Vánoce společnosti nesignifikantních druhých

23. 12. 2009 / Bohumil Kartous

Vánoce jsou společenský rituál, a podstata společenského rituálu tkví v tom, že je obecně sdílen a vykonáván. Jako takové jsou Vánoce samozřejmě vhodné k různým zamyšlením, ať už k těm, která se drží v hranicích a intencích rituálu samotného a které podporují jeho společensky sdílený smysl (požadavek "být o Vánocích duchovnější"), nebo k těm, která se snaží pohlédnout na celý rituál a jeho kontext shora. Já jsem se rozhodl pro to druhé, i když to samotný rituál (a náboženský princip v pozadí) trochu rozvrací a zpochybňuje. Kdo si nechce narušovat příjemně "duchovní" náladu, nechť tedy ve čtení dále nepokračuje.

U každého rituálu jde zejména o sebepotvrzení identity společnosti, která ho vykonává. Často je slyšet to, že Vánoce ztratily svého "ducha", že jsou vykradené, že se z nich stal svátek komerce. Trefně na tento fakt reagoval režisér animovaných filmů Tim Burton, který stvořil dílko, v němž se Vánoc zmocnil pud smrti a v němž metafora "navoněné zdechliny" doznala konkrétní podoby - Ukradené Vánoce Tima Burtona, vřele doporučuji. Pocit, že Vánoce "byly ukradeny", svědčí o tom, že společnost, která je praktikuje, není přesvědčena, že naplňováním tohoto rituálu skutečně dosahuje kýženého sebepotvrzení. Přesto se společnost dál a vcelku stádovitě podílí na tomto sebepotvrzování, které je, alespoň podle propagátorů hypotézy o vykradení, buď impotentní, nebo je ze všeho nejvíce "sebevykrádáním". Vánoce jsou však sebevykrádáním jen tehdy, pokud poměřujeme původní význam Vánoc jako náboženského svátku s technologizovanou, silně komercionalizovanou a hlavně individualizovanou společností 21. století. Ta rozpornost zde v takovém případě bezesporu je a můžeme ji klidně označit třeba jako "vykradení". Nicméně pokud se na Vánoce díváme zevně, tedy jako na rituál, který od svého vzniku zákonitě musel projít stejným vývojem, jako společnost sama (rituál bez společnosti není nic než mrtvý historický fenomén), pak musíme dojít k závěru, že Vánoce, i přes kontroverzi, s jakou jsou přijímány, stále svou sebeidentifikační roli plní. Jinými slovy, to, že se z Vánoc stal motor spotřeby a vrchol maloobchodní hospodářské sezóny, je přesným potvrzením identity této společnost, která je právě taková, jako jsou Vánoce.

Nicméně je tu ještě jeden důležitý prvek, který daleko více odpovídá charakteristice "vykradenosti". Tímto prvkem je společnost postavená na bezradnosti a faktické bezmocnosti individua ve společnosti, kterou ovládají "oni", tedy nesignifikantní druzí, k nimž se musíme obracet vždy, chceme-li mluvit o světu, v němž se ocitáme. Vánoce samy se totiž stávají určitou formou donucení, za kterou stojí "oni", tedy ti, kdo v říjnu vyzdobí obchody vánočními baňkami a nechávají v nich hrát do omrzení koledy. Inu, mocní nesignifikantní druzí vlivně promlouvají do toho, jak prožíváme svátky "zasvěcené" těm signifikantním druhým a dokonce modelují způsob navazování a udržování vztahů s nimi. Zpropadení "oni"...:)

Sociologové, kteří zkoumali československou společnost konce osmdesátých let, jako třeba Ivo Možný, se shodnou na tom, že tato společnost byla silně atomizovaná. Nedůvěra v nadindividuální či nanejvýš nadrodinné zájmy byla silně destruována fakticky neexistujícím veřejným zájmem, který byl totalitní společností "ukraden", tedy přesněji řečeno, byl mu vnucen ideologický obsah a stejně jako dnešní Vánoce plnil roli nástroje manipulace. Ta dnešní společnost, zdánlivě osvobozená od vnucených postojů, názorů a vůbec vzorců chování, však zůstává pořád silně atomizovaná a veřejný zájem by jeden pohledal. Navíc se situace komplikuje jedním důležitým faktorem. Zatímco socialističtí "oni" byli vcelku jednoznačně pojmenovatelní, ti dnešní bývají buď úplně skryti, anebo je sice můžeme identifikovat (konkrétně u politiků to platí), nicméně nemůžeme ani jednomu konkrétnímu jménu dát nálepku reprezentanta těchto mocných nesignifikantních druhých. Každý si tuto personifikaci totiž může stanovit po svém a v mnoha případech zcela protichůdně. O to silnější může být pocit nedůvěry, protože cítit se být manipulován a vědět, kdo za touto manipulací stojí, je pro lidskou identitu daleko přijatelnější než kafkovský pocit bez patřičného vědomí kauzality.

Ve svém důsledku tedy Vánoce skvěle odrážejí i tuto skutečnost a je tedy pouze na nás, na našich malých privatizacích společenských rituálů, do jaké míry dokážeme své jednání a svou vlastní identitu vysvobodit z hranic, které nám kladou "oni". Nejde o žádné návraty, reformy či revoluce, postačí obyčejná diverzita založené na nepředvídatelnosti stále lépe předvídatelného lidského chování, která zvýší odpor proti snaze určitým způsobem předpovídat, projektovat a unifikovat. Jako krátkodobý cíl je to jistě dosažitelnější, protože skutečné sdílení veřejného zájmu a efektivní snaha o jeho naplňování se zatím jeví být v nedohlednu.

Vytisknout