Historická realita: Pravda nemusí ležet na opačném extrému

24. 9. 2009 / Pavel Urban

Analyzujeme-li situaci z geopolitického hlediska, je lepší nechat názory na kvalitu tohoto světa dočasně stranou. V tomhle má Štěpán Kotrba pravdu.

Podíváme-li se na mapu poválečné Evropy očima stratéga konvenční války, vidíme, že nejvýhodnější nástupiště pro útok na Západ měl Sovětský svaz ve východním Německu. Československo nabízelo pouze méně průchodný koridor od Šumavy k Rýnu, který by na severu stejně musel krýt pomocný úder z Durynska a Braniborska. Naopak v případě nenadálého útoku NATO by bylo výhodnější, kdyby první úder zachytila československá a ne sovětská armáda. Pokud Československo zůstávalo spolehlivým spojencem, nebyl důvod obsazovat je vlastními vojsky.

Co na tom změnil nástup raketojadené éry? Kotrba naznačuje, že československá nudle představovala jakýsi bezpečný koridor pro útok západních raket. To se mi moc nezdá. Ale technika není mojí silnou stránkou. Pokud tomu tak bylo a pokud by obrana SSSR skutečně vyžadovala sovětské základny v Československu, pak by se dalo čekat, že sovětská diplomacie využije všech pák, aby dosáhla souhlasu Prahy s jejich zřízením. Těch pák měla v případě Československa hodně. Nemluvě o tom, že odmítat jejich zřízení by v popisovaném případě bylo hodně nespojenecké, ať už si o charakteru tohoto spojenectví myslíme cokoli.

Zdá se ale, že československá vláda i Novotného a později Dubčekovo politbyro příliš velkému tlaku v tomto případě vystaveny nebyly. Absence cenzury během Pražského jara vadila soudruhům v Kremlu evidentně více. Ani Brežněv nějaké velké vojenské ohrožení Západem skrze neobsazené Československo zřejmě neviděl. Invazi původně odmítal. Souhlasil s ní až poté, co bylo zřejmé, že Dubček není a nebude schopen mít situaci pod kontrolou. Pak by hrozila ztráta Československa a možná i přechod na druhou stranu; pro sovětské stratégy jistě velmi nepříjemná představa. To ale platilo bez ohledu na jaderné zbraně, v západním Německu i jinde.

V srpnu 1968 navštívil sovětský velvyslanec ve Washingtonu amerického prezidenta Johnsona, informoval ho o chystané invazi a zeptal se, jak se Spojené státy zachovají. Prezident se měl vyjádřit v tom smyslu, že o Jugoslávii by bylo nutno jednat, ale Československo je sovětskou záležitostí. To není typická reakce člověka, který čelí porážce "ofenzivní vojenské strategie" na "nejstrategičtějším bojišti světa", do níž vložil "obrovské množství politického potenciálu i obrovské množství lidských zdrojů a peněz." Spíš někoho, kdo nechal věcem víceméně volný průběh s vědomím, že může ledacos získat, zatímco ztratit může jen to, co beztak není jeho.

Ani zbytek Západu se netvářil po invazi nijak poraženě. Pokud byl Západ vyzbrojován za účelem vlastní obrany před sovětskou invazí a posílením vyjednávací pozice ve vzájemné poziční hře, pak k takovémuto poraženectví nebyl ani důvod.

Můžeme také připomenout Brežněvův pokus vysvětlit Dubčekovi situaci během podpisu moskevských protokolů. Jeho logika byla jednoduchá. Sovětský voják došel za války k Labi, to znamená, že "vaše hranice jsou i našimi hranicemi". A americký prezident to uznává. Nějaké ohrožení ze Západu Brežněv vůbec nezmínil, ačkoli by mu Dubček možná rozuměl lépe.

Ve skutečnosti studená válka zhruba v polovině padesátých let přešla v Evropě do stavu "studeného příměří". Obě strany zbrojily, přebíjely se propagandou, čekaly na chybu nebo oslabení protivníka, v zásadě ale respektovaly "jaltskou hranici." I SSSR na revoluci v západní Evropě rezignoval, aspoň prozatím. Takže mu zas až tak nevadilo, že invazí do Československa podráží nohy západním komunistům. Tato politika se -- snad s výjimkou Německa, ale ani tady nešlo o nic zásadního - nijak zvlášť nezměnila ani po invazi do ČSSR, ani později po uzavření mírových a odzbrojovacích smluv. Myslím, že význam těchto smluv pro stabilitu Evropy bývá někdy trochu přeceňován.

