Den mrtvých

3. 11. 2009 / Wenzel Lischka

V té mlze nebylo vidět příliš velkého rozdílu mezi hřbitovem a tragickými návštěvníky, kteří si přišli připomenout své zemřelé. Ploužili se a nakláněli mezi hroby. Zřejmě zkoumali, kam celým životem kráčí.

Hřbitovní kultura nejvíce vypovídá o duchovní úrovni lidu. Obojí velmi zoufalé. Vztah ke smrti pak cele ukazuje na náš vztah k životu. Obojí velmi mizerné.

Vše bylo v rozplizlých, mlžných a šedohnědých barvách. Beton se úspěšně dostal i na pohřebiště. Červené svíčkové bludičky na hrobech a položené květiny moc radostného dojmu. Většina těch květin byla nařezaných - zabitých. Ostatní živořily v květináčích. Jen pár rostlo na záhonech mrtvých. Scéna byla záhrobní.

Představíme-li si počty zemřelých za dobu existence lidstva na Zemi, je momentální počet živých vůči nim zcela zanedbatelný. Jářku, nelze se třeba ani dopočítat, kolik jsme jich jen z plezíru zabili. My žijící lidé zcela zanikáme v té hromadě mrtvol, potu, slz, krve, popela a recyklovaného humusu, kterým živíme půdní mikroorganizmy, červy a kořínky rostlin.

Vystrčili jsme hrdě hlavu z hromady mrtvol, díky kterým jsme si na malou chviličku vybojovali místo na slunci. Stejně již pro náš kouř moc nesvítí.

Jsme vlastně úžasná výjimka na hřbitově, který nazýváme svojí mateřskou planetou. Těch pár let, co tu jsme, je pouze bliknutím hřbitovní svíčky proti tmě či hmotě ducha, ve které se jinak nacházíme. Dokážeme si ten krátký okamžik špatně hořící svíčky vskutku dokonale otrávit. Nic jiného my lidé nedokážeme.

Naše veškerá činnost je zkázonosná a smrtonosná. Nestačí, že všude kolem nás číhá smrt, ještě ji svým počínáním drze dráždíme. Co jiného je naše vyhlášená věda, technika, politika, ekonomika, kultura. civilizace a jiné naše výdobytky? Jejich pravými jmény jsou parazitizmus, rabování, vraždění, hyenizmus, vysávání, ničení, rozklad, hniloba atd. Vskutku se ze všech sil činíme seč můžeme, než po nás sáhne peklo, které neodbytně vzýváme,

Smutníme nad mrtvými v hrobě jednou v roce. Zbytek dní roku dbáme, abychom tam všechny ostatní nacpali. Rodíme své děti pro smrt, nenávist a ničení. Sníme iluzi Šťastného zítřejšího života, a smrtelná přítomnost nám uniká.

Ta hřbitovní výjimka, zázrak života, nás nijak nedojímá. Je to pouze součást našeho každodenního vepřa, knedla a zela. Boha, život životů, jsme umístili někam daleko pryč -- tisíce světelných let na nebesa. Život jsme nacpali do zkumavek, kont, obrazovek, aut, domů a občasného pohlavního požitku. Pokud si ovšem místo něj raději nedáme kávu s cigaretou, nebo nepůjdeme raději na fotbal. Jeho smysl a zdroj nám uniká.

Máme přece tolik důležitějších věcí, než studovat podstatu života u sebe samých. Mrtvý o sobě neví. Ztratil vědomí sebe. Je obětí prožívání, kterému se plně odevzdal. Napřed má krátký optimistický scénář. Pak přijde jeho dlouhý, bolestivý a pesimistický průběh.

Když jsme v první fázi bludu hrajeme si na hrdiny. To, co přijde potom, se snažíme ignorovat. Blikání denní bludičky je přece podstatné. Nic jiného nás nezajímá.

Však oni nám, prostým uživatelům života, již vědci a odborníci vysvětlí, co máme na nose. Papírové poznání nás uklidní. Je to jen trochu nepodstatné chemie a mechaniky. Není důvodu se nad umíráním (životem) vzrušovat, zvláště když se jedná o život někoho jiného. Jste jen nějakými aminokyselinami. Za pár let nebudete ani tím.

Krátké bliknutí hřbitovní lampičky, vzdech smyslového života, a pak se otevře hlína a tma, která se skrývá v našem podvědomí. Památka živých nikde žádná. Všechny jsme pečlivě odstranili.

Vytisknout