou žid-lích. Pak jsem byl ještě jednou pozván na větší celostátní setkání jóginů, ale byla to již pro mě jen ta příznačná "labutí píseň". (Bylo mi tehdy moc líto, kolik všelijakého braku se tam v předsálí nabízelo účastníkům tohoto podnětného setkání. Možná mi někteří nedokázali odpustit má kritická slova na adresu těch pochybných titulů.)

PS: Zřejmě bych tu měl znovu něco připomenout: Nejednou jsem si dovolil poznamenat, že bychom v józe neměli příliš popouštět svou fantazii do oblastí, v nichž jsme odkázáni na informace někdy z kdovíkolikátých úst, ne-li z neseriózních publikací, zvláště když v dané oblasti nejsme "doma". Přitom by bylo nanejvýš vhodné, abychom my cvičitelé měli -- kromě obecného ponětí o anatomii nebo psychologii -- také základní informace o centrálním nervovém systému nebo o dalších nervových a smyslových systémech lidského těla, o fungování lidské mysli nebo o principech racionálního uvažování nemluvě. Pak by se nemohlo běžně stávat, že budeme vydávat za realitu třeba tzv. "nádís". Je jedna věc, že v dávných časech počátků i následného rozvoje jógy její adepti nemohli mít naše dnešní poznatky o lidském těle; pochopitelně se pak vyjadřovali nejednou pouze metaforicky. Když ale v 21. století někteří současní adepti jógy začnou autoritativně šířit jako poznatky jak zprávy o "nádís" (a jejich kupodivu zaokrouhleném počtu), tak třeba o tom, jak prý nějaký "Mistr" umí levitovat, končí potom všechny žerty.

Vím, o čem teď mluvím. Zřejmě se nebudeme vyhýbat u specifických "pránájámatických cvičení jako názorné metodické pomůcce po obou stranách páteře lokálně připomínaným "nádís" (sám jsem tuto tradici vždycky jako účelnou připomínal a na ní nemálo praktik budoval!). Přitom ale naprosto nelze ponechat stranou přiměřenou zmínku o reálných gangliových centrech po týchž obou stranách páteře, o té páteři též mluvě! --- Obdobně by se mělo postupovat také v dalších náročnějších procedurách (není ale takovou každá "ásana"?). Tím spíše by nemělo zbývat opatrnosti, jedná-li se jen o slovním referování o jistých tradicích; třeba o tzv. síle "kundaliní" nebo o tzv. "třetím oku". (Přitom třeba zrovna fenomén "třetího oka" je intersubjektivně až k nevíře snadno navoditelný.)

Cítím potřebu takto aspoň naznačit, že mnozí mezi námi cvičiteli rádi budíme fantastické představy o realitě, neboť takto jako kdyby rostl i náš věhlas jako "guruů". Kolikrát jen jsem slýchal v kruzích zájemců o jógu vyprávět např. o levitaci jako údajné realitě, o mizení lidí ve vyšších dimenzích, apod. Samozřejmě jedno tu je jedinečná způsobilost iluzionisty, počítajícího s lehkověrností důvěřivých a snadno šikovným trikem klamaných diváků, a druhým pak je zcela evidentní nemožnost uskutečnit něco, co nepřipouští gravitace nebo naše levo- a pravostranná orientace v našem časoprostoru. (V rámci orientálního "folklóru" se totéž pochopitelně týká zkazek o zázračných filipínských léčitelích, kteří prý operativně vyjímají rakovinné nádory, aniž přitom zanechají na kůži jizvu.) Nechci to rozvádět. Nebuďme bombastičtí. (Bohužel k tomu přispívají také mnozí z těch, u nichž bychom to nečekali. I někteří propagátoři orientálních tradic, původem z Indie, inzerují, že naučí za jedno sedění "meditovat"; zcela proti duchu trpělivého -- a jen tak autentického -- ukázňování těla, dechu a ducha...) --- Měli bychom v sobě mít více pokory jak před úctyhodnými dary staré indické kultury, tak před argumenty moderní vědy. A nenechme se rozladit úzkoprsými tvrdohlavci nebo nekritickými fantasty. Ti jsou mezi námi také!

Možná že bych se ještě někdy rozepsal, kdyby byl zájem. Během těch už dávných dvou desítek let jsem nepočítal, že bych si o nich měl něco zaznamenávat "pro dějiny", takže tohle jsou jenom skromné střípky od několika patníků na cestě, ze zamlžené paměti; a jen k dílčí ilustraci některých potíží, s nimiž se zájemci o jógu spolu se svými cvičiteli před lety, ne-li setrvale, setkávali, či ještě zčásti setkávají. (Asi by se také měli kriticky ozvat mí dřívější "adepti", aby ten text měl svou autentičtější "zpětnou vazbu".)

Vděčím józe za mnohé. Mám připomínat, že uvážlivě "zasetým" činem člověk může nejen "sklidit" pro sebe sama prospěšný zvyk, ale následně připravit nejeden plod pro své okolí? (Aniž přitom očekává nějaké díkuvzdání. Nutkavě se můžeme dočíst o oproštění od "ovoce činů" v "Bhagavad Gítě", bez ohledu na řadu paradoxů, které vycházejí ze zcela odlišného ladění kultury, než je běžně ta naše "evropská".) Asi je zbytečné připomínat, že si stále naléhavěji uvědomuji, jakým úžasným zázrakem je život; a jak nesnadné je umění naslouchat druhým.

Samozřejmě že stále ještě cvičím, ovšemže jen sám, i když už mám za sebou osm křížků...

Vytisknout