Jistě, USA i další západní země "obrodný proces" podporovaly. Šlo ovšem podporu nezávaznou, která nehodlala tlačit na pilu. A nabourávat jaltskou linii. Kdyby SSSR nechal Československo z této linie vypadnout, bylo by to z hlediska Západu dobré. Když ne, nic moc se nedělo.

Co to všechno znamená ? Domněle poražená agresivní politika Západu vůči Východu je konstrukcí někdejší komunistické propagandy. Tehdejším konzervativním komunistům sloužila k ospravedlnění invaze. Kotrbovi dnes jako důkaz, že Pražské jaro bylo také v tomto směru světové. Nebo alespoň v tomto směru.

Když Kotrba rozebírá konkrétní kroky západní politiky vůči sovětského bloku, popisuje západní politiku jako často umírněnou a snažící se vyhnout konfrontaci ("jasná podpora eroze socialistického bloku by znamenala vměšování se do záležitostí sovětského zájmového prostoru, na kterém stál od konce 2. světové války křehký mír s němou hrozbou třetí světové"). I kdyby to znamenalo hodit přes palubu ty, ke kterým neměly západní mocnosti žádné skutečné závazky. Tímto způsobem hájily svoje zájmy, což je logické a zřejmé.

Pokud Kotrba argumentuje obecně, označuje západní politiku v éře studené války za jednoznačně agresivní. Neboť nejvyšším a vlastně jediným skutečným naplňováním vlastních zájmů je agrese a zotročování slabších. Teorie je to sice jednoduchá a srozumitelná, sám Kotrba ale bezděky ukazuje, že bychom ji měli brát s rezervou.

Ti, kteří tuto jednoduchou teorii uváděli do praxe, v dějinách skutečně existovali. A nebylo jich málo. Většinou ale nebyli příliš úspěšní. V "lepším" případě vybudovali impéria, která v příznivých dobách zotročila, koho mohla, a v dobách méně příznivých zjistila, že nemůže zkrátit frontu, aniž by riskovala ztrátu všeho. To byl do jisté míry i případ SSSR. V horším případě toto impérium vůbec nevzniklo, pomineme-li dočasné válečné úspěchy.

Například Němci na začátku 20. století byli na velmi dobré cestě stát se dominující silou Evropy i přilehlých oblastí. Téměř všechno jim hrálo do karet. A tuto šanci prohráli, dokonce nadvakrát, díky vlastní ješitnosti a hlouposti. Hlouposti, na jejímž počátku stáli myslitelé, kteří znali Německo a Němce a mysleli si, že znají svět. Myslitelé, kteří pokládali primitivní darwinismus za ztělesnění realismu a všechny jinak smýšlející považovali za naivní idealisty nebo rovnou za nepřátele.

Naopak úspěšní budovatelé impérií vytvářeli spíše koalice či partnerství, schopné integrovat i mnoho původně odlišného. Nebylo to partnerství rovnoprávné, bylo to však něco, na čem mohli mít zájem i jeho subalterní členové. S touhle podporou pak bylo možné zničit či vyřadit ty, kteří se podrobit odmítli. Takhle sjednotil Alexandr Makedonský Řecko, takhle postupoval Řím při sjednocování Itálie, a někdy i později.

"Lží cynických pravicových intelektuálů je, že lid povstal a svrhl tyrany. Lží romantických levicových intelektuálů je, že lid povstal a svrhl tyrany. Pravda z archivů, které se otevírají po desítkách či dokonce stovkách let, ale i teorie masové psychologie bývá ale strukturovanější a složitější." To je pravda. Ale má cenu nahrazovat jednu rovnici o jedné neznámé jinou rovnicí o jedné neznámé? Případy, že lid svrhl tyrany v dějinách skutečně existují; příkladem může být únorová revoluce v Rusku. Naopak zákulisí hemžící se plánovači, agenty, spiklenci a manipulátory nemuselo být pro běh věcí rozhodující jen proto, že třeba skutečně existovalo. Byť ti, kteří se v tom zákulisí pohybovali, to později tvrdili, a třeba si to opravdu mysleli.

Chceme-li odhalovat smysluplnou pravdu o tom, co bylo, pak nemá cenu se přebíjet pouhou existencí faktorů, ale také brát v úvahu jejich vzájemnou váhu. A nemyslet klasickou řeckou logikou s jejími binárními protiklady (buď lid nebo plánovači, jedno vylučuje druhé), ale spíše v duchu kvantové mechaniky. Lidská společnost je chaotický systém, ne hodinový stroj.

Vytisknout